Po StarDance chci být konečně sám sebou, říká Zdeněk Piškula

Jeho zatím největší filmovou rolí byl Matěj v pohádce Tři bratři. Právě teď se ovšem Zdeněk Piškula, osmnáctiletý student pražské konzervatoře, snaží protančit k vítězství v televizní show StarDance.

Kdy vám nejvíc narostla popularita? Po předloňské pohádce Tři bratři?
Jo, to byl asi největší boom. Stejně je to vtipný. Napřed jsem byl „ten blonďatej kluk z Vyprávěj“, pak „ten třetí bratr“, a teď tak trochu doufám, že budu po StarDance konečně „ten Zdeněk Piškula“.

Týdeník TÉMA

Vychází ve čtvrtek

Proč čeká na hereckou nabídku z Ameriky? A jak se vyrovnával se šikanou? Více se dočtete v týdeníku Téma, který mimořádně vychází už ve čtvrtek.

Jste historicky nejmladší účastník v taneční soutěži StarDance. Pociťujete to nějak z reakcí okolí?
Nikdo se tak ke mně jako k malýmu nechová, ale mám pocit, že tam trošku vnáším svoji pubertu (smích).

Jak se u vás puberta projevuje?
Nechci říkat, že jsem puberťák, ale občas se tam všichni smějeme naprostým kravinám.

Na soutěž se musí hodně trénovat. Už vás zkoušky bolí?
Už mě to bolí hodně. Dostávám křeč do lýtka, bolí mě záda, nemohl jsem hýbat se zápěstím a taky to bolí psychicky, protože jsme teď s Verčou (taneční partnerka Veronika Lálová, pozn. red.) v takovým tříměsíčním manželství a samozřejmě už máme nějaký „ponorky“, takže mě občas bolí být s ní a ji zase se mnou (smích). Ale předem jsme si řekli, že něco podobnýho nejspíš jednou nastane a že to nesmíme brát vážně.

Kdysi jste dělal breakdance, akrobatický druh tance. Hodí se vám to v soutěži?
Vůbec. To je něco úplně jinýho. Breakdance není o správném držení těla a taky se tam nekroutí boky, takže se vlastně všechno učím od začátku. A je to teda mnohem náročnější.

Překvapilo vás ve StarDance něco?
Tanečníci. Kluci. Teď to asi řeknu blbě, ale měl jsem pocit, že jsou to takoví narovnaní přizdisráči, kteří se neumějí bavit. Myslím ve srovnání s herci. Jenže to jsem se teda spletl. Jsou mnohem otevřenější než my, je s nimi sranda a jsou pro každou blbost. Takže jsem si s nimi sedl hned.

Sedl jste si i s vaší taneční partnerkou?
Taky hned. Teď si budu trochu protiřečit, ale docela mi trvá, než se lidem otevřu. U ní to bylo v pohodě do dvou týdnů, ale asi je to i tím, že je tanec hodně kontaktní záležitost.

Byly vám zpočátku některé doteky nepříjemné?
To ne, ale spíš jsem přemýšlel, co všechno si můžu dovolit. Kam můžu sáhnout a co už je moc. Hodně jsem to řešil, pak mi jednou řekla, ať už ji konečně chytím jako chlap, tak jsem ji pořádně čapnul a bylo to (smích).

30. srpna 2016