Ve věku čtyřiceti devíti let zemřela ve Francii první žena, které chirurgové před jedenácti lety úspěšně transplantovali část cizího obličeje. Podle francouzského tisku zemřela Isabelle Dinoire po dlouhodobé hospitalizaci již v dubnu, lékaři ale informaci nezveřejňovali, aby ochránili soukromí její rodiny a zejména jejích dvou dětí. Přesnou příčinu smrti doktoři oficiálně neuvedli.
Podle francouzského deníku Le Figaro již během loňského roku pacientčino tělo odmítlo transplantovanou tkáň a žena přestala ovládat část svých rtů. Léky užívané k potlačení imunity po operaci, které zabraňovaly tělu v odmítání cizí tkáně, zároveň zvýšily riziko onemocnění rakovinou. U Isabelly Dinoire se pak rozvinuly dva typy zhoubných rakovinových nádorů, píše francouzský tisk.
Rozvedené matce dvou dětí Isabelle Dinoire znetvořil obličej její vlastní pes poté, co si vzala velkou dávku léků na spaní. Když se probrala na pohovce, našla svého křížence labradora po svém boku a zjistila, že má obličej zborcený krví. Přišla o rty, nos i bradu a její tvář tak částečně vypadala jako holá lebka „jako připomínka smrti“, uvedla tehdy samotná pacientka. Osmatřicetiletá Francouzka se ale na svého psa Tanyu nezlobila, podle všeho se jí snažila zachránit život ve chvíli, kdy se žena pokoušela spáchat sebevraždu.
Dárkyni vnímala jako sestru
Pacientka získala část obličeje od ženy, která se podobně jako ona pokoušela zabít, což vedlo k odumření mozku. Dinoire pak dárkyni nazývala „svou sestrou“, spojovaly je právě jejich sebevražedné sklony. „Byl to někdo, kdo chtěl zemřít, stejně jako já. Je to zvláštní, že mi zachránila život,“ uvedla podle britského listu Guardian. Po náročné patnáctihodinové operaci v nemocnici v Amiens byla rozhodnutá se zapojit do života - naučila se znovu mluvit, jíst i kouřit a nakonec byla schopná i vrátit se k práci švadleny.
Přestože se Isabelle Dinoire snažila být po operaci optimistkou a poctivě cvičila a trénovala obličejové svaly, několikrát přiznala, že přijmout cizí obličej není snadné. Divné pocity v ní vyvolával třeba chloupek na bradě, který ona sama před operací nikdy neměla. Někdy měla nutkání sáhnout si na obličej, aby se ujistila, že ho opravdu má. Nejhorší ale podle ní bylo smířit se s tím, že má vnitřní část úst jiné ženy.
„Bylo zvláštní dotknout se vnitřní strany tváře svým jazykem. Byla měkká. Byl to příšerný pocit,“ přiznala novinářům. Na druhou stranu ale byla velmi vděčná, že může opět jít se svými dětmi do parku nebo restaurace, aniž by na ni všichni znechuceně zírali.
Od zákroku v roce 2005 proběhly po celém světě na tři desítky podobných operací.
