Těžko říct, zda byl mezi přihlížejícími, kteří vystoupali na kopec nad Žďárem nad Sázavou, někdo z pamětníků. Snad někdo z osmdesátníků. Zvony byly pro válečné účely zabaveny na jaře 1942.
„Čekali jsme mnoho měsíců a let. Sedmdesát čtyři roků od doby, kdy byly ukradeny k těm nejhorším účelům. Zápis ve farní kronice je velmi stručný, velmi smutný a taky trochu ustrašený, protože šlo o život,“ připomněl farář Vladimír Záleský těžké časy.
Téměř stoprocentně ale nebyl mezi diváky nikdo, kdo by zažil poslední zavěšení zvonů v roce 1926.
I když, zvonařský mistr Petr Rudolf Manoušek, který v nizozemském Astenu loni na podzim nové zvony odlil, o zelenohorských zvonech ví mnohem víc než žďárští pamětníci. Před devadesáti lety totiž zvony odléval jeho děd Rudolf Manoušek ve své brněnské dílně. A jeho vnuk tři nové zvony vytvořil opět v tónině g2, a2 a c3, stejné jsou i velikostně.
„Je to pro mě pocta, i proto, že Santiniho stavby samy o sobě jsou velmi významné. Mám k tomuto místu zvláštní vazbu,“ vyznal se zvonař.
Největší zvon váží 84 kilogramů
Jeho dílo bylo na místě už od konce dubna, během hlavní svatojánské pouti v květnu zvony posvětil brněnský biskup Vojtěch Cikrle, až do léta však čekaly na zavěšení. A poprvé se rozezněly až nyní.
„Byla to anabáze spíše úředního rázu. Chápu, že je to významná památka, proto různé schvalování a vyhodnocování trvá podstatně déle. Zavěšení se proto oddálilo. O to delší byla aspoň příležitost vidět zvony vystavené v kostele, což nebývá běžné,“ líčil Manoušek.
Kdy budou zvonit
|
Podle statika bylo nutné zpevnit část krovu ve věži kostela. Každý takový zásah v národní kulturní památce musí splňovat přísná pravidla.
Řemeslníci museli všechno dobře zvážit, změřit a propočítat. „Ale neočekávané problémy k téhle práci patří, jejich řešení nás s kolegy láká, pak z naší práce není rutina,“ usmíval se zvonařský mistr.
Dva zvony putovaly do menších věžiček v ambitu, největší zvon vážící 84 kilogramů museli svépomocí vytáhnout do věže kostela. Nejdřív vynesli sv. Cyrila a Metoděje po schodech až na „půdu“, pak si pomohli kladkostrojem, kterým vytáhli zvon o dalších asi patnáct metrů výš.
Nakonec museli protáhnout zvon čtvercovým otvorem, jehož strany měřily jen něco málo přes padesát centimetrů. Ve stísněných prostorách šlo řemeslníkům o každý centimetr, nejužší místa si předem změřili, aby s nákladem nemuseli cvičit jako s ježkem v kleci.
„Bylo těžké něco nahoru dopravit, natož se ve věži hýbat. A práce byla o to složitější, že museli do věže dostat také zvonicí stroj s přívodem elektřiny a ovládáním,“ popisoval Manoušek. Pravidelné ruční zvonění nepřipadalo kvůli složitému přístupu v úvahu.
Návrat zvonů zaujal i turisty mířící k památce zařazené na seznam UNESCO. Jejich pohnutý příběh už je proto součástí výkladu.