Ač zní obnošeně, slova jako srdce či duše mají v případě kultovní ságy své oprávnění. Když ji J. J. Abrams vzkřísil v prvním snímku, jeho citová příchylnost k látce vdechla legendě nové kouzlo. Druhý díl už měl blíž k rutině a ve třetím předal Abrams režii Justinu Linovi, který vytvořil čtyři díly akční série Rychle a zběsile. Přesně v jejich duchu natočil Star Trek: Do neznáma.
Kus jako kus, pokračování jako pokračování, jen zvyšuje dávky trojrozměrné akce bez ohledu na podstatu příběhu, jejž si snad občas plete s Hvězdnými válkami.
Přitom hravý úvod odkazuje k původní ideji průzkumníků z lodi Enterprise, kteří galaktické lety a setkání s mimozemskými civilizacemi berou prostě jako svou profesi – někdy vzrušující, někdy únavnou každodennost s příchutí klukovské touhy po dobrodružství.
Když zase jednou kosmické příšerky roztrhnou kapitánovi tričko, zaznamená si do deníku: „Začínám se cítit jako v seriálu.“ Jenže v jiném; bojovém.
Prostá až prostoduchá zápletka popisuje záchrannou výpravu, která sama potřebuje zachránit, nicméně zvládne i záchranu zbytku světa. Na své straně má tradičně výtvarnou podobu budoucnosti se vznášedly a s rychlovlaky, místy fascinující až k závrati, naopak závratnost bitevních scén se nekoná.
Zejména první z nich připomíná akční cvičení ve studiovém prostoru: prodlužované, hřmotné, mechanické, nepřehledné, bez point a bez vtipu.
Star TrekRecenze filmové série |
K efektním okamžikům patří útěk členů posádky v jednomístných modulech, čímž tvůrci dočasně rozdělí dějovou linii mezi několik trosečnických skupinek v odlišně stylizovaných kulisách, od skalních roklin po zajatecký tábor.
Právě v „minitýmech“ občas zaperlí dialog, zejména mezi důstojníkem Spockem a doktorem McCoyem, jež Zachary Quinto a Karl Urban hrají v duchu vděčného „parťáckého“ sarkasmu. Jestli méně jiskří vztah Spocka s kapitánem Kirkem, může za to Kirkův představitel Chris Pine, manekýn i pod maskérskou krví.
recenze - Pravá1
Nadto jejich hrdiny pojí víc meditativní melancholie než kolegiální ironie, zejména vzpomínky na odkaz otců. A nezamýšlená nostalgie se projevuje také v případě postavy Čechova, jehož teprve sedmadvacetiletý představitel Anton Yelchin zemřel letos v červnu při nehodě.
Nápad, že v nouzi vypomohou technické vraky předků včetně letitého motocyklu, sice není zdaleka nový, totéž platí pro použití hudby coby zbraně, ale svorně potěší. Především vytrhnou z nudy, do níž obžerství trikových letů, výbuchů a pádů postupně zabředá, o pacifistických poučkách nemluvě.
Řemeslo má pořád lehce nad průměrem. Ale je to ještě Star Trek?
15. prosince 2015 |
