Vzpomínáte na úžasné staré hry? V RetroHerně si je budete moci zahrát

  • 19
V Praze vzniká interaktivní muzeum herní historie, které zároveň bude fungovat i jako herna. Na co se mohou návštěvníci těšit a jaká jsou úskalí? Zavřené vitríny a suchý výklad, to není náš styl a věříme, že by to nezajímalo ani naše návštěvníky, vysvětluje jeden z autorů projektu Martin Štochl.

Dejme tomu, že RetroHerna už existuje a já jako návštěvník právě vcházím dovnitř. Na co se můžu těšit?

Martin Štochl: Chceme RetroHernu koncipovat útulně a přátelsky, atmosférou někde mezi kavárnou a větší klubovnou. Každý návštěvník se po příchodu zapíše a dostane členskou kartičku, která vám zůstane i pro další návštěvy. Pak vás už nic neváže.

RetroHerna

Komunitní financování

Vznik interaktivního muzea RetroHerna můžete podpořit na serveru Startovač.

Můžete si vyzkoušet kterékoliv z přibližně třiceti stanovišť, kde budeme mít rozložené stolní konzole i počítače, můžete si sednout ke stolu s konzolí do ruky, nebo jen posedět a popovídat si s ostatními návštěvníky.

Čas od času bude v oddělené místnosti tematická přednáška či workshop, kde bude někdo zkušenější například rozebírat herní mechaniky, pitvat konzole či představovat základy programování pro staré počítače.

S kým jsme si povídali

Vojtěch Vocetka (Morx)

Vojtěch Vocetka je vedoucím projektu a spolu s Vojtou Strakou původním zakladatelem RetroHerny. Má dlouholeté zkušenosti s pořádáním festivalů, táborů a dalších akcí, a tak se věnuje především organizačnímu zajištění projektu.

Martin Štochl (BlackChar)

BlackChar se stará o montáž a údržbu počítačů RetroHerny, fušuje do programování i oprav všeho možného. Na tematicky zaměřených festivalech přednáší o nejrůznějších kuriozitách z videoherní historie.

Vojtěch Straka (Scyther)

Scyther je autorem původní myšlenky RetroHerny. Dnes pro RetroHernu připravuje přednášky, podílí se na správě sbírky a organizaci výjezdové divize.

Vojtěch Vocetka

Martin Štochl

Vojtěch Straka

Při svém odchodu se zastavíte u pultu a podobně jako v knihovně vrátíte všechny půjčené paměťovky či kazety s hrami. Pokud budete chtít, vaše uložené hry a dosažená skóre se přiřadí k vašemu členskému účtu, a tak v nich budete moci nejen příště pokračovat, ale také se jimi chlubit na webu či sbírat odměny za herní úspěchy.

Vojtěch Vocetka: Každý přístroj bude také doplněn informační tabulkou o své historii. Obsluha na požádání udělá i podrobný historický výklad o vybrané konzoli nebo hře, případně prohlídku celým muzeem s povídám o vývoji videoher.

Proč ve vašem repertoáru nejsou žádné arkádové automaty?

Martin Štochl: K tomu máme několik důvodů. Předně, správa a údržba velkých arkádových skříní by byla mnohonásobně náročnější časově i finančně. RetroHerna má i v aktuální podobě velmi široký záběr (ostatně se zabýváme téměř půlstoletím domácí elektronické zábavy) a kdybychom se chtěli věnovat dalšímu takovému oboru, nemohli bychom to dělat ani zdaleka tak dobře, jak bychom rádi.

Jedna z akcí pořádaná RetroHernou

Navíc domácí konzole mají obecně k lidem blíž, plno našich návštěvníků, včetně nás, mělo nějakou konzoli či počítač doma a vypěstovalo si k nim mnohem vřelejší vztah. Tuhle nostalgickou strunu chceme rozehrát a upřímně, veliké a hlasité automaty stavěné do hospod ten účel neplní tak dobře.

Vojtěch Vocetka: A nakonec, v Čechách už existuje jeden projekt zabývající se arkádovými hrami. S ArcadeHrami pana Orny nejsme nijak spřízněni, ale navázali jsme spolu vřelé, kolegiální vztahy. Pořádali jsme v jejich prostorách také jeden z našich výjezdů. Zkrátka bychom nechtěli plýtvat energii na kopírování něčeho, co už ArcadeHry zvládají znamenitě.

Mnozí z vašeho týmu působí mladě. Kde se vzala vaše láska k retru? Co pro vás retro hry znamenají?

Martin Štochl: Jako nejstarší člen RetroHerny jsem velkou část mladších exponátů ještě zažil a k některým starším jsem se dostal prostřednictvím rodičů. Okamžitá odezva hry na každý pohyb ovladače si mě získala a už nepustila.

Nejsem dobrý hráč, za svůj život jsem dohrál možná dvacítku her poctivě, bez cheatů a návodů. I tak jsem nadšený do každé další, která mi projde rukama. Když ji nemůžu hrát, alespoň ji rozeberu, vylovím z hlubin internetu co nejvíc informací, a pak často radím dalším hráčům, i když jsem se nikdy nedostal dál, než za prvních pár levelů.

NES s pistolí Light Gun

Beru je jako historický artefakt, nebo spíš jako formu moderního umění. Některá filmová a hudební díla z 20. století už dávno spolkl čas, protože se považovaly za pomíjivou zábavu, za spotřební materiál. Dnes máme mnohem větší archivní kapacity, ale přesto hrozí, že se stejná situace bude opakovat v oblasti videoher. Snažíme se na to v RetroHerně upozornit a samozřejmě se aktivně podílet na nápravě. Nicméně zavřené vitríny a suchý výklad, to není náš styl a věříme, že by to nezajímalo ani naše návštěvníky. Doufáme, že je nejvíc zaujme právě interaktivita a hratelnost, stejně jako mě kdysi.

Vojtěch Straka: Když se nad tím zamyslím, zjišťuji, že velká část mých oblíbených her vyšla dřív, než jsem se narodil. Díky různým vlivům v dětství jsem se dostal ke starším hrám, které byly ale opravdu to nejlepší, co existuje v daných žánrech (Age of Empires, Diablo, Pokémon, Mario Bros.). A o to jde. Jakmile jsem poznal některé staré hry, tak už to pro mě nebyly vykopávky, ale součást herního světa. Rád si zahraju nejmodernější pařby i dobrou hru na černobílém gameboyi. Retro hry jsou pro mne totiž obrazy minulých dob, můžu tak snadno prožívat to samé, co lidi před 20 lety a zároveň tak mnohem více pochopit hry, které vycházejí dnes.

Vojtěch Vocetka: Hry nevnímáme jen jako „hezkou nostalgii“, proto neděláme jen hernu, ale interaktivní muzeum. Videohra je umělecké dílo, které spojuje práci autorů příběhů, grafiků, programátorů, hudebních skladatelů a dalších lidí, je to součást lidské kultury. Učí děti lépe koordinovat pohyby, zlepšovat postřeh, i logicky uvažovat.

Organizátoři RetroHerny

Proč by retro hry měly zajímat dnešní mladé?

Vojtěch Vocetka: Ze stejného důvodu, proč je zajímají jakákoli jiná muzea. Je to historie videoher. Žádná těch z dnešních her, které mají v oblibě, by nikdy nevznikla, kdyby jim cestu neprošlapaly ty starší, od jednoduchých plošinovek po první 3Dčka.

Vojtěch Strka: Protože je budou bavit! Protože se dozví, kde se vzaly hry, které hrají dnes a proč se staly populárními. Můžou si vyzkoušet první Elder Scrolls, Counter Strike nebo Starcraft a zjistit, jak se liší od verzí, které hrají dnes. Anebo objevit, čím tehdy trávili čas jejich rodiče nebo starší sourozenci.

Myslím si, že dobrá hra chytne každého, nezáleží na věku ani té hry, ani hráče. Ale je důležité, aby nebyly staré hry u mladších generací stigmatizovány, třeba už kvůli grafice. A náš projekt je jednou z možností, jak lze historii tohoto média přiblížit právě mladším.

Jedna z akcí pořádaná RetroHernou

Zeptám se i obráceně. Chodí na vaše akce zavzpomínat i starší ročníky?

Martin Štochl: Rozhodně. Samozřejmě se složení návštěvníků posouvá podle druhu akce, ale na všech výjezdech bez rozdílu naše muzeum láká například rodiče, kteří jinak jen dělají doprovod svým ratolestem. Na jedné takové akci se tatínek zapomněl u třetího dílu Heroes natolik, že ho jeho dcerka musela tahat ze židle, aby se s ní šel podívat na oblíbeného youtubera. Samozřejmě se pak při nejbližší příležitosti vrátil dohrát mapu.

Není 333 333 korun na otevření vlastních prostor málo?

Martin Štochl: Je to hodně na hraně, pokud vše půjde hladce, tak nám to pokryje základní náklady pro otevření. Museli jsme balancovat mezi velkolepými plány a tvrdou realitou. Kdybychom si vytyčili vyšší částku, byla by velká šance, že bychom selhali. Nicméně kampaň je ještě v běhu a třeba nás přispěvatelé překvapí.

SNES

Máte nějaký záložní plán, pokud se částka nevybere?

Martin Štochl: Možností je několik, velmi pravděpodobně bychom museli plány ještě omezit. Mohli bychom se vrátit k výjezdům a odložit otevření o další rok, vtěsnat RetroHernu na skromnější prostory nebo zkusit hledat nějakého velkého sponzora. Rozhodně by to ale byl krok zpátky a velký impulz k přehodnocení našeho postupu.

Chcete být nejen muzeem, ale i hernou. Nebojíte se poškození přístrojů, případně krádeží?

Martin Štochl: Krádeží se bojíme vždy, naštěstí však nikdy k žádné nedošlo a naši návštěvníci se na výjezdech chovají vesměs ohleduplně. Ve finální herně budeme mít důkladnější zabezpečení, tam to riziko bude dlouhodobé. Na víkendové akci jsme schopní někoho případně plácnout přes prsty.

RetroHerna v trvalém zázemí bude samozřejmě dostatečně zabezpečená proti krádežím. Poškození je větší problém, ale takový, se kterým jsme počítali. Všechny naše konzole pravidelně čistíme a opravujeme, často za pomoci druhých kousků, které jsme koupili nebo dostali na náhradní díly. Sháníme také nějaké alternativní zdroje dílů. Naštěstí trh pro sběratele starých konzolí se v poslední době rozšířil, takže většinou netrpíme nějakým velkým nedostatkem. Dary a příspěvky, které čas od času dostáváme od příznivců, ovšem vždycky potěší.

Nintendo 64

V čem jsou podle vás staré hry jiné oproti těm dnešním, samozřejmě kromě grafiky?

Martin Štochl: Staré hry měly úplně jiná omezení. Hardware o výkonu několik promile dnešních procesorů často vyžadoval všelijaká kouzla, aby vůbec udělal to, co po něm tvůrce hry chtěl. Protože se však celá architektura počítače či konzole vešla do jedné knížky, nebylo tak těžké se vrhnout do práce nebo nějaké ty programátorské triky odhalit. Dnes vše postavíte nad stávajícím enginem či frameworkem a můžete se soustředit na jinou práci. Je vám ve výsledku jedno, na čem vaše hra běží.

Naopak tvůrčí svoboda je u dnešních her omezená. Když pracujete v týmu pro nějaké studio, musíte se držet vize nějakého návrháře a ještě doufat, že to projde schvalovacím procesem u producentů. V osmdesátých letech ten proces hodně připomínal dnešní indie hry. Na hře pracovali maximálně dva, tři lidé. Nebyl problém dostat nápad, sednout k počítači a za dva měsíce vydat hru. Pak jste poznali, jak dobrý nápad to byl. Mohl se vám povést vrak, který nikdo nehrál, nebo taky bomba typu Tetris či Breakout.

Máte ve sbírce nějaké unikátní kousky?

Vojtěch Vocetka: Spoustu. Namátkou třeba první domácí konzoli vůbec, Magnavox Odyssey, kterou máme i s cestovním kufříkem (těch vyšlo jen pár) nebo jedinou herní konzoli s vektorovým displayem a první, ke které vyšly 3D brýle – Vectrex. Máme taky málo známou 3D konzoli od Nintenda, Virtual Boy, nebo jedinou herní konzoli od Applu – Pippina. Kromě toho máme i málo známé přenosné konzole od známých značek, například Pokémon Mini od Nintenda a PocketStation od Sony.

ColecoVision

Prošla vám pod rukou celé herní historie. Který systém a hra jsou vaše nejoblíbenější?

Martin Štochl: Já vyrůstal na klasických PCčkách. Prince of Persia byla jedna z prvních her, co jsem hrál a slabost pro tu sérii mi zůstala. První díl vyšel na desítky konzolí a počítačů a já doufám, že díky RetroHerně si ho jednou zahraju všude, kde jen vyšel. Zatím nejsem ani ve čtvrtině.

Vojtěch Vocetka: Já vyrůstal na 386ce a operačním systému DOS. Měli jsme ho doma od mých 3 let a já se učil abecedu na klávesnici. Mezi prvními mi na mysl přichází hry jako Stunts, Duke Nukem 3D či Lemmings. Ke konzolím jsem se dostal až o dost později, z toho mi jako srdcovka zůstali Pokémoni. Začínal jsem s Pokémon Silver na Game Boy Color.

Vojtěch Straka: My jsme dlouho neměli počítač, na kterém bych mohl hrát, a tak když jsem konečně dostal GBA, propadl jsem nejdřív Pokémonům a pak dalším frančízám od Nintenda jako jsou Mario, Kirby, nebo Zelda. Co se týká PC hraní, mojí největší srdcovkou je Diablo II. Jinak preferuji hlavně akční RPG a puzzle platformery.