V prvním díle našeho miniseriálu jsme úspěšně překročili rozvodí (přečtěte si: Samota na rozvodí oceánů. V divočině na Aljašce nemá čas žádný význam). U jezera Gaedeke, kde řeka Alatna pramení, jsme se zastavili na dva dny a bylo na čase vyrazit na další cestu. To hlavní dobrodružství nás teprve čekalo.
Optimistou za každého počasí
Začalo pršet. Nejdřív to byly jen přeháňky, po kterých se skoro vždy objevila nádherná duha. Ale za přítokem Weyhok Creek jsme se ocitli v údolí, kde se zima nevzdává ani během krátkého polárního léta. Objevili jsme i malý ledovec. Střídání sněhově bílých vrstev s ledově modrými bylo fascinující.
Náš první oheň byl skromný, pouze z větví keřů, které na břeh vyplavila voda, protože stromy stále byly v nedohlednu. I tak měl efekt přímo blahodárný. Stejně jako déšť, který se spustil a vytrvale bubnoval na stanové celty.
Pršelo tak, že se hladina řeky poněkud zvedla. Dál už jsme lodě rozhodně tahat nemuseli. Voda tekla rychle, místy velmi rychle. Občas to cákalo, občas nás překvapil kámen, který nebyl vidět pod hladinou, nebo keř uprostřed řeky, vyvrácené stromy a podemleté břehy.
Jeli jsme na třech lodích, dvou scoutech a jedné barace. „Baraka, to je tank, ta se nikdy nepřevrátí,“ slibovali kluci, než jsme odjížděli. V peřejích byla baraka skutečně stabilní, problém nastal v místě, které by dostalo obtížnost maximálně WW I. Voda sice tekla proudem, ale jinak ani nezašplouchala. Přesto vyvrácený strom tak nějak očesal posádku lodi a ta se „vyfjolila“ do Alatny. Nutno ovšem podotknout, že baraka zůstala nepřevrácená.
Každý den jsme se po mapě posouvali víc na jih a užívali si tu nádheru všude kolem. Keřů neubylo, stromů přibylo, takže chodit na břeh nemělo smysl. Přes den jsme tedy zastavovali na kamenitých ostrůvcích uprostřed řeky. K nevelké radosti přítomných dam tam pro změnu obvykle nerostl ani keříček. K večeru jsme začali hledat příhodnou pláž, nebo alespoň mýtinu.
Jednou jsme takto našli nádherné místo na skále nad řekou. Pro vodu jsme sice vždy lezli dolů a barely se zásobami jsme také raději nechali u lodí, takže každému jídlu předcházela krátká procházka, ale ten výhled: stříbrná řeka, pláž, kolem lesy a nádherné hory, které slunce malovalo nejkrásnějšími barvami.
Jdi do Arrigetch zprava
Pokud existovala šance, že někoho v národním parku potkáme, pak největší pravděpodobnost byla na skalnatých štítech masivu Arrigetch Peaks. Údajně se k nim vypraví až pět a půl lidí ročně. Nás bylo šest, takže pro letošek se příliv turistů asi už vyčerpal. Viděli jsme jen jednoho, který přiletěl letadlem, dvakrát zakroužil nad Arrigetch, vyfotil si je s bleskem a odletěl.
Majestátní Arrigetch Peaks, v překladu prsty rozevřené dlaně.
Vrcholky Arrigetch tvoří prstenec kolem ledovcového údolí a prudce se zvedají až do 6000 stop. Název Arrigetch pochází z jazyka Inuitů a znamená „prsty natažené ruky“. Nápadně špičaté a ostré skalní výběžky vyčnívají nad okolní hory a jsou vidět už z dálky.
Fjolls expeditionPokud se vám cestování odvážné šestice po Aljašce zalíbilo, podívejte se na facebookové stránky Fjolls expedition. K dispozici je také celovečerní film. |
Nechali jsme tedy lodě a většinu věcí v základním táboře a vzhledem k tomu, že žádné turistické značky tady nejsou, zvolili jsme prostě nejkratší cestu k nim - po pravé straně údolí. Jak se ukázalo, nebylo to nejlepší rozhodnutí.
Tři hodiny jsme se prodírali skrz neprostupnou džungli a ušli sotva dvě míle. Dál už to prostě nešlo. Kopec se prudce svažoval směrem k masivu Arrigetch Creek, který vyhloubil v údolí kaňon. Měli jsme dvě možnosti. Buď se vrátit stejnou cestou, nebo zkusit přebrodit ledovou vodu na opačnou stranu kaňonu. Rozhodnutí bylo na holkách. Fjollinky ale nejsou žádné cukrové panenky, co nic nevydrží. Když jsme se tedy vyškrábali na protější stranu, čekalo nás překvapení. Pěšinka!
Bez večerního rybaření by to nebylo to pravé aljašské táboření.
Popravdě, kdybychom po takové cestičce šli třeba v Jeseníkách, nadávali bychom jako špačci. Vyšlapali ji spíš medvědi, než lidé. Ale alespoň se tato strana údolí mnohem mírněji svažuje, což je přece jen pohodlnější. Přespali jsme tedy pod Arrigetch Peaks. Stačil nám k tomu jen jeden stan, protože dva se vydali na východ slunce a ostatním čtyřem byla taková zima, že se rádi přitulili.
Údolí Arrigetch za všechnu tu námahu, nepohodlí a dvanáct mil neprostupným terénem určitě stálo. A zdolat některý vrchol je pro horolezce výzva - třeba se sem ti naši někdy vrátí.
Aljaška patří medvědůmVidět grizzlyho ve volné přírodě je bezesporu zážitek, který nás lákal, ale nemuselo by to být zrovna z očí do očí. Přijali jsme proto několik opatření: Medvědí stopy a jiné "voňavé" důkazy jejich přítomnosti jsme potkávali na každé pláži i na každé zvířecí stezce, ale medvědi zatím byli vždy daleko - až na jednoho, který byl zase až příliš blízko první lodě, takže si ho její posádka ani nevšimla. Naštěstí utekl dřív, než k němu dojela i třetí loď. To jsme ještě nevěděli, co všechno zažijeme s plachetnicí. |
