Pražský koncert bude výjimečný z několika důvodů. Ewa Farna poprvé sama dohlíží na jeho produkci. „Děje se to podle mých představ a musím říct, že touto velkou školou získávám větší pochopení pro pořadatele. Neuvědomovala jsem si, co všechno se musí řešit,“ přiznává třiadvacetiletá zpěvačka.
Na co se tedy ve Foru Karlín můžeme těšit?
Bude to velká audiovizuální show s tanečníky, které jinak na koncertech nemíváme. Z hostů můžu prozradit Majka Spirita, Kláru Vytiskovou a Patricii. Trochu nostalgicky zazní písničky, které už normálně na koncertech nehrajeme, a naopak i dvě nové skladby, které jsme ještě nevydali. Dojde i na covery IWill Always Love You od Whitney Houston a Skyfall od Adele, které pro mě v kariéře byly zásadní.
Budete tedy vybírat „zapadlé“ songy, které máte ráda, ale nestaly se z nich hity?
Dá se to tak říct. Samozřejmě singly zazní, ale šáhneme i po řadových písničkách z desek, které jsme třeba už osm let nehráli. Jsem si jistá, že program bude pestrý jak pro skalní fanoušky, tak pro lidi, kteří znají jen pár písniček z rádia.
Vzpomínám si, že když jsem viděl váš první klip Měls mě vůbec rád, neuměl jsem si představit, že o vás za deset let ještě uslyšíme. Jak jste to tehdy vnímala vy?
Mně bylo líto, že to takhle lidi vnímali, protože jsem byla dvanáctiletá holka, která dospělý negativní svět neznala, o showbyznysu nemluvě, a najednou jsem se jako dítě setkala s nenávistí. Myslím, že je běžné, že se k novým věcem přistupuje řekněme opatrně, právě proto za svůj největší úspěch považuju fakt, že ten příběh s hudbou trvá již deset let.
A vy osobně jste čekala, že se po deseti letech budete stále živit hudbou?
Já jsem si to v těch dvanácti vlastně vůbec neuvědomovala. Bavilo mě to. Rodiče se ptali, jestli fakt chci zpívat, že se to pojí se zodpovědností, já pořád říkala, že mě to prostě baví. A dodneška nepřestalo. Kdybych teď skončila, tak soudím, že deset let v jakékoli branži, to už není zanedbatelné. U nás je spousta muzikantů, kteří ke hraní musí chodit i do práce. Já svou hudbou živím sebe, kapelu a ještě pár lidí kolem. To je pro mě velká pocta, motivace, radost a známka toho, že to, co a jak to dělám, má smysl.
Jste ve věku, kdy mnozí teprve s profesionální hudební dráhou začínají. Je to zvláštní pocit?
Necítím se jako začátečník, zároveň však vím, že se taky chci dál učit, protože spoustu věcí ještě neumím. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale díky tomu, že deset let v Česku i v Polsku intenzivně pracuju, se ve třiadvaceti necítím blbě, když mám usednout v porotě nějaké soutěže. Jasně že nemám zkušenosti jako Paľo Habera nebo Ondra Soukup, ale zase nám možná šanci těm mlaďounkým lidem víc porozumět. Vždyť jsem pořád ještě mládě. Oni spojují chuť zpívat se školou, prožívají normální náctileté problémy, a najednou jsou každou sobotu v prime timu v televizi. V tomhle se do nich dokážu docela vcítit.
Jak a v čem byste se chtěla rozvíjet?
Jelikož bych se zpívání chtěla celý život věnovat a rozvíjet se v něm, nesmím usnout na vavřínech. Pořád mám touhu zkoušet něco nového. Třeba bych chtěla spolupracovat s lidmi, u nichž by spojení se stereotypbě vnímanou Farnou nikdo nečekal.
Například?
Tak jasně, že bych se neurazila, kdyby mi zavolala Beyoncé, že má v pátek čas. (sních) Ale baví mě Lenny nebo Celeste Buckingham. I když spojení dvou zpěvaček taky není úplně netypické. Spíš jsem myslela na to, že bych přizvala někoho, kdo za mnou na pódiu bude živě dělat vizuální show, mám na mysli i spolupráci se zajímavými návrháři a netypickými hudebními hosty. A každý v tom svém oboru bude nejlepší. Třeba ho nikdo z mého publika nebude znát, ale ve svojí branži bude uznávaný. Takové projekty by mě bavily.
Čili jste vyjmenovala dvě zpěvačky, které lze označit za vaše přímé konkurentky.
Já to naopak vnímám tak, jak jsem to dala najevo v posledním klipu Na ostří nože, kde se objevila spousta kolegů z branže. Myslím, že pojem konkurence je v hudbě trochu směšný, vždyť je to věc vkusu, nejde říct, kdo je bezkonkurenčně nejlepší. Proto jsem se tento mýtus snažila v klipu trochu odbourat.
V létě se Ewa Farna fotila pro OnaDnes.cz:
6. listopadu 2016 |
Umím si představit, že když někdo nastoupí do showbyznysu v pětadvaceti, může na něj v pětatřiceti padnout nějaká únava. To vás nepotkalo?
Já to zpívání fakt miluju. Nedovedu si představit, že bych nezpívala. Časem, až budu mít tři děti, rodinu a domeček, tak si možná řeknu, že by mě bavilo odjet jen jedno kompaktní turné místo koncertování každý týden. Ale teď jsem ve fázi, kdy mě to prostě baví, chci to dělat. K tomu našemu životu patří často i fyzické vyčerpání. Tuhle jsme třeba o víkendu jeli do Polska. V sobotu jsme hráli ve Varšavě, v neděli v Gdyni, což je úplně u moře. Takže se vyjíždí v pět hodin ráno, ve Varšavě zvukovka, sprcha, koncert a přes noc nebo v lepším případě brzy ráno přejezd do Gdyně. Návrat do Prahy hned po koncertě, druhá dodávka vyjíždí druhý den v sedm ráno. Jasně, že se občas únava dostaví. Ale zatím mě to motivuje k tomu, abych se naučila říkat ne. A to myslím, vůbec není špatná vlastnost.
V létě se řešil váš odchod od manažera Leška Wronky. Skutečně v dobrém, jak jste oba ujišťovali?
Vypršela smlouva a prostě jsme se rozhodli, že ji neprodloužíme. Za těch deset let jsme si dali, co jsme si dát měli. Lešek je vizionář, určitě bude mít mnoho dalších plánů a projektů. A já jsem si potřebovala některé věci vyzkoušet na vlastní kůži, posunout se po oněch deseti letech dopředu, třeba i do role producenta. Budu dělat chyby, učit se z nich, ale chci si to sama odžít.
