Například snímek Bůh ti žehnej, Ozzy Osbourne, nedávno uvedený do kin, sice nevynechal hudebníkovy alkoholové a drogové excesy, ale s hříšníkovým polepšením nakonec Osbourna vylíčil jako největší zlatíčko na světě. Možná jím je, ale těžko se tomu věří.
Háček nového filmu nazvaného prostě Alice Cooper je v tom, že svůj život od úvodních titulků líčí sám rocker, vlastním jménem Vincent Furnier, v první osobě. Naštěstí záhy do příběhu vstoupí další osoby od spolužáků po spoluhráče, ale stín podezření, že si Cooper inscenuje vlastní medailonek, zůstává.
Ještě než přijde na takřka povinné generační vyznání k Beatles, dozvíme se, že na střední Cooper miloval Magritta, Braqua a hlavně Dalího, který se jednoduše vymykal. „Líbil se nám jakýkoliv umělecký počin s přesahem,“ tvrdí baskytarista Dennis Dunaway. A jak zaujali Beatles? Vlastně podobně jako excentrický malíř. „Zbožňovali jsme jejich styl, zvuk i vizáž. A rodiče z nich byli bezradní, což byla součást kouzla,“ přiznává Cooper.
Bez mluvících hlav
Pro filmový dokument jsou zásadní archivní záběry. Kde se jich nedostávalo, pomohli si tvůrci šikovným šidítkem – rozpohybovanými fotografiemi. Působí to docela svěže, svůj účel to plní a hlavně se dokument obejde bez mluvících hlav.
A je tu všechno. Vznik kapely, první drogy, první dámská garderóba, které nakoupili přes dvacet kilo v sekáči, inscenované popravy na pódiu. A protagonista hýří humorem: „Frank Zappa se zeptal: Máte manažera? My řekli, že ne. Možná jsme dokonce řekli: Co je to manažer? Už si nevzpomínám,“ směje se. A s lehce pobaveným odstupem vzpomíná i na okamžik, kdy se z Alice Cooper stala „nejnechvalněji proslulá kapela na světě“. „Na stadionu zavládlo mrtvolné ticho. Zabili jsme kuře před sedmdesáti tisíci hippíků,“ líčí.
Snímek, který v originále před jméno zpěváka, respektive kapely přidává ještě spojení „super duper“, tedy skutečně skvělý, působí díky svému zpracování poměrně inovativně. Jako podobná díla si jej však nejvíc užijí skalní fanoušci bouřlivého hudebníka.
