Zažil jsem letos Tour tak, jak ještě nikdy předtím.
Naslouchal jsem Tour, která ztichla.
Bylo to zvláštní.
A bylo to i smutné.
Nejprve na vrcholu Mont Ventoux. Lidský mumraj, křik, potlesk, pískot, dopravní kolaps, tak jako naposledy při ročníku 2013? Nic z toho. Zkrácená etapa končila o pět kilometrů níž. Zato tady nahoře? Vrchol osamělé hory zůstával liduprázdný, kamenité pole pod stařičkou observatoří objímalo ticho. Žádné auto nás nebrzdilo, žádný policista nedirigoval.
BEZ LIDÍ. Vrchol Mont Ventoux bez diváků, cíl se nacházel o 5,4 kilometru níž.
Toho dne bylo 14. července. Nedlouho poté šílenec v Nice zabíjel. A když tato zpráva doputovala k nám, šokovaný Bauke Mollema po půlnoci na Twitter psal: „Nemohl jsem usnout a teď tu čtu o něčem mnohem důležitějším, než je Tour. F*cking crazy world.“
Dalšího dne Tour ztichla úplně jinak než na Mont Ventoux. Ve sponzorské vesničce u startu organizátoři zrušili veškerý zábavní program. Čestný host Jean-Paul Belmondo se tady procházel takřka inkognito. Reklamní karavana, toto 35minutové procesí alegorických vozů, projíždělo po trati neslyšně, bez třeskuté hudby i bez moderátorů řvoucích z amplionů. Cyklisté stáli při minutě ticha. A nazítří znovu. A znovu.
Teprve posledního dne v Chantilly se karavana směla opět naplno rozdovádět.
Vlastně to byl paradox.
Stalo se tak v etapě, která byla zároveň největší policejní akcí v historii závodu, i se svými 2 600 odstřelovači, po které Jan Bárta pronesl: „Tolik policistů s kulomety jsem podél silnice ještě nikdy neviděl.“
Přestože však na znamení smutku karavana i jezdci letos utichali, kolos jménem Tour, valící se Francií, ve svém celku jako obvykle hřměl a burácel a křičel a jásal. Chcete pro změnu extrakt z této hlučné Tour? Není lepšího příkladu než dvou reportérů guatemalského Radia Mundial. Vysílají přímé přenosy závěrů etap pro celou Latinskou Ameriku, mají tam až 50 milionů posluchačů, a když spustí svoji strhující show, ostatní reportéři zapomínají sledovat závod a sledují jen je.
„Jarlinsooooooooon Pantaaaanooooo,“ oslavují ti dva hrdinu etapy do Culozu, jako by právě rozhodl finále fotbalového mistrovství světa.
„U nás v malých městech i vesničkách stále spousta lidí nemá televizi, jen rádio. Tak se jim snažíme předat co nejvíc emocí, podněcovat jejich představivost,“ vykládá mi Luis Alfredo Castro, který objel už pětadvacet ročníků Tour. S kolegou Franciskem Lechugou sedí vždy na asfaltu za cílem a navzájem si předávají mikrofon, zatímco ten druhý nabírá dech.
VELKÁ SHOW. Tak se komentuje Tour pro Latinskou Ameriku.
„Před reportáží provádím dechová cvičení jako zpěváci,“ vysvětluje Castro, původem z Kolumbie. Tu a tam reportáž přeruší a z připraveného bloku sami předčítají do mikrofonu reklamy. „To proto, že cestu na Tour nám zaplatilo šest firem. Těmi reklamami jim náklady vracíme.“
Jarlinson Pantano vyhrává etapu a u pódia mu zazvoní telefon. Volá kolumbijský prezident, chce pogratulovat. Vítěz dne dojatě odpovídá.
Tour, ta tichá i hlučná, je o emocích, o vášni, o sportovním utrpení, o euforii. „Je nevyzpytatelná. Nikdy nevíte, co na vás vrhne,“ říká Chris Froome. Například na Juliana Alaphilippa vrhne dokonce poryv větru o síle 42 km/h, který s ním při časovce smýkne na skálu.
Bolest i vášeň skloubí se naopak v příběhu Pierra Rollanda. Jeho kolegové se domnívají, že jede i se zlomenou rukou, on tvrdošíjně odmítá jít na rentgen, protože: „Já nechci vědět, jestli je zlomená.“
V úniku potom útočí na prvenství v 19. etapě, jenže místo toho se po pádu klouže jeho tělo z asfaltu až mezi kravský trus, což následně okomentuje slovy: „Od snu na galeje za desetinu vteřiny.“
Za cílem se sklesle opírá o řídítka, dres potrhaný, krev všude možně, ruka i bok zafačované. Ale přesto dojel! „Vše, co musíte po takovém pádu udělat, je šlapat dál,“ říká.
I TAKHLE BOLÍ TOUR. Nezničitelný Pierre Rolland za cílem 19. etapy a Dani Navarro (vpravo), kterého se zlomenou klíční kostí nakládají do sanitky v Saint-Gervais.
A co myslíte, že udělá Rolland další den? Je v úniku znovu.
Nikdo není na Tour nezranitelný. Snad jedině Chuck Norris... a Peter Sagan. Roman Kreuziger o něm vykládá, že je zvíře. Rafal Majka soudí, že je to stroj. A jeho velká fanynka Ginevra Gargantiniová po sobotní etapě na Twitter píše: „Sagan je bůh. Copak by někdo jiný v zeleném trikotu tahal v úniku tak zaníceně pro svého týmového kolegu?“
BYLI VŠUDE A BYLO JICH MOC. Saganovi fanoušci.
Ale on je i ten Sagan nakonec přece jen člověk. Což slovenský cyklista dokáže, když jej v etapě na Emosson přepadne nutkání přírody a z trati tak zabočí rovnou do karavanu fanoušků.
A JEDEME DÁL. Peter Sagan (vpravo) v posledním dni Tour.
Tour, to je zároveň chaos. Musí být. Sice organizovaný, přesto chaos. Ubytování v jejím okolí často nebývá k mání už v dubnu. A i když ho máte objednané a potvrzené jako my v Montpellieru, recepční vám přesto může říci: „Už pokoje nemám. Booking.com nám sem pořád někoho nasmlouvával a my už přitom dávno byli plní.“ Ale protože je Tour i uměním improvizace, kráčí s námi vzápětí sám Montpellierem do jiného hotelu, kde by snad ještě nějaký ten pokoj náhodou měli mít.
Wow, 3 weeks of my life il never forget. As hectic as I imagined and harder than it looks on TV.. Thanks everyone for all the support.
Tour, hlavně v posledním týdnu, je i ruskou ruletou. Alespoň Tejay van Garderen z týmu BMC to tvrdí. Na koho to padne? Kdo selže? Kdo se na samém konci uvaří? Van Garderen a Mollema mezi nimi budou. Také Fabio Aru, vítěz Vuelty, bude s obličejem zkřiveným bolestí marně toužit po „Energii pro budoucnost“, jak ji propaguje reklama na autobusech jeho týmu Astana.
A co má potom říkat Tony Martin z Etixxu? Jedenadvacet dnů se trmácí Francií. A v ten úplně poslední musí na kostkách Champs-Elysées vzdát kvůli zranění kolena. „Ach ty nešťastný chlape,“ obejme ho po etapě jmenovec v týmu Dan Martin.
V Paříži vše končí. Obavy z útoku teroristů střídá koktejl úlevy a rozjařenosti.
Merci pour toutes ces émotions sur @LeTour. pic.twitter.com/ugVd6w071P
Na samém konci voní Tour jinak.
Voní po pizze, která na jezdce čeká v krabicích u týmových autobusů.
Voní po pivu i po šampaňském, které najednou týmoví šéfové i mechanici vyndávají a všem rozlévají.
„Máte, prosím, ještě bidony?“ ptá se malý klučina u autobusu Tinkoffu. „Už ne, chlapče. Už žádný nezbyl. Už máme jen šampaňské,“ odpovídá mu masér Masanori.
Pozdě večer, u recepce i ve výtazích hotelu Hyatt, pak voní Tour už zdánlivě úplně nepatřičně, po drahých parfémech.
Ženy a přítelkyně cyklistů je sem vnesly.
NA KONCI TOUR. Nejstarší účastník Matteo Tossato po závěrečné etapě u týmového autobusu: pizza, šampaňské a manželka.
Také Matteo Tossato tu má tu svoji. Nejstarší účastník závodu, 42letý italský veterán v barvách stáje Tinkoff, právě absolvoval svůj 34. třítýdenní podnik Grand Tour. A stále nemá dost.
Tak tedy zase za rok.
Na samém konci myslí mnozí i na příští začátek. Z ̈německého Düsseldorfu se Tour vydá v létě 2017 na své 104. putování.
A jak vykládá Dan Martin: „Když na trati trpíte, občas si říkáte: Proč o té Tour každý tolik mluví! Ale potom s ní dorazíte až do Paříže a její magično vás doslova pohltí.“
Jak na letošní Tour vzpomíná Roman Kreuziger po návratu do Prahy:
