Žehlení nebylo vždy snadné, některé žehličky vážily i desítky kilogramů

  • 0
Nenápadná budova na bečovském náměstí poskytla domov hned třem muzejním expozicím. Druhé patro patří český motocyklům a bicyklům, v prvním patře mohou zájemci obdivovat staré hračky. V přízemí jim ale vyrazí dech unikátní rodinné muzeum žehlení, které patří Jiřině Sivákové.

„Ještě před třemi roky jsem měla jen tři historické žehličky,“ směje se Jiřina Siváková při pohledu na plné vitríny v muzeu. Dnes vystavuje zhruba pět stovek nejrůznějších exponátů. Žehličky, valchy, pračky, mandly nebo mýdla.

„Je to moje záliba. Nové exponáty hledám, kde se dá. Na burzách, internetových aukcích, někdy mi je přinesou i lidé,“ rozpovídá se při pohledu do muzejních vitrín.

„Například tenhle mandl mi přivezli manželé Procházkovi až od Kladna. Byl totálně rezavý, ale já jsem si ho celý dala do kupy,“ popisuje jeden z exponátů, který se v expozici nedá přehlédnout.

Starý mandl teď vypadá jako z továrny

Vypadá jako nový, ale opak je pravdou. Stejně jako většina dalších předmětů v rozsáhlé sbírce Jiřiny Sivákové je funkční.

„Musela jsem ho celý rozebrat, vyčistit a pak jsem ho tři čtvrtě roku zase dávala dohromady,“ popsala, jak se ze starého rezavého mandlu stala hvězda muzea.

Jediný nefunkční exponát v muzeu vypadá jako žehlička, ale používal se kdysi na něco úplně jiného. „Je to ořezávátko na tužky,“ směje se provozovatelka a ukazuje na malou žehličku.

Prášek z roku 1939 za 13 říšských feniků

Jiřina Siváková věci ohledně žehlení nejen sbírá, restauruje a vystavuje, ale umí o nich i poutavě vyprávět. O každé žehličce, valše nebo mýdlu zná provozovatelka muzea neuvěřitelné podrobnosti. A při zjišťování informací neváhá kontaktovat ani výrobce. Třeba světoznámý německý koncern Henkel.

„Získala jsem jeden z jejich výrobků, ale nápisy na krabičce byly psané ještě švabachem. Poslala jsem jim dotaz a oni odpověděli, že se jedná o bělící sodu bez chloru z roku 1939.

Malé balení tehdy stálo 13 říšských feniků, dvojité pak 25 feniků,“ osvětlila Siváková historii jednoho z exponátů v koutku, který je věnován mýdlům a pracím prostředkům. Na poličce jsou tam srovnaná mýdla, která si ti dříve narození pamatují z nabídky drogerií.

V prostorách muzea návštěvníci najdou řadu zajímavostí. Na stěně visí řada valch a mezi nimi i tyčové pračky. „Prádlo se dalo do necek, nastrouhalo se na něj prací mýdlo a tyčovou pračkou se pohybem nahoru a dolů pralo. Bylo to hodně fyzicky namáhavé,“ zasmála se Siváková.

Ten, kdo by si chtěl takovou pračku vyzkoušet doma ve vaně, by si měl praní rozmyslet. Zatímco necky podobné zacházení vydržely, dnešní vany by utrpěly těžké škody.

Krejčí museli zvládnout těžké žehličky

K nejstarším předmětům v muzeu patří žehličky, které vznikly pravděpodobně někdy kolem roku 1640. „U některých se to ale nedá přesně určit,“ dodává provozovatelka muzea.

V regálech nechybí ani krejčovské žehličky. Jejich váha mohla dosáhnout až pětatřiceti kilogramů.

„Proto byli dříve páni krejčí a ne ženy. Byla to totiž dřina. Těžkými krejčovskými žehličkami se pracovalo jinak. Místo žehlení se postupně pokládaly na látku,“ vysvětluje Siváková.

Právě váhu krejčovských žehliček si mohou návštěvníci v muzeu vyzkoušet. Není to nic pro slabé ruce, a to jsou vystavené jen ty lehčí s vahou okolo pěti kilogramů.

„Mám i těžší, ale nemohu je dát do vitríny. Už se mi jednou urvala,“ prozrazuje provozovatelka muzea.

Pozornost hlavně u dětí budí předmět v podobě meče. Není to ale výrobek, který by do muzea nepatřil. „Jedná se o speciální žehličku na kravaty,“ vysvětluje s úsměvem Jiřina Siváková.