Když hlasatel vyslovil jeho jméno před startem závodu na 200 metrů, Olympijský stadion v Riu vybuchl nadšením. Bolt šermoval rukama, pohupoval se do rytmu melodie, zabušil si na srdce, roztáhl ruce a pak přiložil prst ke rtům.
Co následovalo poté, neobvyklé nebylo: Bolt vyrazil, stadion bouřil ke zbláznění – a Jamajčan zase jednou prchnul všem. 19,78 sekundy. Osmé olympijské zlato.
Útok na rekord nevyšel
Takové bylo loučení sprinterského krále. Nejprve individuální, v noci na sobotu pak i štafetové, když běžel v jamajském kvartetu svůj poslední olympijský závod vůbec - a získal v něm opět zlato, své deváté olympijské. Nadobro chce kariéru uzavřít až po světovém šampionátu v příštím roce.
S časem při rozlučce na dvoustovce spokojený nebyl: věřil si i na pokoření vlastního světového rekordu 19,19, ale zbrzdila ho mokrá trať po večerním dešti, jeho pomalý start i únava ze středečního semifinále.
„Už jsem starší, neregeneruju tak rychle. Moje nohy už nebyly tak čerstvé. Není mi 26 ani 21. Ale klíčové je, že jsem vyhrál. Proto jsem do Ria přiletěl,“ říkal 29letý atletický fenomén.
Nic jiného než výhry od něj publikum nečekalo. A když se dočkalo té další, odměnilo ho hlasitým skandováním. „Usain Bolt! Usain Bolt! Usain Bolt!“ Další sprinterova oslavná show mohla začít.
Emoce, selfie, polibek dráhy
Vzal si jamajskou vlajku. Klekl si na kolena a pokřižoval se. Vydal se obcházet stadion. Vždy ušel několik kroků, pak zastavil a uklonil se publiku. „Bylo to hodně emotivní,“ přiznal.
Vychutnával si ovace zaplněné arény v Riu. V jednu chvíli přišel k jamajským fanouškům a udělal si s nimi selfie. Pak dokončil kolečko a znovu došel až do prostoru cíle, kde se vrátil na dráhu.
Tam ještě jednou zaklekl do dráhy číslo šest, sklonil hlavu a políbil tartan. A pak předvedl své typické vítězné gesto. Stadion šílel euforií. Tak se zavírala opona nad jednou érou.
Mladíci, nikdy mě neporazíte
Érou, která neznala porážky. Kdykoliv Bolt vyrazil počínaje Pekingem 2008 k olympijskému závodu, bylo z toho zlato. „Když prohraju, beru to jako zkušenost. A učím se z ní. Moc často ale neprohrávám, protože se vždycky maximálně soustředím a jsem nachystaný,“ vykládal.
Odpovídal vůbec přemýšlivě, s rozvahou. Třeba na otázku, proč je důležité, že dosáhl tolika úspěchů bez dopingové skvrny. „Dost to znamená. Právě proto lidé říkají, že jsem pro sport tak důležitý. Mladá nastupující generace vidí, že jediné, co je potřeba, je tvrdá práce a odhodlání. Musíte sami sebe překonávat a věřit si,“ popisoval v sále nacpaném žurnalisty.
On sám je v tomto ohledu ideálním příkladem, vždyť sebevědomí rozhodně nepostrádá. Na olympiádách vládl, ať už na ně přijížděl v jakémkoliv rozpoložení. Stačí vzít třeba letošní rok: neměl za sebou oslnivé výsledky, na stovce byl až čtvrtým mužem letošních tabulek.
Přesto si věřil: Neprohraju. Odolal i náporu vycházející kanadské hvězdy Andreho De Grasse. „Uznávám ho, má velký talent. Ale říkám všem mladíkům: Mě neporazíte. Nedovolím vám to. Nikdy nedostanete tu šanci,“ říkal Bolt.
Zadumaně odpovídal i na otázku, zda je největším olympionikem všech dob on, nebo plavec Michael Phelps, majitel 28 medailí. „Těžko říct, děláme úplně jiné sporty. Ať to rozhodnou média. On ukázal, že je jedním z nejlepších, o tom není pochyb. Vyhrál tolik medailí v průběhu mnoha let, dominoval svému sportu. A pak se vrátil po pauze a dokázal, že pořád patří do špičky. Uznávám ho. Oba jsme skvělí v našich oborech.“
Nebo zda touží být srovnáván s legendami Alim či Pelém: „Proto jsem tak tvrdě pracoval, abych se dostal mezi velikány. Vaše otázka ukazuje, že se dřina vyplatila.“
Zato když přišel dotaz, jak by se měla jmenovat písnička o něm, kterou by napsal Bob Marley, nezaváhal: „Ten nejlepší v historii.“
