Už mimoňská groteska o posedlosti televizní reklamou, která vyústí v potrhlou zahradnickou brigádu kvůli penězům na nový a ještě lepší mixér, vyladí divácké rozpoložení v duchu bezstarostné rodinné pohody, navíc bez obav, jestli předškolní dítě nedojde mravní újmy a babička všemu porozumí.
Univerzální vstřícnost platí i pro Tajný život mazlíčků - s jedinou výjimkou. Příběh založený na nápadu, co vlastně celý den dělají domácí miláčkové, když jejich majitelé nejsou zrovna doma, totiž zjevně straní psům, byť v bezmezné oddanosti páníčkům někdy až lehce přitroublým.
Kdežto kočky vystupují vesměs jako falešné, líné, poživačné, zákeřné a cynické bytosti, které v lepším případě dávají okázale najevo nezájem o trable přátel, v horším případě tvoří pouliční gang, jehož akční výstup v tmavé uličce nemá daleko k West Side Story.
Což není zdaleka jediný „dospělácký“ odkaz, bouři smíchu vyvolá třeba hlavní psí hrdina, jenž se hýřivými barvami New Yorku prochází tanečním krokem Johna Travolty z Horečky sobotní noci. Vůbec gesta a výrazy zvířat tvoří klíčový zdroj smíchu, ať si hrají se šlehačem, ledničkou nebo přepínají hudbu.
K originálnímu nápadu bohužel tvůrci nenašli stejně jedinečnou zápletku: opět se pracuje s drsným odchytem ztracených mazlíčků a s jejich osvobozováním. Potěší však zvířecí podsvětí rebelů, kde se vyskytuje hafan s maskou kanibala Hannibala a kde zdánlivě něžný králíček velí s gustem „Ať žije revoluce, prdi!“
V každém případě to Chris Renaud, tvůrce dvoudílné série Já, padouch, a jeho debutující spolurežisér Yarrow Cheney s přehledem natřeli slavnějšímu a nudnějšímu titulu, filmu Doba ledová: Mamutí drcnutí. Jejich pohádka má totiž víc radosti a šťávy - kéž vydrží i do druhého dílu, ohlášeného na rok 2018.
