Obchodně to týmu kolem Setha Rogena, jehož obhrouble praštěný typ humoru milují ctitelé Apokalypsy v Hollywoodu či Sousedské hlídky, docela vychází. V Americe se na Buchty a klobásy slušně chodí právě pro jejich lechtivou pověst zakázaného ovoce. Ale jak trefně napsal jeden z tamních kritiků, film je „prostopášný, hlučný a téměř šílený, bohužel ne moc vtipný“.
Že se po broucích, rybách, autech či letadlech polidšťují potraviny, je vděčný nápad. Rozhoduje však, jak se s ním naloží. Tady slouží hlavně silácky pubertální konverzaci, v níž se párky těší, jak hluboko „zasunou“ do vnadných žemlí, o intimních představách výrobků pro dámskou hygienu ani nemluvě. V oddělení alkoholu se vesele pije, vševědoucí trvanlivé potraviny léčí hoře z rozumu drogami, „na hřbitově“ vyřazeného zboží se odehraje znásilnění, najde se tu motiv lesbický, homosexuální a ve finále se rozpoutají hromadné sexuální orgie.
Jenže samy vulgarity neutáhnou půldruhé hodiny filmového času, zvlášť když jazyk po první kulometné dávce zevšední. A příběh je vlastně jen praštěnější a duchaprázdnější variantou Vzpoury hraček, kterou Hermína Týrlová natočila s loutkami už před sedmdesáti lety.
Dětinské, ne pro děti
Oslavovaná „nekorektnost“ vtipů navíc paradoxně posluhuje právě korektním klišé od blízkovýchodního konfliktu až po mexické ilegály, kde mile vyniká hlas Salmy Hayekové. I jiné jednotlivosti pobaví: indiánské retro s ohnivou vodou, zpívající sekaná, taneční nástup ovoce do útoku či lidská příprava jídla pojatá jako hororový masakr. Ale celek se propadá do monotónnosti.
Že na Buchty a klobásy nemají přístup děti, nevzešlo ze schválnosti cenzorů, nýbrž autorů samých. Vyrobili naprosto cílevědomě snímek, který opravdu není dětský, zato je vyloženě dětinský.
