Hlavy států a předsedové vlád členských zemí se dohodli, že NATO umístí na nejzranitelnějším spojeneckém území (v Pobaltí a ve východním Polsku) čtyři mnohonárodnostní prapory. Ty samozřejmě nemohou případnou ruskou agresi zastavit, ale jejich přítomnost způsobí to, že případný Moskvou nařízený útok nezasáhne jenom tu kterou jednotlivou zemi, ale alianci jako celek.
Právě aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy je totiž z pohledu slabších spojenců klíčová. Organizace severoatlantické smlouvy sdružuje 28 zemí, jejichž podíl na světovém HDP dosahuje více než 50 %. Má proto papírovou převahu nad každým z potenciálních protivníků, včetně Číny nebo Ruska.
Ruský útok na NATO? Sebevražda
I když se obranný rozpočet NATO mezi lety 2007 a 2014 snížil na polovinu a ruský naopak dvojnásobně vzrostl, stále si ve vztahu k Moskvě udržujeme převahu v poměru 870 miliard USD (Aliance) versus 66,5 miliardy USD (Rusko).
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
V počtu vojáků vede NATO v poměru 3 405 000 versus 1 000 000 (Rusko), výrazně silnější je i v počtech vyspělé vojenské techniky. Jedinou oblastí, ve které je postavení Ruska rovnocenné Spojeným státům (a tím i Aliance) jsou zbraně hromadného ničení, včetně jaderných zbraní.
Pokud by tedy ruská generalita opravdu předpokládala jednotnou odpověď všech spojenců, musela by považovat potenciální útok na jakéhokoli člena NATO za velmi nerozumný až sebevražedný. Moskva ale může kalkulovat se dvěma významnými faktory, které posilují její pozici. Prvním z nich je strategický pat, daný schopností Kremlu zničit celou planetu masovým nasazením jaderných zbraní, který do jisté míry znehodnocuje převahu Severoatlantické aliance v oblasti konvenčních zbraní. Druhým faktorem je potenciální nejednotnost spojenců a tedy šance, že oběť ruské agrese zůstane osamocená a nedokáže se účinně bránit.
Od hybridní války po anexi
Právě s cílem zamlžit své agresivní úmysly a rozdělit světové veřejné mínění Kreml v posledních letech úspěšně vyvinul a použil strategii tzv. hybridní války. Ta testuje připravenost obětí různými formami agrese - počínaje informační válkou, přes pokusy o destabilizaci ekonomiky (např. energetickou blokádou) a kybernetickými útoky, které mohou na kritické období ochromit schopnost komunikace a vnést chaos do řízení hospodářství a obrany.
Další fází je vysílání záškodníků, kteří se pokouší vyvolat v dané zemi interní konflikt. Přímý útok, vedoucí k anexi území, je pak už jenom závěrečnou operací, která může být maskována třeba jako vyslání mírových jednotek - jak se stalo například v Gruzii.
Tváří v tvář takové strategii se Aliance nemůže spoléhat na papírovou převahu nad svým potenciálním protivníkem a musí si svou schopnost adekvátní a včasné reakce ověřovat a budovat. Stejně tak musí pěstovat interní kulturu, která zajistí, že poskytnutí pomoci napadenému spojenci bude víceméně automatickou reakcí a nikoli předmětem zdlouhavých politických diskusí a handlů.
Summit Aliance vedle připravenosti bránit všechny spojence bez rozdílu zároveň deklaroval vůli rozvíjet dialog s Moskvou a pokusit se o zlepšení současných velmi napjatých vztahů. Nejde o protimluv. Úroveň vztahů Aliance s Moskvou totiž tradičně nezávisí ani tak na vůli členů NATO, jako spíše na politice Kremlu.
9. července 2016 |
Bída utlumí ruskou agresivitu
Spojenci opakovaně nabízí Rusku spolupráci a otevřený dialog – a je na vedení Ruska, zda si (třeba z vnitropolitických důvodů) vybere kurs konfrontace, nebo spolupráce. V posledních letech šel Kreml cestou konfrontace, nicméně s tím, jak rychle mu docházejí peníze na rezervních fondech (více čtěte zde), klesá životní úroveň obyvatel a prohlubuje se celá řada sociálních problémů, roste i naděje Evropy, že ruské vedení bude muset svou agresivitu omezit.
Pro další vývoj vztahů mezi zeměmi NATO a Ruskem bude klíčová vnitřní ruská reflexe daného stavu.
Z našeho pohledu dovedl Vladimír Putin svou zemi do ekonomické a sociální krize, stejně jako do hluboké mezinárodní izolace. Jeho vnitřní i zahraniční politika byla chybná a je v národním zájmu samotného Ruska, aby svou politiku změnilo a namísto vyhledávání konfrontace se Západem se věnovalo posilování konkurenceschopnosti své země.
Kreml se ovšem poslední vývoj snaží prodat svým občanům jako hrdinské vzepjetí ruského národa, který odhodil chomout Západu a vrací se k velmocenskému statutu. Byť za cenu nutných obětí svých občanů, kteří si mají utahovat opasky a věnovat část svého pohodlí a životní úrovně na oltář vlasti.
Země je nekonkurenceschopná, ruský model nepřitažlivý
Údajnou agresivitu NATO pak dokládá především postupným rozšiřování Aliance po rozpadu SSSR. N nejprve o země střední Evropy, pak i balkánské státy a Pobaltí. Jde přitom o klasické zaměňování příčin a následků. Poté, co koncem osmdesátých let 20. století všechny země střední a východní Evropy, včetně Ruska, odmítly komunistický model řízení společnosti, se celý region vydal na cestu transformace. Některé země přitom uspěly lépe, některé hůře.
Rusko, i když má obrovskou výhodu ve své velikosti a v možnosti dosahování snadných zisků díky exportu energií a dalších surovin, patří v této disciplíně k těm nejméně úspěšným. Země jako celek je nekonkurenceschopná, ruský autoritativní způsob řízení společnosti je v západním světě zcela nepřitažlivý.
To je důvod, proč se Moskvě nedaří vybudovat si tak velkou sféru vlivu, jak by si různí politici, trpící postsovětskou nostalgií, přáli. Proto od ní odchází jeden bývalý spojenec za druhým. Proto stále více zemí, včetně těch neutrálních, nechce získat bezpečností záruky od Ruska proti Západu, ale naopak od Západu proti Rusku.
Výsledkem je, že další a další země vstupují do NATO, nebo alespoň hledají cesty hlubší spolupráce s naší Aliancí. Tento vývoj není způsoben žádným spiknutím Západu, jak tvrdí prezident Putin, ale pouze a jenom neschopností Ruska a jeho uraženou agresivitou.
