„Vyšel po schodech ze svého malého paláce u Braniborské brány, který byl propojený s ministerstvem propagandy. Vyšel po schodech jako malý vévoda, prošel knihovnou a šel přímo do své krásné kanceláře,“ vzpomíná Pomselová na doby, kdy sedávala před dveřmi Goebbelsovy kanceláře a přepisovala texty na stroji. Šéfa nacistické propagandy vídala ráno zřídkakdy.
„Vždy jsme věděly, že přišel, ale běžně jsme ho neviděly, dokud nevyšel z kanceláře do naší místnosti. Pak jsme mu mohly klást otázky nebo říct, kdo volal. Někdy ho přišly navštívit jeho děti. Byly nadšené, že vidí tatínka v práci. Někdy přišly i se psem. Všechny byly slušně vychované, ukláněly se a potřásly si s námi rukou,“ říká Pomselová podle webu The Guardian v novém dokumentu.
Při vzpomínání na svou práci a zaměstnavatele má na tváři lehký úsměv. Vzpomíná na pěkný nábytek a poklidnou atmosféru v kanceláři, kterou sdílela s dalšími pěti sekretářkami. Goebbels byl pro ni elegantní muž - lehce opálený gentleman s upravenýma rukama, který každý den nosil perfektně padnoucí oblek.
V dokumentu jen výjimečně přijde řeč na to, jak Goebbels ve službách Hitlera povýšil lhaní na umění. Pomselová připomíná moment, kdy viděla Goebbelsovu temnou stránku. Bylo to v únoru 1943, kdy Němci prohráli bitvu u Stalingradu a Hitler povolal Goebbelse, aby upevnil morálku národa.
„Německo má již jen dvě možnosti: Buď vítězství, nebo naprosté zničení,“ hřímal Goebbels ve Sportovním paláci v Berlíně ve svém asi nejslavnějším vystoupení, ve kterém vyzýval k totální válce (výňatek z jeho řeči zde).
„Byl to vynikající herec. Žádný jiný by nedokázal změnit civilizované lidi v křičící pomatence. V kanceláři byl noblesně elegantní a pak ho vidíte jako zuřícího trpaslíka. Nedovedu si představit větší rozdíl,“ vzpomíná na vystoupení Pomselová, která ve Sportovním paláci seděla v prvních řadách.
Když se nacisté dostali k moci, byla podle ní většina národa jako omámená. Vystoupit proti nacistům znamenalo velký risk. Pomselová vzpomíná na případ studentky Sophie Schollové, která se zapojila do hnutí Bílá růže, skupiny studentů a profesorů bojujících proti nacistům. Schollová rozdávala na mnichovské univerzitě protiválečné letáky, a v únoru 1943 byla popravená za velezradu.
Pomselové se v jednu chvíli dostal do rukou její složka. „Jeden z Goebbelsových poradců mi řekl, abych to dala do trezoru a nedívala se na to. A tak jsem taky udělala. Byla jsme na sebe hrdá, že mi tak věřil. To pro mě znamenalo víc, než moje zvědavost a touha složku otevřít,“ říká stará žena.
Němečtí filmaři natočili s Pomselovou zhruba třicet hodin rozhovorů, ze kterých vznikl film A German Life. Pro ženu, které bylo letos úctyhodných 105 let, je to vůbec první velký rozhovor v životě. Odkrývá v něm zázemí Goebbelsovy nacistické kampaně i své pocity během druhé světové války a po ní.
Upoutávka na film A German Life:
Pomselová odmítá, že by film natočila, aby ulevila svému svědomí. „V té troše času, který mi zbývá - a doufám, že to budou měsíce a ne roky - chci mít naději, že se svět znovu neobrátí vzhůru nohama tak, jak se to stalo tehdy. Viděli jsme hrozivé události, nemyslíte? Jsem ráda, že nemám děti, o které bych se musela strachovat,“ řekla.
Pruská výchova
Pomselová byla od dětství vedená k poslušnosti. Sama sebe popisuje jako „produkt pruské disciplíny“. Její otec bojoval v první světové válce a doma vládl tvrdou rukou. Když děti zlobily, vyplácel je metlou na koberce. Tato výchova jí prý do života dala smysl pro povinnost.
Její cesta do sekretariátu ministra propagandy začala, když jí bylo 31 let a pracovala pro státní radio. Stala se členkou nacistické strany a v roce 1942 dostala doporučení pro práci na ministerstvo propagandy. „Jen infekční nemoc by mě bývala zastavila. Byla jsem polichocená, protože to byla odměna za to, že jsem byla nejrychlejší písařka na stroji v radiu,“ uvedla.
Dodnes si pamatuje svou výplatní pásku. Kromě platu ve výši 275 marek měla nárok na celou řadu daňových úlev. To bylo daleko víc, než co vydělávaly její kamarádky. Z těch Pomselová mluví jmenovitě o jedné - Evě Löwenthalové. Veselá zrzavá Židovka se během války kamsi ztratila a Pomselová roky nevěděla, co se s ní stalo.
Dnes tvrdí, že sice žila v srdci systému, ale v informační bublině. „Vím, že dnes tomu nikdo neuvěří, ale všichni si myslí, že jsme věděli všechno. Nic jsme nevěděli, všechno před námi tajili,“ říká. Jako zcela přijatelné vysvětlení se jí tehdy zdála odpověď, že Židé jsou posíláni do vesnic v Sudetech, které je třeba znovu osídlit.
Ani práce pro nacistický režim ji neochránila před dopady války. Bombardování zničilo byt, ve kterém žila s rodiči. Více než na ruiny však vzpomíná na to, jak jí Goebbelsova žena Magda dala jako útěchu hedvábím lemovaný modrý kostým. „Nikdy předtím ani potom jsem neměla nic tak šik jako tohle. Oba na mě byli velice milí,“ zasní se.
Nekonečný seznam mrtvých
Při popisování své práce uprostřed propagandistické mašinerie je věcná a trvá na tom, že se chovala jako ostatní Němci. „Lidé dnes říkají, že by se postavili proti nacistům - a věřím, že to myslí upřímně - ale věřte mi, většina z nich by to neudělala,“ usuzuje Pomselová.
Její „poklidný“ život skončil den po Hitlerových narozeninách v roce 1945, kdy Goebbels dostal rozkaz, aby se dostavil do vůdcova bunkru. „Bylo to jako by něco ve mně umřelo,“ popsala Pomselová moment, kdy se dozvěděla, že poslední dny války stráví v podzemí.
Následující hodiny bylo pro ni prý nejdůležitější, aby v bunkru nedošel alkohol. Všichni chtěli zůstat otupělí. 30. dubna pak přišel do kanceláře Goebbelsův asistent, aby jim řekl, že Hitler spáchal sebevraždu. Pomselová a další sekretářky začaly stříhat bílé pytlíky na jídlo, aby z nich vyrobily vlajky, se kterými se chtěly vzdát Rusům.
Pomselová řekla Rusům pravdu: dělala písařku na Goebbelsově ministerstvu propagandy. Odsouzená za to byla k pěti letům vězení v různých ruských vězeňských táborech. Roky za mřížemi nijak dál nerozebírá. „Neměla jsem tam na růžích ustláno,“ poznamenala suše v dokumentu.
O hrůzách války a holokaustu se dozvěděla až po propuštění. Trvalo jí však šedesát let, než začala hledat, co se stalo její židovské kamarádce Evě. Když byl v roce 2005 odhalený památník holokaustu v Berlíně, jela se tam ze svého domova v Mnichově podívat.
„Šla jsem do informačního centra a řekla, že někoho hledám - Evu Löwenthalovou,“ uvedla. Pomselová tak zjistila, že Eva byla v listopadu 1943 deportovaná do Osvětimi a v roce 1945 zemřela. „Seznam jmen, ve kterém ji našli, nebral konce. Jen sjížděl dolů po obrazovce,“ uzavírá Pomselová a neklidně prsty žmoulá řetízek.
