Marek Holeček se o prvovýstup jihozápadní stěnou Gašerbrumu I., jedenácté nejvyšší hory světa vysoké 8 068 metrů, pokoušel s dalším špičkovým českým horolezcem Ondrou Mandulou, lezcem roku 2014. „Mára“ je specialistou na prvovýstupy lehkým alpským stylem, jedním z nejlepších evropských horolezců, ale neuspěl. S Ondrou Mandulou se dostali do kritické situace a museli zvolit extrémně nebezpečný ústup.
Nakonec se zachránili, ale Mára Holeček teď bude pár měsíců zápasit s následky omrzlin. Povídali jsme si nejen o tom, jak k životu nebezpečné situaci došlo i jak drsnou lekci bere. Protože se léta známe, neschovávali jsme se za vykání.
Takže tohle bude rozhovor o životě a smrti?
Může být. Ale možná by mohl být jen o životě. Přece tady spolu sedíme, živí. I když už jsme tu ani jeden být nemuseli.
Co vlastně obnáší chodit prvovýstupy, jak se na ně dá připravit?
Člověk musí propojit své dosavadní zkušenosti s novou představou. Samozřejmě, vždy počítám s tím, že se na cestě objeví otazníky, kdy budu muset hledat odpovědi. K tomu, že to vyřešíš, ti pomáhají nabyté zkušenosti. Ale do prvovýstupu nelze jít s tím, že si budeš donekonečna klást otázky, co a jak tam bude a jak to budeš řešit. Nevíš totiž přesně, co se řešit bude muset. Musíš mít natrénováno, sbaleno a jít do toho, poprat se s osudem.
Co musíš mít před expedicí v hlavě?
Jasnou představu o výstupové linii, co mne tam čeká za obtíže, kde by měly být bivaky. Plus únikové varianty, plány B a C. A samozřejmě také kolik potřebuji materiálu na lezení, jídla na tolik a tolik dní. To je základní rozvaha. Neměly by tam přitom být zásadní rozpory mezi dovedností, očekáváním a logistickým provedením.
Dolů ledopádem
Co tak nečekaného se tedy teď nahoře stalo?
Nejprve to šlo perfektně. Měli jsme dobrou aklimatizaci, vystoupili do 7 400 metrů a dva dny tam spali. Pak jsme se vrátili v pohodě do základního tábora. A teprve poté znovu vyrazili na samotný výstup do jihozápadní stěny Gašerbrumu I.
Sebevědomí na hadryZ Márových prvních příspěvků na Facebook „Ano, mluvím o sebevědomí, se kterým jsem rozhodně nikdy neměl problém. Jeden mohl říci, že ho mám přehnané, neodůvodněné, jiný zase zdravé. To neznamená, že se po čtrnáctidenním infernu na Géčku vše otočilo. Vůbec ne! Jen duše dostala strašně na frak a ještě nikdy jsem se nemusel z takové propasti pomalu hrabat. Je to dané fyzickým vyčerpáním, které dokázalo dojít k okraji samotné pohybové, a tím i celkové existence. Kvůli zažitým reflexům a léty naučenému stereotypu neupadat na duchu, kdy je třeba tělo dokázat donutit jít stále dopředu, i když se zdá, že už nemůže, jsem stále tady.“ „Miluji ten opojný pocit svého rozhodnutí, včetně toho rizika, že z následků se mohu i někdy dlouhodobě vylízávat. Nevyměnil bych to. Jen teď mi každé ráno trochu déle trvá pohladit se a říci si: “Máro, jsi chlapák, fešák, pořádný řezan a vůbec, všechno to posekáš, na co se podíváš.“ V každém případě, nafoukaný základ je vrozený, takže odteď krok po kroku, pak skok a let... a zase to, kurňa, půjde.“ |
Mimochodem, na Gašerbrum I. jsi nešel poprvé.
Byl jsem tam dvakrát se Zdeňkem Hrubým, který tam napodruhé bohužel zůstal. Pak jsem tam lezl ještě jednou, takže teď, s bezvadným parťákem Ondrou Mandulou, to bylo už počtvrté. První část výstupu jihozápadní stěnou skýtá reálné nebezpečí. Až do výšky 7 400 metrů je to žlab, který je strmý a v horní části skalnatý. Hrozí, že budou padat jednak šutry, a jakmile jen trochu nasněží, okamžitě i laviny. Svah má sklon až 70 stupňů. Je vyledněný a posledních 300 metrů jsou skály. Takže je potřeba to lézt hodně rychle a v ideálních podmínkách, když nesněží a není moc teplo. Další část do těch 8000 metrů je strmé sněhové pole, které také dosahuje místy až 70 stupňů. Samotný vršek je pak skalnatý. O ten kopec už se touto cestou pokoušeli polští horolezci Kukučka s Kurtykou, absolutní světová extratřída, a stejně to nedali. Zatím to prostě nikdo nevylezl. Hlavní problém je ta obří dlouhá prudká stěna.
Když jste do ní tentokrát vstoupili, měl jsi pocit, že jste riskovali?
Ne. Měli jsme k dispozici rozvahu o počasí, která nám každý den chodila na satelitní telefon. Předpověď byla ucházející a měla zlepšující se tendenci. Prvních pět dní, kdy jsme lezli do 7 400 metrů, se počasí dost měnilo, ale neodradilo nás to. Pořád jsme čekali, že se předpověď naplní a počasí se zlepší.
Nebylo to tedy ideální, ale ani katastrofa. Proto jste pokračovali dál.
Pokračovali jsme do 7 800 metrů a provedli povinný bivak kousek pod vrcholem. Stačilo 200 výškových metrů. Ale bylo to už sedmý den od výstupu ze základního tábora. A bohužel do toho přišla ještě větrná bouře. Nemohli jsme ani bivakovat ve stanu, seděli jsme oba na ploše o velikosti jedné židle, pod námi stěna, přes hlavu jen přehozená plachta. Vůbec tam nešlo být, museli jsme sestoupit asi o 250 metrů níž k místu, kde se dala vykopat aspoň plošina pro stan.
Tam jste čekali, až se počasí umoudří?
Ano, ale čekali jsme marně. Satelitem přitom pořád přicházely zprávy, že se má zlepšit. Místo toho řádil uragán. Padaly přes nás malé sněhové laviny, zasypávalo to stan. Byli jsme odříznuti od světa. Původně odtamtud vedly dvě cesty. První představovala 2 000 výškových metrů přímo dolů, druhá, lepší, znamenala jít znovu nahoru a přes vršek se vrátit klasickou cestou, kterou chodí komerční expedice. Ale ani jedna v tu chvíli nepřicházela v úvahu.
Jak se vám odtamtud tedy nakonec podařilo dostat?
Naše plány se začaly úplně rozpouštět, stali se z nás nucení účastníci hrátek bohů. Nemohli jsme nahoru ani dolů. V 7 400 metrech, v zóně smrti, jsme byli zaseknutí už šestý den. Nakonec to bylo dokonce deset dní, což daleko překonalo původní očekávání. A tak jsme zoufale utíkali složitým traverzem přes prostředek hory, kde nás čekaly další dva bivaky. A nakonec jsem pod tlakem udělal to, co jsem si nikdy nemyslel, že podniknu.
To je on, obávaný ledový žlab
Co to bylo?
Doslova jsme se prosmýkli volným pádem 1 500 metrů sérakovým ledopádem. Normálně bych do toho nikdy nevstoupil. Jedná se o nejméně stabilní místo na hoře, kde neustále padá led a laviny. Přesto v té zoufalé situaci to byl nejpřímější, a tudíž nejrychlejší únik. My už jsme nemohli být na kopci ani o minutu déle. Vstoupili jsme tedy do maximálního rizika. Do toho napadalo hodně sněhu, někde ho bylo až nad kolena. Byl to totální úlet, ale v dané chvíli účelný a jediná možná cesta pryč. Potřebovali jsme si dát šanci žít a tohle byla možnost. Tohle však před námi nikdo nikdy neprošel, respektive neslanil, a nikdo tudy už asi nepůjde.
Tam nahoře tělo umírá za pochodu
Jak se na to díváš teď s odstupem z domova, v náručí blízkých, s nožkama ošetřovanýma doktory specialisty?
Člověk je rutinér, jsem naučený věci přijímat, jak přicházejí.
To jsou vyrovnaná slova. Jak jsi ale přijímal životu nebezpečnou, krizovou situaci tam nahoře?
Musíš se soustředit na jednu zásadní věc. Denně ti ubývá tři čvrtě kila svalové hmoty. Přestáváš mít energii. Jsi zmrzlej. Tuhneš. Jdeš do stavu, který je likvidační. Už nemáš z čeho topit. A přesto musíš udržet v hlavě hlavní linii.
To je hlava, ale co tělo, vždyť přece odchází!
Tělo je naučený soustavným trápením. Říká ti sice „Už nemůžu“, ale ty ho musíš donutit. Je dokonale vyhnaný do extrému. Tak vyhnaný, že neumřeš vypnutím baterek. Když už umřeš, tak jaksi nenápadně za pochodu. Je pravda, že žádný jiný sport ani aktivita nepředstavuje takovou devastaci tělesné schránky, kdy nastává kombinace obrovského energetického výdeje, chladu, žízně, stresu, únavy, nedostatku kyslíku, bez možnosti rychlého úniku. Pokud se pro lezení rozhodnete, budete trpět, říká se. A je to podtrženo jiným rčením: Lezení v horách je pro „masochistické kretény“. Je to tak.
Ondřej Mandula nahoře prokázal, že je držák.
Co jsou pro tebe ty nejhorší faktory?
Kombinace chladu, výšky, dušnosti, extrémní fyzické zátěže a psychického tlaku. Máš problém se tam jen pohybovat a přitom musíš být maximálně soustředěný, abys neudělal chybu. K tomu setrvalý nedostatek tekutin. Ráno se probudíš a všechno je mokrý, spacák je zmrzlý, ty taky, vše je jednoduše na kost. Ty ale musíš být pořád pozitivní, i když už dávno víš, že nejde o vrchol, ale o život. Nesmíš propadnout hrůze a panice.
Takže je dobře, když jste na to dva...
Určitě. A když je ten druhý vyrovnaný, je to obří síla navíc. Ondra Mandula je úžasný chlapík, klidný a hodně namakaný. K tomu mladší „grázl“, takže i metabolismus je na jeho straně.
Nakonec to jde
Co ti tahle zkušenost dala?
Teď vím, že jsem tam nahoře schopen takto dlouho přežít a přitom si udržet akceschopnost a v hlavě zdravou rozvahu. Tím neříkám, že bych si to rád zopakoval. Naopak, chci být rychlý a účelný jako v prvotním předpokladu čili rychle vylézt a zmizet. Nicméně, dovednosti se neztrácejí a mám nyní tvrdou zkušenost, o kterou se dá vždy opřít. A kdybychom měli o malinko víc štěstí, tak se to podařilo. V to stále věřím.
Evidentně tě to nezlomilo.
Poučení zní, že to nakonec jde. A dá se jít možná ještě o dva kroky dál. Neznáš hranici, nemůžeš ji znát. Tu zná cyklista, ale horolezec, když mu dojdou síly, z žádného kola slézt nemůže. Nemůžeš vědět všechno dopředu, i když jsi perfektně připravený. S náma si pohrálo počasí. Jedná se o čistou empirii, kdy si myslíš, že tlačíš kárku se svým osudem, ale zasáhne vyšší moc s překvapivou silou a náhle jsi zmítán vzdušným vírem.
Má tahle zkušenost přenos i do civilního života?
Můžeme se s tím setkat i v běžném životě. Nemusíme jezdit rovnou do Himálaje. Nejsem z toho otrávený, protože se jedná o houpačku. Jednou jsi nahoře, podruhé dole. Bohužel, někdy člověk chytne pár blbých výkyvů za sebou.
Příště bude co?
Teď mám přibližně 360 dní na to, vymýšlet všemožné věci. Zajedu se prohřát do tropů, pak zalyžovat do Alp. Musím se dát postupně fyzicky do kupy, a to nemluvím jen o omrzlých prstech, vždyť mám o dobrých dvanáct kilo míň. Možná se to nezdá, ale spoustu času zabere zase tělo vyšperkovat, aby bylo použitelný na vrcholnou úroveň. A pak možná půjdu popáté za snem, který mě zatím neopouští.
Máš rodinu, co tomu říká žena? Nedává ti ultimáta?
Ne, to by byla blbost. Není se mnou chvilinku, už mne zná, ví, že mne to baví, že to je jedna z mých životních náplní. To neznamená, že neměla strach nebo že mi nevyhubuje, na což má legitimní právo. Ale zakazování by bylo k ničemu. Horší je vysvětlování Viktorce, když mi řekne: „Tatínku byl jsi dlouho pryč a mně se stýskalo.“ Holka ani neví, jak se stýskalo mně, při pohledu na její fotku tam někde v tramtárii mi nejednou vyhrkly slzy do očí.
Holeček před jednou ze svých výprav ukázal, co s sebou veze:
9. ledna 2014 |
