Většina lidí si myslí, že bar slouží k tomu, aby si sem lidi přišli „pokecat“, dát si něco k pití a pobavit se. Můžete se vsadit, že nic z toho lidé chodící do Hong Kongu nehledají. Smyslem návštěvy je nespadnout až na dno.
Nemuset koukat na žalující stěny své ubytovny. Pít sám lahvový Březňák. Nějak přežít olysalé dny vlastní beznaděje. Hong Kong je zkrátka sběrným dvorem lidských osudů.
Aktuálně se u soudu řeší případ, kdy tam čtveřice opilců málem ukopala ženu s jejím přítelem (o líčení čtěte více zde).
„Já nevěřim na stát“, opakuje už po páté Zdeněk, vyučený foukač skla, který se teď živí jako zedník. Linky od propisky na jeho papírovém účtu už připomínají čárový kód.
„Přiznávám berňáku úplný minimum. Radši ty prachy prochlastám. Důchodu se stejně nedožiju,“ vysvětluje plnému popelníku. Pak už se věnuje rozboru toho, jestli pokračovat v desítce, nebo dvanáctce.
Stropní ventilátor nad ním krájí oblaka cigaretového dýmu oranžové barvy, kterou mu dodávají blikající světélka výherních automatů. Žádná okna, která by sem pustila denní světlo. Z příšeří baru vystupují další shrbené osoby, barvou pleti připomínající voskové figuriny.
S příchodem dámy bar na chvíli ztichne
Jedním z nich je Josef, přezdívaný Pepíno. Nemá zuby a žiletku jeho tvář viděla už hodně dávno. Ráno prohrál na automatech 11 tisíc, náladu mu to ale nezkazilo. Snad jen schopnost počítat má zamlženou.
„Dával jsem ti dvě stovky. Tak naval ten rum a Gambrinus“, pokřikuje na servírku. „Jaký dvě kila? Jseš podnapilej, nic ti nedám,“ ječí po něm Martina, duše výčepu. Dobře však ví, že v peněžence Pepína je ještě dost peněz na to, aby tu seděl do noci.
Kdysi byl estébák, má tedy důchod 25 tisíc a prohru na automatech si může dovolit. Ne nadarmo mu patří čestné místo mezi štamgasty. Ne všichni ho ale uznávají.
„Blbec. Dluží na nájmu deset tisíc a tady dělá machra,“ hodnotí Pepův výstup další spolustolovník, avšak tak, aby ho hráč neslyšel.
Mezitím přichází dveřmi distingovaná a slušně oblečená dáma s kabelkou. Bar ztichne. Žena rozvážně jde k výčepu a mění si tisícikorunu na deset stokorun, s nimiž pak míří mlčky k blikajícím mašinkám. Minutové entrée končí a nikdo si jí už nevšímá.
„Kde jsi?“ ptá se z reproduktorů Dalibor Janda a jeho stejnojmenný hit by se mohl stát zdejší hymnou. Vždyť kolik lidí, jejichž výplata prohrála boj s třešněmi a švestkami, odcházelo s prázdnými kapsami a marně se shánělo po štěstěně?
Ty parchanty stejně neodsoudí, myslí si barman
Mezitím se za barem zjevuje muž, jehož mozolnaté ruce zdobí nejasné a vybledlé tetování prozrazující ruční vypichování. „Jestli tedy ještě potkám nějakýho novináře, tak ho vynesu v zubech,“ řekne místo pozdravu.
Bloček na poznámky a diktafon mě prozradily, s tím se ale počítalo. Mé vysvětlení, že jen dělám svou práci a že trávit podvečer v baru Hong Kong určitě nepatří do mého TOP 10 oblíbených kratochvílí, ho nakonec uklidní.
„My už tady chceme mít klid. S médiama jsme si užili dost. A ty parchanty stejně neodsouděj,“ naráží barman na probíhající proces s čtveřicí Romů, kteří zbili hosty baru a teď jim hrozí 12 let vězení.
Ale to zdaleka není jediný případ násilí, který se stal v baru Hong Kong. V roce 2011 sem vstoupil neznámý muž a kusem betonu rozbil obličej zdejšímu hostu. Rok na to dva útočníci před Hong Kongem zkopali čtyřiadvacetiletého kluka.
Ostatně, nechme mluvit statistiku: Městská policie Česká Lípa tu od května 2015 dodnes zasahovala 290 krát. Státní policie pak za letošek eviduje 31 přestupků v baru a osm trestných činů.
„Do Hong Kongu jezdíme z celé České Lípy nejčastěji,“ potvrzuje mou domněnku policejní mluvčí Ivana Baláková. Ale čím to je? Proč zrovna tento nenápadný bar uprostřed sídliště?
Odpověď hledám u pana Zdeňka, majitele zastavárny hned vedle Hong Kongu. „Co vám mám říct? Sem chodí Bulhaři, Mongolové, Vietnamci a lidi z ubytoven, to nejhorší, co tu žije. Devadesát procent z nich je na podpoře. Už od rána, kdy otevírám, se tu válí zfetovaní na chodníku. Nikdy jsem se nebál, dělám tu 25 let, ale poslední dobou se bát začínám. Přitom sídliště Sever bylo takové čisté a klidné místo! Ale pak zrušili uran a v okolí vyrostly ubytovny,“ zamýšlí se muž.
Potvrzením, že pod svícnem je největší tma, je fakt, že jej doposud nikdo nepřepadl. „Oni když vidí mých 110 nas... kilo, tak je chuť přejde,“ poprvé se usměje zastavárník.
Vracím se do baru. Před vchodem zevluje partička školáků, nahlas puštěný mobil mě seznamuje s textem rapového dua Sodoma Gomora: „Zvu tě na dovolenou, destinace: márnice, jedem jenom já a ty a betonová tvárnice.“
Soudtrack k apokalypse. Smráká se. Do baru se scházejí party Vietnamců, ti ale sedí bokem a s ostatními se nebaví. Občas některý z nich zmizí na toaletě a za pár minut se vrací v povznesené náladě, utíraje si nos.
V baru mezitím přibyl další muž, sedmdesátiletý Ladislav. Mohl by být v důchodu, ale stále maká jako přidavač na stavbě. Poroučí si turka a do něj vysype pět cukrů. Tak, jak to má rád. Dnes, zítra i ze rok. Dokud se něco trvale nezlomí. Ale do té doby...
„Dejchnu ti na brejle a zabloudíš,“ utahuje si mezitím barman ze zmateného estébáka Josefa, který se už zase dožaduje gambrinusu, přestože na stole jeden nedopitý má.
Dalibor Janda zatím pěje „Žít jako kaskadér“ a znovu si uvědomuji, jak jeho texty vystihují zdejší mozaiku lidí. Odcházím zvolna ke svému autu. Klíče však nikde nemohu nahmatat. Už se smiřuji s tím, že i auto bude pryč, ale nacházím ho odemčené a s klíčky uvnitř. Přece jen to se zdejšími lidmi nebude tak zlé!
