Na nebi visela vzducholoď, na jedné z mnoha dálnic Rio de Janeira se pod ní proháněly auta a kamiony. V pozadí se jako hráz efektně tyčily kopce a z tribuny šlo pozorovat na svazích rozeseté favely i modernější paneláky.
Z centra je to na olympijskou střelnici Deodoro docela daleko, první česká medaile her byla naopak mimořádně blízko.
David Kostelecký skončil čtvrtý. Na místě, které je ve sportu nejvíc k naštvání - tím spíš, že s Britem Edwardem Lingem prohrál až v rozstřelu o bronz na 15 ran 9:13.
Český střelec David Kostelecký při olympijské kvalifikaci v Riu. (8. srpna 2016)
„Ale asi to dopadlo, jak mělo,“ líčil nijak smutně. V očích měl vyspělý pohled člověka, který se nechce vztekat nad promarněnou šancí, ale naopak umí uznat, že ostatní byli lepší: „Mezi nejlepší šestku jsem prošel s nejmenším nástřelem. Spíš to beru tak, že jsem se vyškrábal na čtvrté místo. Vždyť to bylo moje první finále v této sezoně.“
Nejstarší člen výpravy si už dopředu koupil letenky domů. Nechtělo se mu čekat na speciál, toužil být co nejrychleji zase zpátky u rodiny, plnit si otcovské povinnosti. Dvěma synům však mimořádně cennou „hračku“ na stužce s olympijskými symboly nepřiveze.
Český střelec David Kostelecký při olympijské kvalifikaci v Riu. (8. srpna 2016)
V Londýně 2012 se na první českou medaili čekalo do středy, kdy stříbro z vod „vylovil“ Vavřinec Hradilek. V Brazílii mohla přijít bronzová radost již v pondělí. Muž v hlavní roli zažil již svou pátou olympiádu. Tak rozdílně pro Kosteleckého vypadaly: v Atlantě 1996 se učil, v Sydney 2000 nakoukl do špičky, v Pekingu 2008 v památném „zlatém“ dešti dosáhl na maximum, v Londýně jej naopak role obhájce svázala.
Tenhle závod byl pro něj těžký, přetěžký. „Může se stát, že skončím poslední,“ varoval už před Londýnem. Opakoval, že sám sebe neřadí mezi favority. Když pak obsadil 14. místo, pronesl: „Jednou jste nahoře, jednou dole. Začíná nová etapa, bude se mluvit o jiných.“
Ale kdepak, ještě pořád se hovoří o něm. Tak blízko v 41 letech byl!
V rozřazovacím semifinále pro šest nejlepších třikrát zvládl zkoušku nervů: dvakrát mu keramický holub, na něž se v trapu pálí, vyletěl rozpůlený, potřetí zase vyrazil do vzduchu dříve, než Kostelecký znamením svolil: „To se stává. Na někoho to musí vyjít.“ I tak byl třetí. Tedy - třetí...
Český střelec David Kostelecký při olympijské kvalifikaci v Riu. (8. srpna 2016)
Střelba totiž chce být čím dál dramatičtější. Výsledky nejlepší šestice se smažou, první dva se porvou o zlato, třetí a čtvrtý o poslední z medailí, pátý a šestý končí. Kostelecký tak nebral bronz, musel na dalších patnáct ran.
V Riu bylo tou dobou 26 stupňů, vítr měl rychlost 17 kilometrů za hodinu a mužům bojujícím o medaile často rozevlával oblečení. Trávu už notně pokrýval oranžový prach ze sestřelených terčů. Za pondělí se protočily snad všechny druhy počasí - od rána s ocelově šedým nebem přes tropické poledne až po mraky v době závodu. Škoda, že sluníčko nevydrželo, neboť by mu vyhovovalo ze všeho nejvíce.
„Když se zatáhne, bohužel hůř vidím. Mám dioptrie, astigmatismus, jasné počasí mi vyhovuje,“ líčí.
Český sportovní střelec David Kostelecký nestačil na Brita Edwarda Linga a v olympijském finále v trapu skončil čtvrtý. (8. srpna 2016)
Kostelecký před olympiádou jezdil na starší střelnici do Německa, kde panovaly horší podmínky, aby si zvykl na nijak luxusní sportoviště v Riu. To je hodně otevřené, vizuálně střelce ruší i zažloutlá tráva. Vzadu stojí nízký zelený plot a za ním probíhá každodenní život Ria.
Pod dohledem sudích v sakách a kloboucích nafasoval náboje. Sklidil další potlesk, i česká slova slyšel: fandili mu nejen střelkyně Libuše Jahodová a Adéla Bruns, ale třeba i tenista Lukáš Rosol.
Jenže pak míjel. Zas, zase, znovu. Celkem šestkrát. Slunce, které vzýval, se nad střelnicí Deodoro již neukázalo, ve stínu zůstal i medailový sen.
Český sportovní střelec David Kostelecký nestačil na Brita Edwarda Linga a v olympijském finále v trapu skončil čtvrtý. (8. srpna 2016)
Cestu od zlata k bronzu těsně nedopsal, ale s hlavou nahoře. A jelikož střelcům věk meze neklade, třeba ještě nějaká šance přijde. Tedy na viděnou v Tokiu 2020, Davide?
„Střílet určitě tak dlouho chci, nikdy neříkej nikdy,“ odvětí Kostelecký. „Ale zároveň existuje rčení, že jestli chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech na příští čtyři roky.“
