Na dráhu se vrátil s jediným cílem. Získat ještě naposled v Riu de Janeiru zlato se svým stíhacím triem. Podřídil tomu vše, i svou silniční kariéru po zisku titulu z Tour de France.
„Opustil jsem silnici, vzdal se velkého platu a šel zase na dráhu, kde jsem byl jedním z mnoha. Musel jsem začínat zase od nuly,“ vzpomínal Wiggins.
Věděl ale, že pokud se mu povede dotáhnout štafetu ke kýženému zlatu, stane se nejúspěšnějším olympionikem v historii Velké Británie.
A on to zvládl jako šampion - ve světovém rekordu. Spolu s Edem Clancym, Owainem Doullem a Stevenem Burkem čtyřkilometrovou trať prolétli za 3:50,265 minuty.
Owain Doull, Ed Clancy, Steven Burke a Bradley Wiggins slaví zlaté olympijské medaile ve stíhacím závodu družstev.
„Před osmnácti měsíci byly určité pochyby, jestli se mi povede vrátit a tohle zvládnout. Pro tenhle tým to bylo zlato, nebo nic,“ přiznal Wiggins v cíli. „Ale když máte v týmu takovéhle kluky, usnadňuje vám to život. Bylo to něco fantastického. A teď jdeme slavit, čeká nás asi pěkná kocovina,“ smál se.
Přesně takový je. Cyklistický bouřlivák.
Na pódiu vyplázl jazyk
Jeho předchůdce sir Chris Hoy se na minulé olympiádě na pódiu rozbrečel. Nekontrolovatelně. Bývalý úspěšný atlet Daley Thompson zase pískal. Radostně.
Ale sir Bradley Wiggins? Slavil tak, jak ho všichni znají - po svém. Vyplázl na všechny jazyk. I kvůli tomu ho fanoušci po celém světě milují možná víc než pro všechny jeho úspěchy.
A že jich má.
Po páteční vítězné štafetě se stal nejúspěšnějším Britem v historii olympijských her. Je vůbec prvním Ostrovanem, který dokázal získat osm cenných kovů. Přesto vlastně do dnešního sportovního světa tak trochu nepatří. Právě kvůli své až rock ́n ́rollové povaze.
Zatímco aktuálně zaměstnavatelé sportovcům platí různé mediální poradce, dělají pro ně kempy o tom, jak pracovat s médii, aby se předešlo různým kontroverzím, Wiggins je vždycky svůj. Někdy upovídaný a zábavný, jindy nemluvný a odtažitý, ale nikdy ne tuctový.
Výše zmiňovaný šestinásobný olympijský vítěz Hoy ho popisuje jako nepředvídatelného chlapa. Olympijský vítěz z Barcelony z roku 1992 Chris Boardman zase o Wigginsovi prohlásil, že je záhadou.
„Nikdy jsem ho nepochopil,“ neskrývá se Boardman. „Je svým vlastním pánem, nejde po vyšlapaných cestičkách.“
„Je svůj, takže ho lidi mají rádi. Někdy to může být průšvih, protože nevíte, co se stane, ale v dnešním světě, kdy jsou sportovci masírováni mediálními agenty, se takový úkaz cení. Vlastně si z něj můžeme vzít i poučení. Stačí být upřímný a říkat pravdu, to lidi mají rádi,“ usmál se bývalý úspěšný cyklistický inovátor.
Když propukla Wiggománie
Když se v Británii řekne Bradley Wiggins, všichni si to spojí s rokem 2012. S rokem, kdy tahle ostrovní země zažila úžasné sportovní úspěchy. S rokem, kdy její cyklista poprvé vyhrál Tour de France a o pouhých deset dní později i olympijskou časovku.
Tehdy se zrodila „Wiggománie“
Wiggins se nestal hvězdou jen proto, že je nejlepším cyklistou své země v historii. On totiž nebavil jen tehdy, když seděl na kole.
Po zisku olympijského zlata v Londýně usedl na trůn v Hampton Court Palace, kde se z něj díky kamerám stával národní hrdina. I tam si ale našel chvilku pro sebe. Ti všichni VIP hosté okolo, ne tohle není jeho svět. Co nejrychleji skočil na kolo, projel kolem vážených hostů a vyjel z paláce, kde se setkal s rodinou a tisíci fanoušky, kteří se shromáždili na ulicích. „Tohle jsou opravdoví fanoušci,“ řekl tehdy.
Tehdy se stal slavným. Nejprve ovládl Tour de France a o deset dní později olympijskou časovku.
Po vítězství na Tour zase dostal zprávu od královny Alžběty II., ale žertoval, že ho víc vzrušila gratulace od Johnnyho Marra, kytaristy kapely The Smiths.
Při udělování sportovních cen BBC se oblékl do černého kostýmu a Sue Barkerové, která pořad uváděla, říkal žoviálně „Susan“. Úspěch měly i jeho rock ́n ́rollové kotlety.
V biografii Gerainta Thomase zase najdeme pasáž, kterak Wiggins na svatbě dalšího cyklisty Stephena Cummingse ukradl kapele mikrofon. „Bavil dav nějakým improvizovaným Usain Bolt/reggae rapem s kravatou kolem hlavy,“ vzpomínal Thomas.
„Když se něco děje, je vždycky kolem,“ tvrdí o něm Géčko.
Ale podobně jako rockové hvězdy i Wiggins má své slabší chvilky, kdy se mu nechce vůbec mluvit. „A to nikdy nevíte, jaký zrovna bude mít Bradley den. Někdy může mít skvělou formu a náladu a jindy neřekne ani slovo,“ říká Hoy.
Na olympiádě v Riu ale tuhle slabší chvilku neměl. Znovu to byl on, kdo na sebe na dráhařském velodromu strhával pozornost, znovu se bude mluvit hlavně o něm.
ZLATÁ PUSA. Bradley Wiggins slaví páté olympijské zlato se svou ženou Catherine.
„Chtěl jsem končit přesně takhle, na vrcholu. A ne v dešti na nějakém mizerném závodě ve Francii. Tohle je nejlepší možný konec, který jen mohl být. Klobouk dolů před Australany, jeli skvěle. Je úleva, že jsme to zvládli,“ přiznal v cíli.
V něm přišel čas i na vzpomínání. Třeba na první olympijskou medaili ze Sydney. „Měl jsem bronz a jen si tak pomyslel, že když pak v pondělí budu muset na úřad práce, budu už moct vždycky říct, že mám ten bronz z olympiády,“ smál se.
A zároveň potvrdil, že tímhle je jeho bouřlivá kariéra u konce. „Mé děti potřebují opravdového tátu. A má žena zase opravdového manžela.“
V září ho ještě čeká etapový podnik Kolem Británie a definitivní odchod obstará v listopadu Šestidenní závod na dráze v Gentu. „Bude to krásný končit kariéru tam, kde jsem se narodil a kde to všechno začalo. Pamatuji, jak jsem tam byl jako dítě se svým tátou, když tam závodil. To místo se od té doby nezměnilo,“ uzavírá Wiggins.
Wigginsovy výroky:Po vítězné Tour de France: „Teď už budeme jen kreslit čísla do tomboly. Díky za úžasné tři týdny, vážně si toho vážím, bylo to magické. Některé sny se plní. Mám tady svou starou matku a její syn právě vyhrál Tour de France. Díky všem a na zdraví. Mějte šťastnou cestu domů a moc se neopijte.“ O cyklistice: „Miluji ji. Vždycky budu jezdit na kole. Pocházím z cyklistické rodiny, takže za dvacet let nejspíš budu soudcovat nějaký místní závod na 10 kilometrů. To je ložené.“ O slávě: „Odešel jsem z domu 22. června 2012 a nikdo nevěděl, kdo jsem. Ve městě vůbec, možná pár lidí v baru. A pak jsem se vrátil do tohohle ohromujícího obdivu, který na mě čekal všude. Je to báječné a skvělé, ale takovou reakci jsem vážně nečekal.“ O ceně za Sportovní osobnost roku BBC: „Děkuji všem, kteří mi dali přednost před tou džunglí a X-Factorem a dalšími věcmi. A hlavně pak těm, co hlasovali v poslední půl hodině. Skončit před Jess (Ennisovou) a Andym (Murraym) je asi mé největší vítězství kariéry. Je tady od BBC bar zdarma, takže si tam všichni dáme rundu.“ |
