Vzpomenete si na první setkání?
Na to se nedá zapomenout, bylo to třetí den potom, co Petra zajistili. Já v té době chodíval za odsouzenými do věznice v Hradci Králové každý týden. Petr se celý chvěl, byl samá modřina a měl několik stehů u spánku od bití při výslechu. Že je nervově nemocný, bylo vidět od prvního okamžiku. Když jsme spolu zůstali sami, chvílemi dokonce brečel.
O vás se ví, že urputně věříte v jeho nevinu. Nikdy jste o něm nezapochyboval?
Jsem bytostně přesvědčen, že se Petr stal obětí justičního omylu. To je kluk, co by nezabil ani mouchu. Nikdy nepopíral, že dal některým pacientům pět mililitrů heparinu. Tím ale nikoho nezabijete. Potvrdili to i někteří lékaři (jiní lékaři ovšem u soudu tvrdili opak, pozn. red.). Že úmyslně zabíjel, mu nikdo nedokázal. Sami členové komise tehdejšího ministra zdravotnictví Julínka konstatovali vážná lékařská pochybení. Samozřejmě, že ani tu malou dávku pacientům dát neměl, ale věděl, že jim neublíží. U soudu z něj udělali bestii a nemocnice na něj chtěla hodit další úmrtí.
Nechtěl prý zabíjet, jen rozhodit kolegyPrvního prosince uplynulo deset let od zadržení muže, který v české justici nechvalně proslul jako heparinový vrah. Dnes je Petru Zelenkovi čtyřicet let a doživotní trest si odpykává ve valdické věznici. Soud přiřkl někdejšímu zdravotníkovi havlíčkobrodské nemocnice z období od jara do podzimu roku 2006 sedm vražd. O dalších deset se podle verdiktu pokusil. Doživotní trest potvrdil v červnu 2008 Vrchní soud v Praze. Zelenkův otec Bohumil syna ve vězení celé desetiletí navštěvuje. I když před lety jejich vzájemné vztahy skřípaly, mimo jiné kvůli synově homosexuální orientaci. S rozsudkem se nesmířil. „Syna pořádně nevyšetřili. V tomto případu chybí motiv, vždyť to je na vědeckou práci,“ zlobil se. „Než umřu, chci vědět, co se mu v hlavě stalo,“ řekl v roce 2008 MF DNES. Dnes už se k ničemu vyjadřovat nechce. Klíčovým svědkem v procesu proti Zelenkovi se stal jeho tehdejší šéf, primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení Pavel Longin, který ho odhalil. Také on má dnes ústa na zámek a nejinak je tomu u tehdejšího šéfa havlíčkobrodské nemocnice Josefa Pejchla. Ten dokonce dostal tehdy podmínku za to, že včas neoznámil podezření, ale odvolací soud v Pardubicích ho očistil. Zelenka se u soudu dušoval, že nikoho zabít nechtěl. Psychologu Slavomilu Hubálkovi tvrdil, že chtěl kolegy lékaře podáním heparinu jen „vykolejit“. Znalci konstatovali u pachatele poruchu osobnosti, citový chlad a nízkou empatii. Tato diagnóza ovšem před soudem nikoho nezbavuje zodpovědnosti. |
Vysvětlil vám, proč ten heparin pacientům dával?
On vůbec neví, proč to dělal. Já si to vysvětluju tak, že byl pod vlivem medikamentů. Měl psychické potíže, ale jeden psychiatr ho odmítl, takže se léčil sám. Měl k lékům v práci přístup a s pilulkami to začal přehánět. U soudu byl úplně pasivní, nedokázal se bránit. Samozřejmě dodnes cítí křivdu.
O čem si třeba povídáte, když za ním přijedete na návštěvu?
O všem možném. Někdy pořád dokola probíráme jeho kauzu. V tomto podzimním období mívá problémy s psychikou, tak je rád, že je rád. Petr je věřící, probíráme i duchovní věci. Taky mluvíme o politice. Televizi sledovat může.
Zaznamenal případ zdravotní sestry Věry Marešové z Rumburku, který se tomu jeho podobá?
Ví o něm, ale že bychom to nějak zvlášť řešili, to ne. Já samozřejmě neznám podrobnosti, ale nevěřím, že si ta paní chtěla ulehčovat práci, a tak podala pacientům draslík, aby umřeli. To je, jako byste si vy chtěla ulehčit práci a zapálila redakci. Nálepky Sestra Smrt se už ta sestra nezbaví, přestože ji soud nakonec osvobodil. Přitom mohla dopadnout úplně stejně jako Petr.
Pan Zelenka starší mi kdysi řekl, že jeho manželka do vězení za synem možná nikdy nedokáže přijít. Už chodí?
Ano, ale je to pro ni strašný záběr, musela se s tím nejdřív srovnat. Petr byl takový mamánek, měl k ní blíž. Otec na něj byl přísný, on je silná osobnost. Dokázal u soudu čelit často bezuzdné nenávisti, chvílemi jsem ho musel až hlídat, aby mu někdo z davu něco neudělal. Už ale dost síly ztratil, taková hrůza se na blízkých podepíše nadosmrti.
Kdy se zase do Valdic za Petrem Zelenkou chystáte?
Někdy k Novému roku, podle toho, jak se domluvím s rodinou. Ale zrovna dneska jsem mu posílal balíček. Normálně balík smějí odsouzení dostávat jen jednou dvakrát do roka, ale tohle byla takzvaná kilovka. Váha nesmí přesáhnout kilogram. Poslal jsem mu noviny, křížovky, dopisní papíry. Taky voňavý stromeček, aby měl do cely.
Vybavíte si z těch vašich hovorů nějaký silný moment?
Jeden mi utkvěl. To bylo ještě ve vazbě. Petr mně jednou zničehonic povídá: Mohl bych se tě dotknout? V první chvíli mě to trošku zarazilo, ale on mi vysvětlil, že by mu udělalo radost, kdyby mě mohl chytit za ruku. Říká: Víš, já už se strašně dlouho nedotkl žádného člověka. To byl pro mě doslova výchovný moment. Uvědomil jsem si, jakou cenu takový dotek člověka s člověkem má. Že to je určité poselství, zpráva. Jenže jsem vzápětí uslyšel na chodbě volat příslušníka Vězeňské služby – pojďte se podívat na ty „buzeranty“. Ve vazbě jste zkrátka pořád sledovaní.
Jak ve vězení vypadá jeho den? Věnuje se nějakým koníčkům?
Miluje svoji zahrádku, kterou mu tam dovolili udělat. Má tam na záhonku pár květin a zeleninu. V cele luští křížovky, trénuje si hlavu. Prosil jsem ho, ať napíše něco jako paměti, ale nechce. Valdická věznice se vůbec nedá srovnávat s tou v Hradci. Jako by se dostal z pekla do ráje. Vychovatelé jsou ve Valdicích na úrovni.
Jak se váš klient vyrovnává s vědomím, že vyjde z vězení zřejmě až po šedesátce?
Je to pro něj hodně depresivní. Devastující. Za těch deset let dost zhubl. Musí užívat uklidňující léky. Někdy má hrozné stavy, léčba je ve vězení bohužel dost nedostatečná.
Máte ve Valdicích více klientů?
Měl jsem jich tam víc, třeba Jardu Stodolu, který se svojí ženou vraždil seniory, a Mílu Širůčka, který vyvraždil celou rodinu. Ty ale přeložili do Horního Slavkova, takže ve Valdicích teď už mám jen Petra. To prostředí mně nějak přirostlo k srdci. Už když mi bylo tak šest let, chodíval jsem do vězení za svým dědou, který byl též členem Církve adventistů sedmého dne, a nějak jsem tou atmosférou načichl. No a během let jsem se pak s některými vrahy skutečně spřátelil.
S prominutím – co na těžkých zločincích vidíte?
Mně vadí, že se tomu – lidově řečeno – šrotu společnosti nikdo nevěnuje. Zastávám názor, že nikdo není úplně zlý. Třeba Stodola je šikovnej a pracovitej chlap, to byste žasla. Kolikrát si mi stěžoval, jakej byl trouba. Říkal, že kdyby nepotkal tu svou ženskou a nepropadl jí, nemusel teď hnít v kriminále.
Případ heparinového vraha:
12. května 2016 |
