„Mrzelo mě to. Výkony na mistrovství byly opravdu bídné a s největší pravděpodobností bych měla formu vyhrát. Ale třeba bych si pak vyčítala, kdyby to vyšlo tam a Rio nebylo ideální. Tak jsem Evropu obětovala,“ líčí Hejnová.
Šampionka na trati 400 metrů překážek letošní kalendář kvůli zdravotním problémům musela dost zredukovat. Ale hlavní bod v něm zůstává: čtvrtek 18. srpna se pro ni má na Olympijském stadionu Joao Havelange rozzářit jednou z oblíbených barev. Bronzově jako v Londýně? Stříbrně? Či zlatě jako loni na mistrovství světa?
Buď jak buď, hry se blíží bleskovým tempem; takovým, jaké by ráda předvedla nad překážkami.
Ve čtvrtek v rámci kampaně „Držíme palečky“, jež má propojovat olympioniky s fanoušky, Hejnová přednesla i tato slova: „Coubertin tvrdil, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ale my se nechceme jen zúčastnit. Všichni chceme vítězit!“
A jako by ji ony věty posunuly zase o něco blíže Riu. „Když jsem výzvu četla, uvědomila jsem si, jak je olympiáda blízko. A vím, že už toho člověk tolik neudělá,“ řekla.
Právě touha udělat toho co nejvíc ji donutila vynechat mistrovství Evropy v Amsterdamu. Doléčovala bolavou achilovku - a změnila plány. „Trenér mě trošku nahlodal, že když jsem začala trénovat, měla bych to dokončit. Že by mě mistrovství hodně zbrzdilo a ztratila bych týden tréninku,“ popsala.
V Londýně byl její bronz senzací, nyní se čeká i více. Zvlášť když loni v Pekingu v Ptačím hnízdě pobila světovou konkurenci jako nic.
„Před čtyřmi lety jsem nebyla favoritka, tlak nebyl takový. Na druhou stranu už mám nějaké úspěchy za sebou a nejsem z toho tak ve stresu,“ srovnává samu sebe z let 2012 a 2016. A další rozdíl: „V Londýně to bylo skvělé. Připadala jsem si skoro jako doma: mohla přijet rodina, známí, kamarádi. To teď do Ria není úplně možné. Ale snad budou lidi posílat energii, držet palce a tlačit nás do co nejlepších výkonů.“
Plán zní jasně: dostat do sebe při tréninkové dřině tolik, aby se jí rivalky zase dívaly na záda. „Kromě americké kvalifikace holky neběhají nic moc. Nepřipadá mi to moc nabité, proto věřím, že budu schopná zasáhnout do nejvyšších bojů,“ líčí sebevědomě. „Proto jsem i klidnější. Určitě. Vidět, že běhají na počkání 53,50, usínalo by se mi hůře.“
A v noci ji mimochodem rozhodně netrápí ani virus zika, pro mnohé strašák. „Neuvažovala jsem, že bych do Ria nejela - myslím si, že je to trošku nafouklé,“ říká zkušená cestovatelka. „Děti se nechystáme mít. Když to někdo chytí, bude to jako normální chřipka. Není důvod z toho dělat velké drama.“
