Michal Viewegh po svém návratu tvrdil, že je sám sobě protivný. Byl na antidepresivech a rozpadalo se mu manželství. „Mám zakázáno si stěžovat, takže už je to lepší,“ říká nyní.
Jeho nový román Melouch vyšel koncem října. Začíná rozhovorem vypravěče, scenáristy Michala, s bodrým, ale trochu otráveným filmovým producentem Jožem, kterému představuje svůj nejnovější scénář o dvou dlouholetých kamarádech, vrahovi a gigolovi. „Fascinoval mě ten příběh. Vyprávěl mi ho jeden z profesorů gymnázia, kam chodí moje dcera,“ vysvětluje Viewegh. „Ale v kůži gigola bych být nechtěl. On si ty dámy přece nevybírá a ne vždy jsou to krasavice,“ tvrdí.
Michal Viewegh |
„Když mě někdo požádá, abych přečetl něco ze starší knížky, tak to udělám. A překvapuje mě, že se mi nehnusí,“ připouští spisovatel, ale sám od sebe vlastní staré texty prý nevyhledává.
Michal Viewegh v roce 2013 vydal knihu Můj život po životě, deníkový záznam prvních měsíců po prasknutí aorty. „Neplánovaně jsem se stal odborovým předákem jiných pacientů,“ podotýká s nadsázkou k tomu, že už když knihu chystal, dostával ohlasy od lidí, které postihla podobná příhoda.
Některé Vieweghovy romány byly zfilmované a autor sám k nim psal i scénář. Ne všech si cení. „Případ nevěrné Kláry vznikl v česko-italské koprodukci a moc se nepovedl. Ovšem ona ani ta kniha nebyl nějaký zázrak,“ hodnotí zpětně spisovatel.
K současnému trendu literatury pro mladé je shovívavý. „Pokud to povede k tomu, že to mladým lidem vytvoří čtenářský návyk, tak zaplať pánbůh. Pokud se naučí otevřít papírovou knihu, luštit písmenka a v hlavě si je přetavit v příběh, tak ať klidně začnou na upírské sáze,“ myslí si Viewegh.
