Na začátku to byla sobota jako mnoho jiných předtím. Zuzana Hegerová odešla 24. října loňského roku ráno do práce na víkendovou směnu do polenských mlékáren. Končit měla v jednu hodinu odpoledne a hned poté plánovala vyrazit domů do Dobronína na Jihlavsku. Po cestě by jen vyzvedla svoji nejmladší dceru Sofii u babičky.
Jenže ten den jí nakonec převrátil život naruby. Všechno začalo kolem poledne, kdy najednou společně s kolegyněmi slyšela v dálce jednu sirénu za druhou. „Říkaly jsme si, co se asi kde stalo,“ začíná vyprávět svůj příběh.
Důvod se dozvěděla už za pár minut. „Najednou mi zazvonil telefon a na druhé straně se ozvalo: Tady policie, mohla byste přijet hned domů? Vybouchl vám byt,“ vybavuje si každé slovo s naprostou přesností.
V první vteřině se domnívala, že jde o její byt v Dobroníně, kde měli plynový kotel. Zároveň se jí ulevilo, že jsou dvě starší děti u jedné babičky a nejmladší dcera u druhé.
„Policista však pokračoval. Řekl, že malou zrovna odváží záchranka do nemocnice a pro mamku že letí vrtulník,“ pokračuje ve vyprávění.
Ani nevěděla, jak do Dobronína dojela a kde zaparkovala
Následující vteřiny, minuty, dny, týdny a měsíce se jí slily v jeden obrovský strach o dceru a maminku.
Hned po šokující zprávě se rozběhla po chodbě do šatny, hodila na sebe to nejnutnější a skočila do auta.
„Vůbec nevím, jak jsem do toho Dobronína vlastně dojela. Nic z té cesty si nepamatuju. Dokonce jsem pak ani netušila, kam jsem auto zaparkovala,“ vzpomíná.
Dům, v němž žila její maminka, stál jen kousek od jejího bytu. Denně kolem něj jezdila a znala na něm téměř každou prasklinu ve fasádě. Ovšem na pohled, který se jí naskytl téměř skoro přesně před rokem, nikdy nezapomene.
Nad maminkou u vrtulníku stál lékař téměř bezradně
„Z oken šlehaly plameny a všude bylo plno lidí. Snažila jsem se prodrat skrz ně. Dceru jsem neviděla, mezitím ji odváželi do nemocnice. Jel s ní bývalý manžel. On je totiž hasič a zrovna ten den měl službu,“ vypráví Zuzana Hegerová. „Zahlédla jsem jen záchranáře u vrtulníku, jak se nad někým sklání, a bylo mi jasné, že je to mamka.“
Dráhy požadují náhradu škody. Třeba i na splátkyDo bytu v Dobroníně, v němž před rokem vybuchla propanbutanová láhev, se asi hned tak někdo nenastěhuje. Stále je totiž neobyvatelný. „Byl kompletně vyklizen a zakonzervován. To znamená, že se zabezpečily okenní otvory a dala se do nich tepelná izolace,“ uvedla mluvčí Českých drah Radka Pistoriusová. „Ten byt vypadá stejně jako pár dnů po výbuchu. Co mám informace, tak to snad chtějí dráhy prodat. Myslím tím celou bytovku. V tomhle stavu, jak to je,“ uvedl starosta Dobronína Ivan Sehnal. O takovém kroku se však Pistoriusová v odpovědích na otázky MF DNES nezmínila. Přidala pouze seznam věcí, které byly v domě po výbuchu opraveny. „Vyměnily se všechny dveře, zasklila se poničená okna a částečně se opravila vnitřní kanalizace, elektroinstalace a fasáda. A celý objekt se také vymaloval,“ zmínila. „České dráhy uvedly dům do takové podoby, aby minimalizovaly následky poškození pro ostatní nájemníky, kteří nadále nerušeně užívají své byty,“ doplnila. Úpravy, jejichž cena podle informací redakce dohromady přesáhla částku 270 tisíc korun, už České dráhy zaplatily. A náhradu teď budou požadovat po bývalé obyvatelce bytu. „Podle policie způsobila nehodu svou nedbalostí. Nás paní požádala, zda by mohla škodu uhradit formou splátek. České dráhy následně přihlédly k mimořádným okolnostem a vyhověly jí,“ oznámila Pistoriusová, podle níž nebyl dům pojištěný. „Slyšel jsem o tom, že paní bude muset škodu uhradit,“ přiznal i Sehnal. „Hlavní ale je, že to přežila. Co mi sama vyprávěla, tak jí vlastně nedávali vůbec žádnou naději. Proto jsem opravdu moc rád, že se z toho nakonec dostala. Je to velká bojovnice,“ podotkl starosta Dobronína. |
Zatímco prvotní informace týkající se dcery zněly tak, že má snad jen popálené ruce, nad maminkou stál lékař téměř bezradně.
„Krčil rameny a říkal, že neví, jak to dopadne. Ať si zavolám tak za dvě hodiny,“ vypráví roztřeseným hlasem.
Navíc se vzápětí dozvěděla, že poranění malé Sofie je vážnější, než se zpočátku zdálo. Proto ji vrtulník rovněž převezl do Brna.
„A to byl konec. Musel mi pomáhat psycholog, který na místo dorazil,“ přiznává.
Jenže pak v sobě chtě nechtě musela probudit pořádnou sílu. Věděla, že ji bude potřebovat jak pro dceru, tak pro maminku.
„S dcerou jsem nakonec strávila v nemocnici dva týdny. Neuvěřitelně se tam o nás všichni starali. Za každou pomoc, i za tu, která pak přišla od obce Dobronín, Bílého kruhu bezpečí či společnosti Popálky, jsem strašně moc vděčná,“ posílá poděkování každému, kdo byť jen trochu pomohl.
Dcera se od maminky nechtěla hnout, vystrašil ji každý zvuk
Malá Sofie se lepšila den ode dne, ovšem šrámy na duši přetrvávaly. Nechtěla se ani na vteřinu od maminky hnout, s nikým jiným nekomunikovala a ve chvíli, kdy se ozval nějaký neočekávaný silný zvuk, s pláčem se k ní přitiskla ještě s výrazně větší intenzitou.
„První týdny byly těžké. Čaj jsem si vařila v noci do termosky, abychom ho měly na celý den, protože jsem se od ní nemohla hnout,“ přibližuje Zuzana Hegerová.
Z brněnské nemocnice navíc stále nepřicházely žádné optimistické zprávy. Naopak.
„Jezdila jsem za mamkou s dětmi každý den. V podstatě jsme v té době žily napůl v autě,“ popisuje nejtěžší období svého života. „Děsila jsem se pokaždé, když zazvonil telefon. Každého volání. Dvakrát mi totiž takhle zavolali, že je to s mamkou moc špatné, ať raději přijedeme. Chytala jsem se každé naděje, ale pak se objevila sepse, zástava srdce a selhání ledvin - a zase jsem byla na dně.“
Zvládne to. Ta slova byla nejkrásnějším vánočním dárkem
Běžné starosti všedního dne v tu dobu absolutně nevnímala. Ani to, že se blíží Vánoce.
„A pak mi najednou 23. prosince pan doktor oznámil, že teď už to mamka zvládne. Byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala. To si nikdo neumí představit,“ má slzy na krajíčku. „Až teprve pak jsem byla schopná se soustředit na to, že musím dětem nakoupit nějaké dárky, takže to bylo opravdu na poslední chvíli,“ vzpomíná.
Ovšem ani poté, co se malá Sofie uzdravila a maminka byla konečně z nemocnice doma, si Zuzana Hegerová neoddechla. Začal docela nový boj. V práci musela skončit, aby se naplno mohla věnovat péči o zraněnou matku, a do toho přišlo stěhování do nového bytu.
„Musely jsme z Dobronína pryč. Všechno nám tam připomínalo ten výbuch. Tak jsme si našly nový domov v Nížkově. A moc se nám tady všem líbí,“ pochvaluje si život v obci na Žďársku.
Do šedesáti si platila pojistku, pak už ne. A vybouchl jí byt
Starostí má ale i tady až nad hlavu. Policie České republiky totiž za příčinu výbuchu propanbutanové lahve označila jednoznačně neopatrnost její matky, což s sebou přineslo i splácení škod.
„Musela jsem oběhnout všechny poškozené strany a domluvit s nimi splátkový kalendář. Celkem mamka dluží skoro 400 tisíc korun. Je to hrozná částka,“ smutní Zuzana Hegerová.
„Do šedesáti let si platila kdejakou pojistku. Pak jí ale u všech končila smlouva a ona si řekla, že když doteď neměla žádný škrábanec, tak už to dál platit nebude. A za rok se stalo tohle.“
I přes starosti s chybějícími penězi je ale Zuzana Hegerová nesmírně šťastná. „Člověk úplně přehodnotí priority. Malá by potřebovala novou postel, na kterou nemáme, ale já si říkám, že jsou daleko horší věci,“ končí své vyprávění.
Černo, tma... A najednou byly Vánoce První týdny po výbuchu byl na vážně zraněnou Miluši Šenkovou i malou Sofii smutný pohled. Naději na přežití jí zpočátku nedávali lékaři prakticky žádnou. Koeficient, který v případech popálenin určuje pacientovy šance, mluvil v jejím případě jednoznačně: nula. Dvaašedesátiletá Miluše Šenková ale všechny překvapila. Svojí houževnatostí tuhle dlouhou a náročnou přetahovanou o život vyhrála. A po čtyřech a půl měsících od výbuchu, který ji během vteřiny připravil úplně o všechno, opouštěla nemocnici v doprovodu své šťastné dcery. „Je mojí velkou oporou. Bez ní bych vůbec nebyla,“ tvrdí. Obrovskou vděčnost cítí také ke zdravotnickému personálu. „Lékaři a sestřičky na popáleninovém centru v Brně jsou velcí machři. Kdyby se někomu mělo přidávat na platu, tak jim určitě,“ má jasno. Z onoho osudného říjnového dne si toho moc nepamatuje. Po ohlušující detonaci se najednou probrala v bytě, z něhož šlehaly plameny. Všude byl hustý dým. „Viděla jsem, že mám na rukou černou seškvařenou kůži, ale nevnímala jsem to. Jenom jsem věděla, že musím dostat ven vnučku,“ vybavuje si. „Když už jsme pak byly obě dole, přišel ke mně hasič s nůžkami a řekl, že mi odstřihne zbytek spáleného trička. A pak už jsem měla před očima tmu, černo... A najednou byly Vánoce,“ připomíná, že zlomovým dnem, kdy se její stav definitivně překlopil na správnou stranu, byl 23. prosinec. Od té doby už bylo všechno jen lepší. Tedy co se zdravotní stránky týká. Paní Šenková dělala v uzdravování velké pokroky. „Hrozně jsem vždycky chtěla něčím překvapit dceru. Třeba když mi vyndali trubičku z krku a já mohla zase mluvit, sestřičkám jsem zakázala, aby jí cokoliv řekly,“ vypráví. „Jo, a já se pak děsně lekla. Když jsem přišla a jako vždycky jí dala pusu na čelo, ozvalo se: Ahoj,“ přidává svoji vzpomínku Zuzana Hegerová. „Bylo to něco neskutečného. Samozřejmě jsem se hned štěstím rozbrečela,“ prozrazuje. A podobné to bylo i s prvními krůčky. „Tam jsem se ale bála, že se to až tak nepovede. Skoro jsem se neudržela na nohou. Ale vyšlo to,“ usmívá se Miluše Šenková. Vzápětí se jí však ve tváři objevila obava. „Čeká mě teď další operace. A trochu se bojím. Když mě operovali tehdy, tak mi to bylo jedno, ale teď je to těžší,“ přiznává. |
