Výpravčí v nádražní budově mechanicky nastaví vlakovou cestu, uzamkne ji a elektricky ji předá na dvě stě metrů vzdálené hradlo. Signalista dle pokynů provede nastavení výhybek a návěstidel pomocí pák spojených řetězy se systémem kladek a táhel.
Všude to cvaká, bzučí a vzduch voní kolomazí. Mezitím telefonem s kličkou přijme ohlášku. Zapíše vlak do knihy. Výhybky se přehodí, návěstidla se pohybem lan nastaví a vlak může přijet do stanice.
Poslední místo v Česku, kde tento prastarý způsob používají, je nádražíčko v Martinicích v Krkonoších. Všude jinde už vysoká návěstidla nahradily sterilní semafory, počítače a automatika.
Nádraží v MartinicíchNádraží Martinice v Krkonoších leží v Libereckém kraji na trati Chlumec nad Cidlinou – Trutnov. Postavila jej Rakouská severozápadní dráha. Úsek z Ostroměře do Kunčic nad Labem, na němž leží martinické nádraží, byl zprovozněn 1. 6. 1871. Protože se ale podél Jizery masivně začal rozvíjet průmysl, bylo nutné dráhu protáhnout ještě o lokálku do Rokytnice nad Jizerou. Tuto část financoval Jan Nepomuk František hrabě Harrach. Provoz na lokálce zahájili 7. 12. 1899 akciovou společností Místní dráha Jilemnice - Rokytnice. Původně se martinické nádraží jmenovalo Jilemnice (podle pár kilometrů vzdáleného města), posléze Jilemnice - Martinice a teprve v roce 1921 již jen Martinice. Po druhé světové válce počala modernizace trati o elektromechanické staniční zabezpečovací zařízení. Pro nedostatek pracovních sil ale dokončili práce až 9. 6. 1948, kdy bylo zařízení zprovozněno. V této podobě slouží dodnes. Kulturní památkou byla stanice prohlášena 3.12.2015. |
“My vlastně nevíme, proč to tu všechno zůstalo. Máme teorii, že na nás prostě zapomněli. Martinice jsou na samém pomezí dvou krajů a pro naše ředitelství v Hradci Králové jsme asi byli na okraji zájmu,“ vysvětluje předseda Spolku železniční historie Martinice v Krkonoších Petr Pěnička, proč se zdejší nádraží nikdy nemodernizovalo.
Nejnovější věcí, kterou tu najdete, jsou plastová okna. Jinak tu vše připomíná časy páry. Dokonce i vodní jeřáb a sousední popelová jáma pamatují doby, kdy po zdejší trati funěly vlaky vezoucí uhlí do pojizerských textilek a skláren.
Právě Pěnička a patnáct členů jeho spolku je zodpovědný za to, že martinické nádraží spolu s technickým zařízením se stalo kulturní památkou. Mnoho let usilovali o to, aby ministerstvo kultury vyslyšelo jejich volání.
V republice naprosto ojedinělý případ
Nádraží, tak jak dnes vypadá a funguje, totiž hrozil zánik. Paradoxně tím, že jej majitel, Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) chtěl modernizovat.
Tím by nejen přišlo o práci všech 11 zaměstnanců nádraží, ale to by ztratilo svého genia loci. Zapsání na seznam kulturních památek tyto snahy zastavilo. Nyní se už bez památkářů nesmí ani zatlouct pomyslný hřebík do zdi.
„Je to skutečně v republice první a naprosto ojedinělý případ, kdy se podařilo zachránit historický stav funkční stanice, která leží na živé trati. K záchraně došlo doslova příslovečně za minutu dvanáct, neboť plánovaná rekonstrukce právě této trati měla zlikvidovat veškerý život na stanici a hlavně její dodnes funkční historické mechanicko elektrické zabezpečovací zařízení na trati,“ potvrzuje člen spolku nadšenců Petr Jankele.
Právě prohlášení kulturní památkou ale dělá vrásky na čele SŽDC. Jeho mluvčí Petr Illiaš tvrdí, že nový režim může mít dopad na provozování dopravy na železnici, neboť se o něm budou muset radit s památkáři.
„Historické exponáty nemají v dnešní železniční dopravě své místo. Například už dnes nám dělá velké problémy zajistit náhradní díly na zabezpečovací zařízení. Kde je budeme nakupovat například za pět let nevíme vůbec. V současné době už totiž původní výrobce zabezpečovacího zařízení neexistuje,“ tvrdí Illiaš.
S opravami si poradíme, zní z nádraží
Památkáři se ale snaží emoce majitelů dráhy a nádraží mírnit. Petr Freiwillig, historik a památkář Národního památkového ústavu v Liberci si myslí, že železnice může v Martinicích fungovat bez problémů i nadále.
„Nádražních budov je zapsána řada, ale nikde není chráněna železniční stanice kvůli zabezpečovacímu zařízení, které je stále plně funkční. To na druhou stranu klade velké nároky na spolupráci mezi památkáři a SŽDC. Je nezbytné nalézt společnou řeč. Zařízení je provozováno dle platné legislativy a z tohoto hlediska nic nebrání jeho bezpečnému fungování ani v budoucnosti,“ míní Freiwillig.
Také sami zaměstnanci nádraží, kteří s technikou přicházejí denně do styku, vzhlížejí do budoucna s optimismem.
„Když to zvládli vyrobit i opravit před 70 lety, proč by to nesvedli dnes? Ten systém je jednoduchý a blbuvzdorný. SŽDC, jako majitel zařízení, má jistě kompletní dokumentaci. Češi jsou národem strojařů, ti si poradí ve vším,“ myslí si signalista Milan Čapek, který zde pracuje třicet let.
