„Ahoj, fešáku,“ zdraví Jiří Baier loveckého psa na cestě podél Kunratického potoka v Praze. Muž a žena, jimž zvíře patří, zvědavě nahlédnou do houbařova košíku. „Vidíte, a pak že nerostou!“ vítá Jiří jejich zájem.
To, co nasbíral, však nemá šanci oku laika zalahodit.
„Fuj, to jsou prašivky. Nebo že by holubinky?“ kroutí hlavou mladý pár.
„Kdepak,“ říká znalec. „Tohle je ryzec peprný. Jedlý, ale po speciální úpravě. Tyhle houby si bulharští pastevci opékají na slanině,“ ochotně přibližuje jeden ze svých exemplářů.
Devětasedmdesátiletý Jiří Baier, vzděláním chemik, houbám propadl a napsal o nich už 15 knih. Houby sbírá i v bohnické léčebně (více zde).
Houba prolezlá červy nemusí být jedlá. Žerou i jedovaté
I když to momentálně pro houbaře žádná sláva není, on má les za domem a houbová vycházka v jeho režii je i v pražské Libuši sázkou na jistotu. Sbírá však hlavně méně obvyklé houby a některé kolegy mykology občas dráždí svéráznými názory. Vlastním experimentem třeba vyvrátil mýtus, že červivá houba je zákonitě jedlá.
„Ve skutečnosti červi žerou i ty jedovaté. Jednou jsem na houbařskou výstavu přinesl lahev od okurek s několika slimáky. Dali jsme dovnitř smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou, a to jste měla vidět! Během třítýdenní výstavy slimáci sežrali všechno a proměnili se v pěkné cvalíky,“ vzpomíná s gustem mykolog.
Jindy zase testoval chutě. Návštěvníkům houbařské poradny naservíroval na jednom talíři pirožky plněné červivými houbami a na druhém těmi zdravými. „Talíř s červivými zmizel hned. Byly chutnější a z hlediska výživy i hodnotnější,“ zubí se senior.
Babky jen pro nepřátele
Jdeme lesem a shýbne se pro malou nevzhlednou houbičku. „Vidíte, to je štítovka jelení. Ta chutná jako brambory.“ A když už je v předklonu, odloupne ještě na zemi z kůry stromu šedý výrůstek. „A to je pevník chlupatý, léčivá houba, která roste takhle ze dřeva. Z něj a z dalších asi 20 druhů hub právě dělám likéry. Kolega v jižních Čechách mi na to vyrábí speciální alkoholy, v nich nechám usušené houby dva roky louhovat. Je to patentovaný recept a likér má protirakovinové účinky,“ vykládá Jiří Baier.
Rázně boří i další zažitá tvrzení o houbách. Například prý není pravda, že houby jsou špatně stravitelné a nemají se ohřívat. Zato oblíbené babky jsou v jeho pojetí málem propustkou do krematoria. V prasklinkách na klobouku se podle něho usazuje nižší houba nedohub. Vytváří toxiny, které podporují vznik rakoviny tlustého střeva. „Když chcete někomu ublížit, nabídněte mu babky.“
Hřib žlučník
Naopak ostouzený hřib žlučník, lidově hořčák, bere mykolog na milost. Jednou se prý doslechl, že jeden hoteliér na Jičínsku sytil hosty prošlým jídlem, a když jim bylo zle, práškem z usušených hořčáků je za dvě hodiny postavil na nohy.
Jiří Baier to okamžitě vyzkoušel. Z lékárny si donesl želatinové kapsle, ty naplnil směsí z hořčáku a čekal na příležitost. „Jednou jsme si koupili s manželkou vinné klobásy, které milujeme. Jenže tyhle byly z Polska a jen s pětidenní zárukou. Bylo nám strašně zle. Po dvou mých kapsličkách jsme se brzy otřepali.“
Co chutná prezidentům
Cesta se klikatí, z obou stran ji lemuje smíšený les. Můj průvodce zpozorní a nasává vzduch. „Cítíte? Pach mršiny, že? Tady roste hadovka,“ říká s dovětkem, že hadovka je také slibná houba. „Teď na tom dělají v Rusku a prý by to mohl být jeden z nejúčinnějších léků proti rakovině.“
Usedáme na hromadu klád a Jiří Baier rozbalí houbovou bábovku: „Jen si dejte, je z hlívy ústřičné. Úžasná houba na vysoký cholesterol a proti zánětům. Muchomůrka růžovka zase platí za minerálovou bombu.“
Hadovka smrdutá
Hlíva ústřičná
Muchomůrka růžovka
To už mykolog otevírá svoji poslední knížku Léčivé a zrádné síly hub. Podklady pro ni sbíral čtyřicet let. „Vidíte, tohle je třeba korálovec ježatý. Ten působí jako prevence Alzheimerovy nemoci. Tahle houba roste třeba v Lánech a mohla by se hodit i prezidentům,“ listuje.
Hned však naváže na poslední větu a pouští se do vyprávění, jak přivezl houbový likér na Vysočinu Miloši Zemanovi. To ještě prezidentem nebyl a prý si liboval, že je lepší než becherovka. Léčivý extrakt prý chtěl i Václav Klaus, ale tomu ho Jiří Baier nedal. „A hned vám řeknu proč. Sousedili jsme spolu na Proseku, když byl ještě v prognosťáku. Chtěl po mně, abych zbavil jejich chalupu v jižních Čechách dřevokazné houby, ale pak jsme se nepohodli,“ říká mykolog, který je také soudním znalcem na tuto problematiku.
Hřiby, po kterých pasou houbaři snad nejvíc, Jiří Baier moc nesbírá. Když na nějaký velký exemplář narazí, dá na něj třeba vizitku „pozor nebrat, chemicky ošetřeno“. A to prý cukne každý. Pomáhá tak houbám, aby jejich výtrusy měly čas dozrát a založily tak na další pokolení.
Podívejte se, jaká je to radost, když pak narazíte na ráj hříbků, jako se to před časem podařilo jednomu z našich čtenářů v Brdech (více zde):
9. září 2013 |
Na rozloučenou se mykolog ještě podělí o radu. „Z muchomůrky červené mají lidé hrůzu, ale ve skutečnosti jde o jedlou houbu a výborné afrodiziakum. Podobně jako už zmíněná hadovka. Když naopak muž někam odjíždí a chce, aby mu žena zachovala věrnost, nechť ji nakrmí řízky z pýchavky obrovské. Ta zase obsahuje látky s antiafrodiziakálními účinky.“
