Proto jsem ho radši odvezl zpátky do obchodu a schoval ho tam do trezoru. Chtěl jsem ji o ruku požádat hezky, a ne jí ho vrazit někde v afektu. Párkrát k tomu nebylo daleko.
Gábina je mladší a nevěří lidem. Má špatné zkušenosti s některými minulými partnery a kolikrát jsem na ní viděl strach. Byla zamilovaná, ale pořád se bála, že ji nechám. Přitom já už si bez ní nedokázal představit ani den.
AutobiografieKoukal jsem MF DNES a iDNES.cz nabídnou tři ukázky z knihy Koukal jsem, kterou sepsali badmintonista Petr Koukal a vedoucí Magazínu DNES Martin Moravec. Kniha měla křest minulý týden. |
Gábina byla tou dobou mistryní světa z finského Kontiolahti, kde spolu s Veronikou Vítkovou, Ondrou Moravcem a Michalem Šlesingrem vyhráli smíšenou štafetu. Měla z toho ohromnou radost, protože jinak se sezonou spíš protrápila. Přidala ještě stříbro ze závodu na 15 kilometrů a skvěle měla rozjetý i hromadný start. Trefila devatenáct terčů a minula až poslední, dvacátý. Skončila pátá. Celá sezona, na jejímž začátku mnozí tvrdili, jak je slabá a nevýrazná, dopadla nakonec dobře.
Radost jsme z toho měli oba - že jsme ten první rok zvládli.
Rozhodoval jsem se dlouho a nakonec jsem pro zásnuby vybral žižkovskou věž v Praze. Zamluvil jsem stůl v restauraci a k němu noc v jediném pokoji, který tam mají a ze kterého je výhled na celou Prahu. Neskutečný kýč. Gábina netušila, že jsem tam už odpoledne odvezl tašku s věcmi na přespání. Dorazili jsme na večeři, objednali si jídlo a přišel za námi manažer, že nám ukáže pokoj.
Já věděl, o co jde, Gábina ne. Myslela si, že jsem jen domluvil prohlídku. Během ní jsem jí řekl, že to máme i s noclehem a že to má ode mě jako dárek k výročí. Nemohla tomu uvěřit a já se nemohl dočkat, jak se bude tvářit na pokračování. Vrátili jsme se ke stolu, snědli několik chodů a mezitím nám pokoj vyzdobili svíčkami, růžemi a napustili vanu. Přišli jsme tam, hrála nádherná klasická hudba, a aby toho kýče nebylo málo, zrovna zapadalo slunce. Už kdysi jsem jí říkal, že když jsem se ve škole při hodině nudil, skládal jsem básničky. Jednou jsme dokonce s kamarádem složili sbírku pro třídního.
„Tak mi taky něco slož,“ odpověděla mi tehdy Gábina. Já řekl „jasně“, ale na to ona už určitě dávno zapomněla. Jenže já si na těch horách o Vánocích usmyslel, že tu básničku opravdu složím a že ji napíšu tak, abych ji posledním veršem požádal o ruku.
Čtyři měsíce jsem tvořil. Škrtal jsem a přepisoval, dokud všechny verše nebyly o nás a o našem vztahu. Nakonec z toho bylo dvacet slok, každá měla čtyři verše. Snažil jsem se to celé naučit nazpaměť, ale z nervozity jsem měl s sebou na žižkovské věži papír. Posadil jsem ji na postel a řekl, že pro ni mám ještě jedno překvapení. „Složil jsem básničku, kterou jsem ti slíbil.“
Spustil jsem, sucho v krku, prstýnek schovaný v kapse. Odrecitoval jsem první sloku a rozbrečela se.
Lásko moje seslaná z nebe,
s andělskou tváří a tělem božím,
tohle je báseň pro Tebe,
do které úplně všechno vložím.
Mě to dojalo a začal jsem brečet taky. Přitom přede mnou bylo ještě devatenáct slok. Vůbec jsem nevěděl, co s tím, jen tak jsme tam seděli a drželi se. Až po pár minutách jsem začal s dalšími verši...
