Hasan přijímal chlapce, někdy jen dvanáctileté, o nichž se domníval, že se z nich stanou nebojácní válečníci. Dával jim vypít nápoj z hašiše, a když po něm upadli do spánku, nechal je odnést do skrytého údolí nedaleko Alamútu. Probudili se v nádherném prostředí s voňavými květinami, stromy obtěžkanými ovocem, kde v potocích teklo víno, mléko, med a čistá voda, a obklopovaly je krásné mladé ženy, které hrály na hudební nástroje, zpívaly, tančily a plnily všechna jejich přání.
AlamútCentrem asasínského řádu byla pevnost ležící v dnešním severozápadním Íránu nedaleko města Kazvín. Tyčila se na nepřístupné skále v pohoří Alborz a postupem času se jí dostalo přízviska Hrad smrti nebo Orlí hnízdo. Hasan ji získal pomoci lsti v roce 1090, kdy postupně získal pro svoji víru okolní vesnice i všechny vojáky v pevnosti. |
Po několika dnech Hasan chlapce znovu omámil a dal je z údolí zase odnést. Řekl jim, že směli nahlédnout do ráje, kam se budou moci vrátit, ovšem jen když ho budou na slovo poslouchat. Potom je posílal zabíjet.
Úryvek z knihy Davida B. Barretta Tajné spolky líčí legendu o středověké sektě asasínů, mužů ochotných zabít a nechat se zabít, aby se dostali zpět do ráje. Do Evropy zvěsti o asasínech přinesl na konci 13. století Marco Polo, který tvrdil, že Alamút a jeho nádherné zahrady navštívil. Jenže Polo se při svých cestách s asasíny v Persii už setkat nemohl, neboť tou dobou už jejich sláva definitivně zanikla pod kopyty Mongolů.
„V pevnosti Alamút proběhl archeologický výzkum, z něhož vyplývá, že tam nemohly být žádné zahrady. V oblasti je navíc sedm měsíců v roce sníh. Je tedy dost nepravděpodobné, že by tam mohli udržovat panenské zahrady, kam by někoho přenášeli v omámení. Spíše to jsou legendy než podložené skutečnosti,“ vysvětlila iDNES.cz odbornice na Blízký východ Jana Břeská.
Hašášíjún z Orlího hnízda
Řád asasínů vznikl kolem roku 1080, tedy v době, kdy u nás vládl první přemyslovský král Vratislav II. Zakladatelem této šíitské sekty, jejíž správné označení zní nizárijští ismáílíté, byl Hasan ibn Sabbáh. Hierarchie sekty se podobala pyramidě. Pod hlavním vůdcem byli propagandisté, pod nimi šiřitelé věrouky a zcela ve spodu fedajíni (žoldáci) neboli vykonavatelé rozkazů.
„Ženy v této struktuře nejspíš nefigurovaly a v dobách obléhání je z pevnosti Alamút vykázali, aby je ochránili. Je však pravděpodobné, že tam nějak pomáhaly, ale nepůsobily jako propagandistky či v řadách vykonavatelů,“ popsala Břeská.
IsmáílítéIsmáílíté představují druhou nejrozšířenější větev šíitského islámu. Někdy jsou označováni jako „sekta sedmi“. Název odvozují od Ismáíla, staršího syna šestého imáma Džafara, kterého na rozdíl od ostatních šíitů považují za sedmého imáma. Zdroj: Luboš Kropáček, Duchovní cesty islámu |
Slovo asasín vzniklo z výrazu hašášíjún, kterým Hasanovy stoupence označovali jejich nepřátelé. Historici a orientalisté proto došli k závěru, že asasíni užívali hašiš. Podle Jamesa Wassermana, autora knihy Templáři a asasínové, však pro to neexistuje důkaz. Muslimové ve středověku uživateli hašiše opovrhovali a je možné, že výraz hašášíjún byl považován za nadávku.
„Dochovaly se pouze dvě zmínky z 12. století z oblasti Sýrie, kde bylo použito slovo hašášíjún v souvislosti s asasíny a to bez dalšího kontextu. Z těchto zmínek není patrná žádná souvislost s užíváním hašiše. V této oblasti se to slovo používá pro spodinu. Dnes by o nich jejich nepřátelé hovořili například jako o gangsterech,“ upozornila Břeská.
Vzniku legend o zabijácích zmámených konopnou pryskyřicí napomohl i fakt, že většina textů o asasínech pochází z pera jejich nepřátel. Knihovnu v Alamútu zničili Mongolové, když hrad ve 13. století dobyli.
Hasan podle některých legend svým mužům sliboval ráj plný vína. Ve skutečnosti jako správný muslim alkohol odmítal a dokonce nechal popravit vlastního syna, kterého načapal s číší vína. Vůdce asasínů byl podle všeho asketa a vedl velmi zbožný život.
Tajní agenti na dvorech vládců
Hasan ibn Sabbáh chtěl vytvořit vlastní stát. Jeho sekta byla co do počtu lidí malá, měla však velké politické ambice, a Hasan tak přišel s vlastním způsobem vedení boje: selektivní eliminací politických nepřátel. Nezabíjel prosté lidi, ale vládce a vysoce postavené duchovní.
„Nedisponoval regulérní armádou, tak musel přijít s lepší taktikou. Volil cestu zastrašování. Úkladná vražda, politický atentát, to byl jeho vojenský postup od samého začátku,“ uvedla česká odbornice na Blízký východ.
Hasan ibn Sabbáh Narodil se někdy kolem poloviny 11. století v perském Qomu. Rodina se záhy přestěhovala do Raje, které bylo centrem ismáílítských misionářů. V 17 letech se seznámil s učením sekty sedmi. Odcestoval do Egypta, kde dokončil ismáílítské studium. Poté cestoval především po Íránu jako duchovní učitel, než se rozhodl získat pevnost Alamút. V pevnosti žil až do konce svého života v roce 1124. |
Hasan proslul taktikou spících agentů. Své oddané bojovníky posílal na orientální dvory, aby se vetřeli do přízně místního vládce a získali si jeho naprostou důvěru. Když dostali příkaz k vraždě, téměř vždy ho vykonali veřejně, za bílého dne a dýkou. V palácích nájemní zabijáci z Alamútu šířili děs, Hasanova strategie však ušetřila životy prostých lidí, kteří jinak při vojenských střetech umírali po tisících.
„Z dokladů, které z té doby máme, víme, že stoupenci řádu byli velmi dobře vycvičeni. Pohybovali se v převlečení a uměli jazyky, díky tomu byli v nepřátelském území k nerozpoznání,“ vysvětluje Břeská.
Během 300 let asasíni sprovodili ze světa dva chalífy a bezpočet vezírů, sultánů a křižáků. Poprvé Hasan vyslal své muže do akce v roce 1092, kdy nechal zavraždit seldžuckého vezíra Nizáma al-Mulka. Asasíni převlečení za derviše se na něj vrhli, když se vracel z Isfahánu do Bagdádu. Seldžukové, kteří tou dobou vládli Persii, se rozhodli na pevnosti šíitské sekty zaútočit. Neuspěli, Hasanovi oddaní bojovníci jejich vojsko odrazili.
Další roky kvůli sporům o následnictví centrální moc slábla a Hasan toho uměl využít. Po Blízkém východě vysílal své misionáře, jejichž prostřednictvím uzavíral spojenectví či podněcoval konflikty. Po několika letech se spory mezi Seldžuky uklidnily, a nový sultán Ahmed Sandžar se Alamút opět pokusil dobýt. Nadvakrát ho téměř vyhladověl, přesto neuspěl. Hasanovu diplomacii v těch letech ilustruje i následující anekdota:
Když se pokoušel uzavřít se Sandžarem v začátku jeho vlády mír, poslal k mladému panovníkovi své vyslance. Ti byli odmrštěni. Když se sultán jednoho rána probudil, našel vedle lůžka dýku, zabodnutou v podlaze. Vyděšený, rozhodl se věc utajit. Od Hasana dorazil posel s tímto poselstvím: „Kdybych sultánovi nepřál jen to nejlepší, dýka, zabodnutá v tvrdé podlaze, by trčela z jeho měkké hrudi.“
Následující roky mezi Seldžuky a asasíny skutečně zavládl mír. Hasanovi lidé se stali sultánovými leníky a na oplátku se jim dostalo řady výhod, mohli například na svých územích vybírat mýto. To už se ale blížil konec Hasanova života. Zemřel v roce 1124 a jeho hrob v Alamútu se stal poutním místem.
Hasanovi nepřátelé tvrdili, že si fanatickou loajalitu svých věrných zajišťoval manipulací s lidskou myslí, západní učenci ji zase připisovali drogám. Historici však upozorňují, že kořeny této oddanosti musíme hledat v náboženství. Hasan pro své stoupence představoval pouto se skrytým imámem, který se podle šíitů objeví na konci věků, aby spasil svět a přinesl spravedlnost.
Misie do Sýrie
Jak již bylo popsáno výše, asasíni se rozšířili do Sýrie, kde využili chaosu křižáckých válek. Severní oblast kolem Rasasy a Aleppa byla šíitská, což asasínským propagandistům hrálo do karet. Misionáři z Persie zde však byli cizinci a trvalo téměř padesát let, než jejich práce přinesla ovoce.
V Sýrii postupem času vznikla samostatná asasínská hierarchie. „Jednu dobu tam byla sekta tolerovanější než v Íránu, protože kdokoliv bojoval proti křižákům, se hodil. Nicméně to bylo jen přechodné. Kdybychom to měli zevšeobecnit, tak vítaní nebyli určitě nikde,“ uvedla Břeská. Muslimští nepřátelé někdy sektu dokonce vinili ze spojenectví s křižáky. Česká odbornice to však zpochybňuje: „V každé občanské válce, kde bojuje více stran, se koalice neustále mění. O trvalé spolupráci určitě mluvit nemůžeme.“
Stařec z HoryRašíd as-Dín Sinán čili Sinán ibn Salmán ibn Muhammad se narodil ve 30. letech 12. století do zámožné rodiny poblíž iráckého města Basra. V mládí se pohádal se svými bratry a utekl do Alamútu. Když dokončil náboženská studia, Hasan II. ho vyslal do Sýrie. K Hasanovi II. byl po celý život loajální, ale k jeho synovi již ne, a proto se syrští asasíni oddělili od Alamútu. Zemřel v roce 1192 a Syřané na jeho počest vystavěli svatyni. |
Ke konci 12. století se i syrští asasíni dočkali charismatického vůdce. Stal se jím Rašíd ad-Dín Sinán známý jako Stařec z Hory. V té době Egyptu a Sýrii vládl slavný Saladin, který chtěl sjednotit celý muslimský svět. Rašídovi věrní se ho pokusili dvakrát zabít, slavného vojevůdce však pokaždé zachránila kroužková košile, kterou stále nosil. Saladinovo vojsko zase neúspěšně obléhalo asasínský hrad Masjáf.
Časem se však oba muži spojili v boji proti společným nepřátelům. Mezi ně patřil například jeruzalémský král Konrád z Montferratu, kterého zavraždili asasíni převlečení za mnichy.
Stařec z Hory se stal pro syrské asasíny mytologickou postavou. Na rozdíl od Hasana, který strávil většinu života na Alamútu, mezi asasínskými pevnostmi cestoval, čímž si udržoval loajalitu. Lidé o něm tvrdili, že je jasnovidec a má moc znehybnit své nepřátele. Proslul svou vychytralostí a krutostí.
Jednou k sobě pozval skupinu fedajínů. Na zemi ležela na míse zkrvavená hlava jednoho z jejich druhů, zjevně uťatá po úspěšně splněném vražedném poslání. Sinán hlavu oslovil a požádal, aby popsala ráj. Hlava začala pět ódy na radosti, s kterými se tam setkává. Na shromážděné mladíky výjev udělal patřičný dojem. Když odešli, Sinán dal mísu odstranit od krku nešťastného vyznavače, jenž stál v jámě, vykopané pro toto představení. Sinán pak mávl svou zakřivenou šavlí a jediným mávnutím poslal mladíka do ráje, který tak dobře svým druhům popsal.
V době Starce z Hory se syrští asasíni de facto osamostatnili od perské odnože sekty, po jeho smrti se hierarchie řádu vrátila do starých kolejí. A přestože díky kontaktům s křižáky byli syrští asasíni známější, byl jejich vůdcem pán Alamútu.
V posledních letech zájem o asasíny povzbudila herní série Assassin’s Creed. Podívejte se na trailer k prvnímu dílu z roku 2007:
3. července 2016 |
Alamút po Hasanovi
Protivníci je obviňovali z užívání drog a bezuzdných sexuálních orgií. Vůdcům asasínů se připisovalo, že jsou schopni neomezeně kontrolovat psychiku učedníků, kteří byli popisováni jako bytosti podobné zombiím, údajně příliš omezeným, propadlým vymývání mozků a vlivu drog, než aby mohli odolat manipulačním schopnostem a charizmatické moci vůdců sekty.
Postupem let se sekta obklopená řadou legend stala symbolem zla. Sunnité ji obviňovali, že maří islámské zákony a praktikuje pohanské zvyklosti. Podle již zesnulého historika a odborníka na islám Marshalla Hodgsona byli sunnité před vzestupem alamutského řádu tolerantní k různým odchylkám a respektovali každého, kdo se šáhadou přihlásil k islámu. Se zrodem asasínů se to změnilo.
Alamút po smrti Hasana zůstal centrem řádu, žádný z jeho následovníků však neměl takové charisma a vůdčí schopnosti jako bájný zakladatel. Asasíni dále prováděli politické vraždy a snažili se rozšířit své území. Žezlo hlavy řádu se začala předávat z otce na syna.
V druhé polovině 12. století se začala mezi přívrženci sekty šířit myšlenka, že syn tehdejšího vůdce Hasan II. je skrytým imámem a tajně popíjí víno. Vůdce řádu tyto názory veřejně odsoudil a 250 "kacířů“ dal popravit. Dalším 250 mužům dal přivázat jejich mrtvoly na záda a vyhnal je z Alamútu.
Jeho syn se poučil a dělal vše pro to, aby nepřišel o nástupnictví. Nicméně v době své vlády oznámil, že nastal den posledního soudu a skrytý imám uvedl nový zákon. Kdo odmítl poslechnout, tomu hrozilo ukamenování. Všichni nemuslimové podle Hasana II. měli skončit v pekle.
Prohlásil, že ho skrytý imám ustanovil svým zástupcem a že ti, kdo věří v jeho pravdu a následují jeho přikázání, se po fyzické smrti budou těšit nesmrtelnosti. Prohlásil dokonce, že ti, kdo věří v imáma, ještě ve smrtelném těle již vstoupili do rajského stavu. Po skončení proslovu, beroucího všem dech, sestoupil z kazatelny a zahájil hostinu prohlášením, že půst ramadánu skončil. Vrcholný akt rouhačství údajně doprovázelo pití vína, požívání vepřového masa a erotické výstřelky.
Přestože neexistují důkazy, že by se sám Hasan II. prohlásil imámem, jeho syn Muhammad II. to tak bral. Podle historiků asasíni tímto aktem naprosto zpřetrhali možné spojenectví se sunnity i šíity, a stali se pro ně odsouzeníhodnými kacíři.
Asasíni v první polovině třináctého století začali rozvíjet nové diplomatické aktivity, které je zavedly až do Indie. To už se však pomalu blížil jejich konec. Z Asie se k Alamútu blížili Mongolové.
Na základě her o asasínech vznikl film Assassin’s Creed:
Sekta se proti nim snažila získat spojence až v Evropě, ale neúspěšně. Mongolové v roce 1256 Alamút dobyli, ostatní asasínské pevnosti se většinou vzdaly. Hordy Čingischánova vnuka Möngkeho během jediného dne zabily na osmdesát tisíc mužů, žen a dětí, zbylé prodali do otroctví.
Mongolové si také dali cíl vymýtit jakékoliv zmínky o asasínech a proto zničili jejich knihovnu. Syrské asasíny v Sýrii si o dvacet let později podmanil mamlúcký sultán Bajbars.
Existují doklady, že po zániku řádu na Blízkém východě se někteří evropští vládci osiřelých fedajínů ujali a využívali je jako profesionální zabijáky. Do dnešní doby stále existují malé skupiny asasínů v Indii a Sýrii. „Jsou to jejich potomci a možná se v nějakém odkazu k nim hlásí. Nicméně postupem času se naprosto deradikalizovali,“ uzavírá Břeská.
