VIDEO: Odlévání zvonu je alchymie. Musí mít čistý hlas, zvuk a tón

  • 0
Zvonař Josef Tkadlec zdědil zvonařské řemeslo po svém otci, který s vlastní výrobou začal v Halenkově před více než půl stoletím. Tradiční technologií teď odlil první zvon do zlínského evangelického kostela. Věřící jej uslyší ještě před vánočními svátky.

Vstávali stejně brzy jako každý jiný pracovní den. Tentokrát ale s vědomím, že práce skončí až ve chvíli, kdy z rozžhaveného bronzu odlijí nový zvon. Až vytvoří čistý hlas, zvuk a tón, tedy něco, co je očím neviditelné.

Odlévání je totiž velká alchymie. V Halenkově se zvony rodí přes půl století. Možná i proto celá dílna plná těžkých strojů, nástrojů a železných pomůcek dýchá klidem a jistotou. I v den, kdy se ukáže, jestli několikaměsíční příprava byla dostatečně precizní.

„Tady rozhodují maličkosti, člověk musí být soustředěný. Ale snad deset let se nám nestalo, že by se zvon nepovedl,“ prozrazuje s klidným úsměvem Josef Tkadlec.

Právě jeho si vybrali zlínští evangelíci, kteří před týdnem v pátek večer, v symbolický den, kdy zemřel Kristus a kdy se tradičně zvony odlévají, zaplňují halenkovskou dílnu. A přihlížejí té fázi celého procesu, která vyžaduje nejvíce sil.

Zvonařský bronz roztápějí zkušení řemeslníci ve velké peci už od desáté ráno. Po devíti hodinách má žhavá láva přes tisíc stupňů. Ve vedlejší licí jámě stojí forma na budoucí zvon. Tvoří ji dvě stěny z jílu, z nichž jedna má v sobě obtisknuté reliéfy a nápisy.

Písek pro licí jámu měli dřív zvonaři místní

Přesnost se tady měří na desetiny milimetru, protože konečný zvuk zvonu závisí na jeho průměru, hmotnosti, velikosti i síle. Každá odchylka je znatelná.

„Hlas je daný technickým návrhem, který musíme splnit. Výsledek pak kontroluje kolaudátor. Ale poznáme to i sami, že tón zní falešně,“ popisuje mezi prací Zdeněk Šulák, který se zvonařským mistrem pracuje dvacet let.

Mlčel 80 let, teď se evangelický kostel rozezní

Svolávat věřící k bohoslužbám měl už dávno. V plánu to zlínští evangelíci rozhodně měli. Zvon ale na věži kostela postaveného v roce 1937 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka pořád nevisí.

„Tehdy se šetřilo. Na zvonu, varhanách i topení. Ale s odstupem času a v kontextu dalších let to nakonec bylo dobře,“ zhodnotil David Valůšek, ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně-Klečůvce. „Asi by nepřežil válku a pravděpodobně by byl roztavený, stejně jako řada dalších zvonů,“ konstatoval.

Po válce zase sbor Českobratrské církve evangelické nenašel dost sil a financí, aby ho pořídil. Zlom nastal loni, když do kostela proudili návštěvníci Noci kostelů. Průvodkyně jim kromě jiného vyprávěla, jak je možné, že z věže není žádný zvuk slyšet. Na jednoho ze starších návštěvníků tato informace silně zapůsobila.

„Byl to okamžitý nápad. Nejdříve jsem chtěl udělat sbírku, ale protože by to bylo obtížné, rozhodl jsem se, že na zvon přispěju,“ vysvětlil devětaosmdesátiletý zlínský ekonom Zdeněk Rybka (na snímku ve fotogalerii), který je absolventem Baťovy školy práce a autorem odborných článků o zásadách Baťova systému pro podnikatele.

Nemalou finanční částku věnoval evangelíkům i přesto, že sám je katolík. Také proto bude zvon zdobit mimo jiné také nápis o sbližování křesťanských církví.

Členové sboru Českobratrské církve evangelické tak po dlouhých letech a v roce oslav 80. výročí založení zlínského sboru, mohli kostelní věž připravovat pro umístění zvonu. Oslovili odborníky a nakonec se rozhodli, že nenechají vyrobit jen jeden zvon, ale hned několik, aby postupně vznikla zvonkohra.

„V českých poměrech to není moc tradiční, ale třeba v Holandsku jde o běžnou věc. Takže se z evropských tradic nevymykáme,“ vysvětlil Valůšek.

Kdy se zvon na věži poprvé rozezní, zatím evangelíci nevědí. Určitě se tak ale stane ještě před vánočními svátky. Od neděle 6. listopadu ale bude vystavený přímo v kostele, kde si ho mohou zájemci prohlédnout. Pak bude zvonit vždy před bohoslužbami, při svatbách, svátcích nebo pohřbech.

Pětice mužů je sehraná. Někteří zasypávají licí jámu speciálním pískem, který vypadá jako černá hlína. Jde ale o složení, jež vyrovnává tlak horké zvonoviny.

„Dřív to měli zvonaři jednodušší, protože měli odzkoušené směsi, které se tady těžily. Dnes už klasická naleziště neexistují, a abychom se dostali na kvalitu, tak je tvoříme z několika písků,“ vysvětluje Tkadlec.

Písek je potřeba pořádně upěchovat a celou formu do něj schovat. Nahoře z ní vystupuje jen kulaté korýtko s malým otvorem, kterým se bronz dostane dovnitř. Musí se mu ale vytvořit cestičky.

Na písek proto zvonaři pokládají další koryta potřená speciální látkou, která odolává extrémně vysokým teplotám a chrání materiály před poškozením.

Zvonařský mistr z nich pak vysavačem odsává prach. „To mám nacvičené z domu,“ vtipkuje.

Pomocník je pak ještě horkým plamenem vypaluje a čistí. Právě touto cestou totiž bronz poteče a je potřeba, aby na sebe nenavázal žádné nečistoty.

Ideální teplota: 1055 stupňů

Před půl devátou večer se začíná schylovat k samotnému odlévání. Dlouhým čidlem měří řemeslníci teplotu, jež se pohybuje kolem 1070 stupňů Celsia. Je potřeba počkat na ideálních 1055 stupňů.

Za pár minut Zdeněk Šulák začíná ze žhavého bronzu sbírat nečistoty usazené na povrchu, pak přidává drcené sklo, aby na sebe navázalo ještě další zbytky.

Do otvoru formy vkládá Josef Tkadlec dlouhé tyče s konci ve tvaru kužele, které zabrání postupnému vlévání bronzu, aby se do suroviny nedostal vzduch. Sám pak začíná otáčet velkou klikou, jež naklání pec se žhavou lávou a vlévá ji do připravených cestiček z korýtek.

„Necháme přetéct,“ upozorňuje pomocníky. Až tekutina rozpálená do oranžova zaplní poslední korýtko, pomalu uvolňují tyče.

Je hotovo. Za půl minuty je zvon odlitý. Z ochranného obalu ho zvonaři začnou odkrývat teprve za pár dní.