Nakonec se museli v půlce otočit, cestu nasměrovali napříč Moravou přes Slovensko do Rakouska a zpět domů, do Troubelic na Olomoucku. Putovali 35 dní, spali, kde se dalo, a ujeli 1 250 kilometrů.
„Většina lidí, které potkám, si myslí, že je to strašná romantika,“ začíná své vyprávění Dalibor Balut. „A mají naprostou pravdu.“
K myšlence pořídit si koně ho přivedlo sokolnictví, kterému se dříve usilovně věnoval. V historii bylo po staletí umění lovu pomocí dravců spojené právě s jízdou v sedle. Když před sedmi lety i díky náhodě dostal šanci koupit hříbě, neváhal a po pár dnech si ho přivezl domů.
Cestovatel a jeho kůň |
„Do té doby jsem nikdy na koni neseděl. Nevěděl jsem, jak se jmenuje udidlo ani ohlávka, o chovu jsem neznal nic, jen jsem viděl Vinnetoua. Začal jsem číst staré knížky a cvičit Sheilu po arabském způsobu. U Arabů je první kůň, pak dravec, pes a až potom je žena. Zjistil jsem, že s hříbětem musím vyrůstat, tak jsem si pronajal větší plochu trávy, kde jsem si postavil menší roubený domek a ke hříběti se přestěhoval,“ vzpomíná třiačtyřicetiletý muž.
Začátky nebyly jednoduché a chvíli trvalo, než si na sebe zvykli. „Samozřejmě na mě nastoupila, že tu bude šéfovat, takže jsem ji musel i zbít. Spousta lidí by se nad tím pozastavila, ale jinak to nejde. Kůň si s vámi hraje třeba tak, že když běží kolem, kopne vás, protože tak to dělají ve stádě. Jenže vám tím zlomí nohu, takže se to musí odnaučit,“ podotýká Balut.
První cesta a bitka s bezdomovci
Začít jezdit už pak nebylo nic těžkého, stačí nemít strach a být jen trochu ohebný. První cesty byly krátké, jen po nejbližším okolí, ale postupně začala Sheila svého pána doprovázet všude, aby si zvykla na lidi. Společně vyráželi do hospody na pivo, nebo když bylo potřeba, tak na městský úřad do Uničova.
Dalibor BalutNarodil se v roce 1973, živí se jako stolař na volné noze a žije ve srubu v Troubelicích na Uničovsku. S cestováním za hranice začal hned po sametové revoluci, kdy si půjčil peníze a jel se na kole podívat, jak vypadá Vídeň. Putoval po horách i s aljašským malamutem, později se věnoval sokolnictví, až si pořídil hříbě. Na své první velké cestě kolem České republiky urazili 1 600 kilometrů, čímž se jako první Čech stal členem cechu cestovatelů na koních Long Riders Guild. |
Inspirací uskutečnit opravdu velkou cestu se Balutovi stal Australan Tim Cope a jeho dokumentární film o tříletém putování z Mongolska do Maďarska po stopách mongolských nájezdníků. A také cech Long Riders Guild, který sdružuje cestovatele na koních a jehož členem se může stát jen ten, kdo zvládne výpravu dlouhou alespoň tisíc mil, tedy 1 600 kilometrů.
Vloni si tak troubelický dobrodruh naplánoval cestu kolem republiky v této délce a vyrazil. Nedržel se jen české strany hranic, postupně navštívil i všechny čtyři sousední země a v Německu se dokonce ztratil.
„Začalo to tím, že mě v Děčíně přepadli bezdomovci. Jeden mi začal rabovat věci na koni, když jsem nakupoval, jenže Sheila ho pokopala, tak po ní hodil krabici s vínem. Zařval jsem na něj, co mi hází po koni, a pak jsem se otočil, ale skočil mi na záda a začali jsme se prát. Přišli mu na pomoc dva kumpáni a obklíčili mě, naštěstí mě ale zachránil jeden kluk, který všechno viděl. Jak jsem byl ale roztřepaný, zapomněl jsem tam mapu. Bez ní jsem se v Německu ztratil v lesích a dva dny nejedl. Pomohli mi až v nějaké německé vísce, kde jsme si sice navzájem nerozuměli, ale dali mi nějaký chleba a namalovali stručnou mapu,“ líčí Dalibor Balut.
Cesta k Baltu nebyla bezpečná
Čím překonat objetí celé republiky? No přeci cestou k moři. Letos vyrazil muž s duší romantika přes Polsko k Baltu, jenže u Leszna, přibližně v polovině, se rozhodl, že pokračovat dál by bylo velmi riskantní.
SheilaNarodila se před sedmi lety. Má 75 procent genů vytrvalých arabských koní. „Matka pochází z Kavkazu, kabardinský kůň je ideální na dálkové cesty a v Rusku s nimi vykonali obrovské cesty za války. Mají výborná kopyta a tím, že jsou menší, snadněji se jim chodí po úzkých stezkách,“ popisuje Dalibor Balut. |
„Většinou jedu po turistických cestách nebo cyklostezkách, ale někdy musím využít i silnice, a to i ty první třídy. V Polsku to ale byl velký problém. Koně vedu po krajnici, jet se na něm samozřejmě nedá, ale i tak jsem řidičům zavazel, pořád troubili a nezvládali to. A když na vás jede kamion devadesátkou a zatroubí, kůň se může splašit a skočit pod něj. Navíc v Polsku nejsou dálkové cyklostezky a po silnicích si tam jezdí každý, jak chce,“ dělí se o své zkušenosti.
Dvojice se tedy vydala zpět a pak východní Moravou na Slovensko do Kopčan k nejstaršímu kostelíku ve střední Evropě, ojedinělé památce na Velkomoravskou říši. Cestu shrnuje téměř hodinové video poskládané z video blogů pořízených po cestě (celé ho můžete shlédnout zde).
„Mám rád archeologii i historii, takže jsem pokračoval do Mikulčic, kde je naleziště z 9. století. V polské Lehnici jsem zase chtěl navštívit muzeum bitvy s mongolskými nájezdníky, která proběhla v roce 1241. Když jsem tam přijel, ukázalo se, že je muzeum zavřené a opravuje se. Byl jsem z toho zklamaný, ale když viděli, že jsem přijel na koni 450 kilometrů, sehnali ředitelku, která mě muzeem provedla,“ usmívá se rodák z Bohuňovic na Olomoucku.
Pětatřicet kilometrů denně a nejkrásnější svoboda
Na putování se Sheilou si Balut nejvíc cení svobody. Jako stolař na volné noze se nemusí nikoho prosit o volno. Naplánuje cestu, sbalí si věci a jede.
„V Polsku se mě nikdo neptal, kde beru čas a peníze, že se flákám po světě dva měsíce. Zajímalo je, kde jsem koupil koně. Jsou to kšeftmani. Naopak Češi se mě ptají, jak je možné, že mám takovou dovolenou. Nechápou, že takto člověk cestuje,“ líčí své zkušenosti a pokračuje:
„Spousta lidí si také myslí, že se pořád vezu, ale je to tak napůl, kolikrát jdu raději pěšky a koně vedu. Je to i tím, že nespěchám. Je mi jedno, kdy se vrátím. V tom vidím obrovskou svobodu. Nemám dané, kdy musím přesně přijít, ani kam se musím každý den dostat.“
Za den zvládne v sedle i pěšky kolem pětatřiceti kilometrů. Se soumrakem začne hledat místo na spaní, skryté lidským očím.
„Na cestě vám stačí málo. Nejhezčí zážitek je najít po celém dni krásné místo na spaní s dobrou loukou u rybníka, kde se můžu vykoupat. Důležité je pro mě i dávat se do řeči s lidmi. Když jdu sám, potřebuju občas prohodit pár slov, i když jinak jsem samotář,“ přiznává.
Jediné výdaje má za jídlo, vařič však s sebou neveze. I v malých obcích bývají díky vietnamským prodejcům obchody s potravinami dlouho otevřené. A když ani tak nestihne nakoupit, stává se, že hladoví.
Raroh jako spolubydlící
„Žiju trochu proti proudu času,“ přiznává Balut z pohodlí srubu, který si postavil na kraji Troubelic. „Koupil jsem to místo jako les, stromy vykácel a z nich postavil tenhle domek tak, jak se to dělalo dřív. Lidé se bojí, že tu zmrznu, ale když roztopím pec ze šamotových cihel, je tu jak v sauně. Na střechu jsem dal hlínu, takže krásně zarostla. Původně tu neměla být elektřina, ale když se sem člověk nastěhuje, chce si něco uvařit nebo mít ledničku. Televizi nemám, ale počítač ano, učí mě a čtu si, co mě zajímá,“ vypráví.
Z bidýlka od postelí pro hosty ho přitom pozoruje raroh, jediný trvalý spolubydlící. Většina věcí uvnitř je vyrobená ze dřeva, srub je zařízený účelně i skromně a bez hypotéky, svou svobodu by troubelický romantik za nic nevyměnil.
„Spousta lidí mi říká, že by také chtěla zažít takové putování s koněm, ale stali se trochu oběťmi systému. Půjčili si v bance velké peníze a už se nedokážou sbalit a jít,“ vnímá muž, který se snaží žít své sny, i když je to čím dál těžší.
Auta rád nemá, ale sám jedno vlastní. Bez něj by totiž jako stolař neměl jak si přivézt dřevo ani jak dodat zákazníkovi hotový výrobek. „Vždycky ho koupím za dvacet tisíc a musí mi vydržet šest let, aby se samo splatilo,“ nabízí Balut svůj recept.
Vzhůru na Ukrajinu a ještě dál
Letošní nezdar s cestou k Baltu je minulost, lepší je plánovat příští dobrodružství. Nejlépe na východ.
„Chtěl bych jet na jižní Slovensko a po hranicích s Maďarskem směrem na Ukrajinu, ale teprve uvidíme, kam se dostanu. Vyjedu 1. srpna, po žních, to je nejlepší doba na cestování na velké vzdálenosti, protože pole už jsou posečená a nikomu nešlapu pšenici, navíc je stálé počasí. Rád bych překonal 1 600 kilometrů, to je pro mě motivace,“ plánuje Balut.
Jednou by však rád zamířil ještě mnohem dál než na Ukrajinu. „Cíl je pro mě Rusko, ale potřebuju zkušenosti. Tam už nebudou Vietnamci se svými večerkami, budu si muset vařit a vézt si hodně zásob. Vím, že nedojedu tam i zpět, takže jednou se tam asi nechám zavézt i s koněm a odtud se budu vracet domů. Vždycky je totiž lepší vracet se tam, kde jste vyrostli a kde to milujete. Mám sen, že těchto cest bych chtěl udělat celkem deset. Chce to jen mít štěstí a zdraví. Nic víc nepotřebuji,“ usmívá se.
