„Byl to přešlap vedle. Něco zbytečného, co jste mohli vidět na startovním poli. Není dobrý nápad jet na konci sezony 24hodinovku, kdy už nemají týmy dost peněz. Vím o spoustě týmů, které měly auto připravené na 12 hodin, ale rozpočet na 24 hodin nemají a nepřijely,“ svěřuje se Enge.
Štvalo ho, že se první česká 24hodinovka zrodila „násilím“. Závod měl původně trvat jen „půlden“. Jenže v létě se zahraniční pořadatel seriálu rozhodl porci zdvojnásobit. Pro okruh to problém nebyl, a tak vše direktivně oznámil týmům.
Výsledek? Místo očekávaných 50 aut se jich v Brně objevilo 26.
Enge nebyl v kritickém pohledu sám. Hned vedle jeho boxu sídlí tým Scuderia Praha, který nakonec vyhrál, když odjel 3 490 kilometrů (646 kol). To je, jako byste z Brna vyrazili za jediný den do Moskvy a zpět.
Za tuto stáj závodí i Josef Král, jenž tvrdí: „O změně se týmy dozvěděly až v průběhu sezony, a to je špatně. Týmy kalkulují a náklady oproti dvanáctihodinovce jsou víc než dvakrát vyšší. Auto je po 24 hodinách skoro na vyhození. A roli hraje i počasí, protože v půlce října je v Česku obrovské riziko, že kvůli němu pošlete auto někam do bariéry. A to se nechce nikomu riskovat.“
Pak se pousměje a řekne: „Jsem ale rád, že se to odjelo, protože v Česku se z toho může stát tradice.“
A vidí, jak se usmívám i já. Nebudu skrývat. Mám pro Le Mans slabost. Podlehl jsem mu, asi jako každý, kdo se někdy naživo nechal pohltit jeho kouzlem. A ptají-li se mě známí, jaký závod formule 1 bych jim doporučil, odpovídám: „Žádný! Jeďte do Le Mans. Za ty peníze si to užijete mnohem víc.“
Tam je ze závodu jedna velká party. Trať lemují ohně, na tribunách se spí ve stanech, griluje se tu. Tepou zde rockové koncerty. Podél je čtvrt milionu lidí, kteří okruh většinou za 24 hodin vůbec neopustí.
Teď jsou dvě hodiny po půlnoci. Teploměr ukazuje sedm nad nulou, což je proti předpovědím slušné číslo, a já kráčím po jedné z přírodních tribun brněnského okruhu. Na dráze „světélkují“ vozy, ale v hledišti je jen pár statečných.
Pět postavených stanů, dva rozdělané ohně, u kterých se zahřívají čtyři muži. A vypráví mi, že jsou tu spíš ze zvědavosti. Že chtěli zažít atmosféru okruhu v noci. A že nad ránem odjedou domů se prospat. A ačkoliv je tu otevřený stánek s klobásami i alkoholem celých 24 hodin, je u něj pusto a prázdno.
Dál několik aut, kde nocují jiní.
Ne, srovnávat Le Mans a jeho českého nově zrozeného sourozence by nebylo fér. Jako byste vedle sebe postavili fotbalovou Premier League a českou ligu. Chybí jméno, kvalita, přesto cítíte - stejně jako u fotbalu - že tu cosi z DNA Le Mans je.
Spát, či ne?
Laika fascinuje, že ačkoliv se závodí 24 hodin, hned ve druhé zatáčce se dva jezdci perou o první příčku. Už nejde jen o ukázku spolehlivosti, kvůli které Francouzi Le Mans zakládali, ale i o rychlost, sprint. Není téměř hodiny, kdy by traťoví komisaři (těch se tu ve dvou směnách vystřídá 140) nedávali některé z posádek penalizaci za to, že si s vozem krátily zatáčku tak, až vyjely mimo trať. Honí se desetinky.
Po pouhých 12 minutách, ani ne odjetém procentu, končí kvůli poruše v Brně první auto. Zanedlouho už nejrychlejší vozy kličkují mezi těmi, které jsou o kolo zpět. A kterým se hanlivě říká „křoví“. Nakonec je rozdíl mezi prvním a posledním klasifikovaným vozem 238 kol!
Stačí chyba - zvlášť v noci - a i z prvního místa jste rázem mimo hru. Jezdci se střídají obvykle po hodině a půl, v týmu jsou tři čtyři. Když před půlnocí vylézá z ferrari Josef Král, je bledý. Chce postel.
I tak svolí k rozhovoru, v němž vypráví o noční jízdě v temných žebětínských lesích. „Auta svítí dobře. Co mě rozhodilo, byl ohňostroj na tribuně. A ještě rozptylují blesky fotografů.“ Masáž od fyzioterapeuta odmítá, raději běží do karavanu zdřímnout si na tři hodiny, než zase půjde do práce. Daří se. Zabere.
To Tomáš Enge jede nonstop. Vůz měl problémy, a tak je Enge v noci souhrnně pět hodin v autě. V boxech do sebe láduje redbully, nespí. „Čtyřiadvacetihodinovka je test člověka, co vydrží. Ale adrenalin vás napumpuje, udržuje vás ve střehu, při životě, při síle, abyste mohl závodit,“ vypráví.
Kdysi odjel klání v Le Mans, nasedl do auta a vyrazil na 1400kilometrovou štreku domů. Po cestě pil energetické nápoje. „A doma pak půl dne koukal do stropu.“
Teď už je skoro poledne. Blíží se konec, on je vysprchovaný, pod očima kruhy, přesto ví: „Když po útrapách dojedete do cíle, cítíte neskutečné zadostiučinění.“
Fit je i Král. Zatímco mechanici o půlnoci krájí v boxech lovečák a zakusují okurky, on do sebe nasypal prášky, po nemoci z minulého týdne se cítil oslabený. Po ránu je nabuzený, a byť má jeho tým náskok, on vystřihne rychlé kolo. Pak mu dojde, že je to risk. Raději o dvě tři vteřiny zvolní, v hlavě má vzpomínku na letošní Le Mans, kde Toyota o vítězství přišla kvůli technice šest minut před koncem.
I v tom tkví kouzlo 24 hodin.
Zvykne si na něj i Brno? Zdá se, že ano. Příští rok by se závod měl jet v květnu, což by přilákalo konkurenci a bylo i přívětivější pro diváky.
Že by se tedy z „přešlapu“ přece jen zrodila tradice?
