Iveta FabešováNarodila se před 32 lety ve Znojmě. Vystudovala gymnázium a speciální pedagogiku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracovala v developerské firmě, v roce 2010 se přihlásila do reality show Na nože, ve které amatéři i profesionálové pod dohledem kuchaře Zdeňka Pohlreicha předváděli své znalosti a dovednosti. V roce 2013 otevřela svoji první cukrárnu v Praze v Belgické ulici, loni druhou na Tylově náměstí. Vydala čtyři knihy, ve kterých jsou recepty od klasických českých sladkostí přes francouzské, slavnostní až po vánoční cukroví. Je vdaná, má dceru a nyní čeká druhé dítě. |
Dokážete se přejíst sladkým?
Nedávno jsme s manželem měli „tour de Paris“ po cukrárnách. Jeli jsme ochutnávat nové věci a snědli toho tolik, že jsem měla pocit, že mám otravu cukrem. Ležela jsem na hotelu, jen funěla a na sladkosti nemohla ani pomyslet.
Co v takových chvílích pomáhá?
Maso nebo něco slaného, nějaký protipól, který tu chuť sladkého přebije.
Teď v těhotenství trpíte nějakými zvláštními chutěmi?
Naštěstí ne, neměla jsem je ani s prvním dítětem, žádné kyselé okurky kombinované se sladkostmi se nekonají.
Kolik sladkého vlastně cukrářka přes den sní?
Sladké téměř nejím.
Už ho po letech nemůžete ani vidět?
Zní to divně, ale vlastně je to logické. Když děláte v oboru, pokud zrovna nejezdíte po cukrárnách v Paříži, dát si někde věneček nebo čokoládový dort jen tak pro chuť vás neláká. Teď na podzim jsme chystali do cukrárny nové menu, to jsem byla tři týdny v cukru a čokoládě, neustále jsem ochutnávala, ale když se pak ty věci zaběhnou, nemám chuť ujídat. Sladkosti z osvědčených receptur už mě pak nelákají.
Recepty podle Ivety Fabešové Cukrářka Iveta Fabešová |
Takže když vás honí mlsná, po čem sáhnete?
Po mase, jsem masová, to si pak zajdu na hamburger. Ale aby to nevyznělo divně, sladké mám ráda, bez toho bych tuhle práci nemohla dělat. Lásku k pečení mám od dětství.
Stejně jako jizvu od karamelu na ruce?
Teď už je malá, ale pořád na té ruce je. Bylo mi nějaký šest, chtěla jsem pro mámu podle časopisu připravit mandarinkové tousty s karamelem, jenže se mi přilepil na vařečku, a jak jsem se ho z ní snažila odstranit, stříkl mi na ruku.
Tehdy někdy se zrodila ta láska pro cukrařinu?
Tu mám hlavně díky babičce. Dřív bylo běžné, že se na Vánoce dělalo dvanáct i dvacet druhů cukroví. Byl to takový maraton, sousedky se posuzovaly podle toho, která má víc napečeno. My měli krabice cukroví vyskládané na balkoně, bylo toho tolik, že to nikdy nikdo nemohl sníst a všechno nakonec končilo v mrazáku. Ale pečení jsem měla ráda. Zatímco já s babičkou nadšeně a s pečlivostí pekla, můj starší brácha zapojený z donucení trpěl. Tam někde asi moje láska vznikla a já se rozhodla dělat cukrařinu.
Podporovali vás v tom rodiče?
Rodiče si něco takového neuměli představit, nepřicházelo v úvahu, že bych se svým průměrem ze základky šla někam na učiliště. Chtěla jsem, ale musela jsem na gymnázium. A po něm logicky na vysokou.
Pravé pařížské makronky podle cukrářky Ivety Fabešové:
8. prosince 2011 |
