Připadám si trochu jako auto s nevěstou. Svištím si to po zasněženém svahu v rakouském Ramsau a skoro každý si na mě ukazuje. Snad je to tím, že bílým prašanem neuháním na lyžích jako všichni ostatní, ale na kole.
Na pohled bytelném, a přece lehoučkém. S pneumatikami tlustými jak vypasená kobra. Na kole do sněhu, řečeném fat bike.
Když jsem si ho dole u skokanských můstků půjčoval, jeho majitel Michael mi tvrdil: „Lidi baví kola a baví je i sníh. Jen je nenapadne tyhle dvě věci spojit. Čím dál víc z nich se ale přesvědčuje, že je to v zimě obrovská zábava. Ubezpečuju vás, že tyhle fat biky budou do deseti let stejně populární, jako jsou dneska běžky.“
Přestože jsou fat biky bezpečné, jezdit na nich s helmou by mělo být samozřejmostí.
Jízda na fat biku vám umožní dostat se do krásných míst, kterých lze jinak v zimě dosáhnout často pouze na běžkách.
Přiznávám. Jakmile mi tohle mladý, triatlonem vytrénovaný Rakušan hodinu před polednem vykládal, bral jsem ho trochu s rezervou. Je to přece jeho byznys. Jenže už pár minut poté jsem si nasadil helmu a vyrazil na první etapu po sněhem zaváté stezce pod lesíkem.
Jak to funguje?
Paráda! Kolo právě kvůli tlustým gumám s terénním vzorkem nezapadá, chová se jako celoodpružené, výborně se ovládá. I nepříliš vysportovaný jedinec lehce nasadí solidní tempo. Poradí si se zledovatělými plotnami i s čerstvě napadanou nadílkou, snad pouze hlubší sníh dá zabrat. Jinak hravě zvládne fičet z kopce dolů, stejně jako šplhat vzhůru. Jen se nesluší běžkařům ničit stopu.
Možná by ale byli shovívaví, každý z nich po vás totiž zvědavě kouká.
„Jak to funguje?“
„Z čeho to je?“
„Fakt se neboříte?“
Funguje to jednoduše – šlapu a jedu, jako v létě. Rám s výš umístěným středem je z hliníku, pneumatiky jsou silné téměř 12 centimetrů. A ne, nebořím se, ani když se trochu vzdálím z cesty, což bych popravdě řečeno neměl. Kolo si můžete půjčit přímo v lyžařském centru Ramsau za 69 eur.
Oblast kolem Ramsau je pro jízdu na sněžných kolech ideální. Pokud si vezmete helmu s kamerou, můžete si pak vzpomínky z prosluněných sjezdů oživovat i doma v teple.
„Fat biky vymysleli na Aljašce, když v závodě Iditarod potřebovali překonávat delší vzdálenosti plné sněhu a bahna,“ vypráví mi Michael, jakmile pod azurově alpským nebem přijíždíme k vyhlídce na Schladming. „Úplně levná legrace to není, pořizovací cena je kolem 1 200 eur. Zase ale pak není nutná skoro žádná další údržba. Tuhle firmu provozuju šest let a za tu dobu jsem řešil jen jeden prasklý řetěz. Jinak nic.“
Pro děti i pro penzisty
Zastavujeme, není to však kvůli lapání po dechu. Štýrské městečko pode mnou vypadá z pláně mezi stromky jak vzdálený, nedosažitelný svět. Jednou do roka se při lyžařském Světovém poháru zaplní desetitisíci fanoušky, sjezdovka nad evangelickým kostelem z roku 1570 se pak při tradičním nočním slalomu klikatí jak osvětlená pentle.
Teď vypadá docela klidně, pokojně. Jak model z muzea vláčků.
Z výšin nad Hochwurzenem jej nahřívá slunce, paprsky dohánějí i mě. Sundavám bundu a skládám ji do batohu. Právě včas. Nasedáme, hned přehazuji, před námi se tyčí dlouhý krpál.
Čekám šílenou fušku, ovšem s fat bikem si připadám skoro jak na elektrokole. Ne že bych se nahoru soukal zadarmo, ale zas takové galeje to nejsou. Ono je to pochopitelně i tím, že oblast Ramsau má lyžařské cesty perfektně upravené.
Běžkařské stopy se tu táhnou v celkové délce 220 kilometrů, kolísají v nadmořské výšce mezi 1 100 až 2 700 metrů. Část z nich využívají i jezdci na sněžných kolech, Michaelova firma Alpine Fat Bike tady vytyčila osm hlavních tras – od 11 po 40 kilometrů.
„My vyrážíme na jednu z těch lehčích k chatě Sonnenalm,“ vysvětluje Michael, který má očividně přece jen lepší fyzičku. „Zvládnete to bez problémů, vždyť já tady jezdil s klientem, kterému bylo 79 let. Anebo i s dětmi, na fat bike je pouštím od šesti let.“
Ani zasněžené krpály nejsou pro fat bike nepřemožitelným soupeřem.
V Ramsau je možné domluvit se i na nočních trasách. Je to dobrodružnější, ale zase přijdete o nádherné výhledy.
Projíždíme lesem, voní to tu jehličím. Míjíme ovčáckou boudu i sezení s pohledem na Hoher Dachstein, třítisícového krasavce střežícího celou oblast severních vápencových Alp. Míjejí nás rodinky se špunty učícími se plužit, stejně jako profíci s kombinézami plnými sponzorských log. Většinou jsme ale sami – vyhlášený areál vzdálený od Prahy jen 417 kilometrů je tak obrovský, že si od lidí snadno odpočinete.
Konkurence pro běžky
Na pevnou zem se z fat biku drápeme až po pár hodinách. Vystoupali jsme do nadmořské výšky 1 300 metrů k Sonnenalmu, dřevěné chatě vlastněné rodinou Höflehnerů. Její hlava, kudrnatý čtyřicátník Gerhard, mi na uvítanou přinese brusinkový šnaps s tradičním kaiserschmarrnem, sladkým karamelizovaným trhancem s rozinkami. Za chvíli přidá žebra od prasat z vlastní farmy, úžasnou dobrotu. Jen co se do toho pustím, Gerhard začíná hrát na tahací harmoniku.
A Michael vypráví. Jeho nezvyklé kolo se prý nehodí jen na sníh, užijete ho i na písku, měkkém či kluzkém povrchu. Náročný terén dokáže zdolat mimo jiné díky správně nahuštěným kolům, úspěch nespočívá pouze v šířce plášťů, ale i ráfků. Při brzdění se díky jeho specifickým vlastnostem vůbec nemusíte bát smyků.
To poslední oceňuji, jakmile se nad Sonnenalmem začne smrákat. Na jazyku mi ještě hraje chuť šnapsu, když se loučím s Gerhardem, naposledy osedlávám fat bike a sjíždím dlouhými svahy dolů k Ramsau. Ani to moc neženu, přesto jsem za chvilku zpátky u skokanských můstků.
Teď už Michaelovi věřím. Pro běžky je tenhle dvoukolý buclatý otesánek velká konkurence.
