Záložníka, který v národním týmu odehrál dvanáct let a pro fotbalové Česko toho dost udělal, ale nikdy si fanoušky úplně nezískal. V úterý, krátce po prohraném zápase s Tureckem, který poslal Čechy domů, dvěma slovy („Přesně tak“) potvrdil, že odehrál za reprezentaci poslední zápas.
Celkem jich bylo 103, jen Petr Čech, Karel Poborský a Tomáš Rosický jich nasbírali víc. Ale ani to nestačilo, aby se z Plašila stala modla.
Části lidí neseděl jeho herní styl, postavený spíš na černé práci než na gólech, asistencích a kličkách. Kritizovali ho za nevyrovnané výkony, za to, že v klubech hraje lépe než v národním týmu.
BudoucnostKdo (ne)skončí Jaroslav Plašil.Potvrdil konec. |
Jiným vadilo jeho strohé vystupování, někomu se nelíbil zpěvný francouzský přízvuk, který se mu do češtiny vloudil už od mládí – vždyť do Monaka šel z Hradce Králové v šestnácti letech.
Mnohým fanouškům asi v týmu chybět nebude, ale trenéři na něj celkem vytrvale sázeli. Ačkoli patřil mezi kritizované, i ve Francii odehrál všechny zápasy.
Poprvé na sraz přijel v březnu 2004, na mistrovství světa o dva roky později už hrál všechny zápasy v základu. Mezi mazáky Poborského a Nedvěda zapadl úplně bez problémů a trenér Brückner mu absolutně důvěřoval. „Ta jeho úžasná pracovitost...“ rozplýval se nejednou.
Ano, tím, jak dřel, Plašil vynikal. Vždy toho dost naběhal, kryl záda hvězdám, které byly vidět víc. Proto také prošel kluby ve velkých soutěžích. Monako, španělská Pamplona, italská Catania, pak návrat do Francie v Bordeaux, kde je už dlouho zástupcem kapitána... Málokdo z Čechů se může pochlubit takovým fotbalovým životopisem.
O to víc se čeští fanoušci divili, když mu pak reprezentační zápas nevyšel. Nejlepší výkon si schoval před devíti lety do Mnichova, kde byl klíčem k senzačnímu kvalifikačnímu vítězství 3:0 nad Němci. Jinak málokdy vyloženě zářil, během dvanácti let nastřílel jen sedm branek.
Čím byl starší, tím víc se projevovala jeho neochota bavit se s novináři. Málokdy svolil k velkému rozhovoru, při kratších se snadno urazil.
Možná i proto, že ho zasáhl rozchod s manželkou Anou Lucií, brazilskou baletkou, který se rozebíral v bulváru.
Na letošním Euru toho dlouho moc „neřekl“ ani na hřišti. V prvním zápase byl neviditelný, ve druhém zavinil první gól a ke druhému se přimotal. Ve třetím hrál zdaleka nejlíp. Kdyby mu krásnou střelu levačkou nevyrazil brankář Babacan, mohl být dneska za hrdinu.
Tím ale není, nebyl a už ani nebude. Znovu mu pokazili radost Turci, tak jako v roce 2008. Tehdy jim dal svůj jediný gól na Euru: ve skluzu zvyšoval na 2:0 a byl přesvědčený, že postup do čtvrtfinále mužstvo nemine. Omyl, Turecko zápas v poslední čtvrthodině otočilo.
I letos byl přesvědčený, že Česko projde dál. Jenže znovu narazilo na Turky a znovu prožilo špatný den.
Po něm Plašil v kabině oznámil to, co se čekalo: že už za reprezentaci dál hrát nebude.
Potlesk k němu od fanoušků moc často nemířil. A neslyšel ho ani teď.
23. června 2016 |
