Pokud jachtař Viktor Teplý nebrázdí světové vody nebo Brněnskou přehradu, žije v Kuřimi. Na olympiádě v Riu by rád ve třídě Laser nakoukl do medailové rozjížďky pro deset nejlepších. | foto: Eva Skořepová, sailling.cz

Strach z vody, krádeže větru, žraloci. Teď Teplý vyhlíží (špinavé) Rio

  • 1
Pochází z jachtařské rodiny, ale jako dítě trávit čas na lodi nechtěl. „Děda nás s bráchou bral na chatu v Seči. Dopoledne jsme jezdili na loďce pro děcka, kterou nám koupil táta. Odpoledne jsme ji na břehu postavili na stůl. Děda s lodí podle větru různě otáčel a my s dekou cvičili, jak se správně pohybovat,“ vzpomíná Viktor Teplý.

„Moc se nám to tehdy nelíbilo, chtěli jsme si hrát s ostatníma děckama,“ směje se. Vzápětí ale 25letý rodák z Brna zvážní: „Do budoucna to byla moc dobrá průprava.“

Zatímco jeho mladší bratr Ondřej se stal loni juniorským mistrem světa ve třídě Finn, Viktor se na jaře v kategorii Laser kvalifikoval na svoji druhou olympiádu.

Nejen díky úspěchům se vstřícný blonďák přes počáteční odpor do sportu, který není v tuzemsku příliš rozšířený, zamiloval. „Jachting je jednou z nejzábavnějších věcí, co znám,“ ujišťuje jediný Čech, jenž se bude v srpnu plavit v propíraných brazilských vodách.

Jachting může být zábavný, ale zároveň nebezpečný. Co se vám vybaví, když si vzpomenete třeba na mistrovství světa v australském Perthu před pěti lety?
Jo, tam byli ti žraloci. Člověk měl strach a hlavou se mu honilo: „Ježiš, co se stane, když ke mně připlave?“ Před závody a v průběhu rozjížděk to ale organizátoři hlídali, létaly tam helikoptéry a jezdily motoráky, a když žraloky uviděli, odháněli je. Nakonec to ale bylo v pohodě, žádný útok se tam nestal.

Vy jste sám žraloka viděl?
Jo. Zrovna jsme ale byli na pláži a chtěli jsme se koupat. Najednou vidíme, že se vzadu na hladině vynořil trojúhelníček. Vzpomínám si, že se mi něco podobného stalo ve Splitu. Člověk jel a najednou se vedle něho vynořila ploutev. Měl jsem strach, ale po chvilce mě trenér uklidňoval, že je to delfín. Ale ten prvotní pocit byl strašný.

Má závodník vůbec v rozjížďce čas přemýšlet, jaké mu může hrozit nebezpečí?
To ne. V hlavě máte jenom závod a na okolní vlivy, že by vás nějaká ryba mohla pronásledovat, nemyslíte. Celkově, pokud člověk neudělá v jachtingu nějakou velikou chybu, zase tak moc mu nehrozí.

Jako dítě jste ale měl z vody strach, že?
Začal jsem jezdit v sedmi osmi letech. Ale nebavilo mě to a bál jsem se. Sice máte na sobě vestu, ale jste uprostřed vody, do které můžete spadnout. Nevěděl jsem, co všechno se může stát. I proto jsem jachting na dva roky nechal, chodil jsem do školy, k tomu hrál fotbal. Až jsem trošku vyrostl a uvědomil si, že to na lodi není až tak hrozné, vrátil jsem se a už u toho zůstal.

Už jako školák jste objížděl i mezinárodní regaty, jak na vás koukali spolužáci?
Ve škole jsem měl hodně zameškaného, ale učitelé mi vycházeli vstříc. Většina lidí si ale hlavně myslela, že nedělám jachting, ale něco jako veslování. Až v dnešní době hodně lidí jezdí na velké lodě do Chorvatska, tím se možná trochu povědomí o jachtingu rozšířilo.

Jak velký je pro závodníka handicap, že Česko nemá moře?
Docela zásadní. Většina závodů se jezdí na moři, bohužel s tím se české podmínky nedají srovnat. I když bude někdo hodně dobrý na jezeře, v zahraničí to je něco úplně jiného. Proto musíme za tréninkem jezdit na moře, což zvyšuje nároky na čas a peníze.

Dá se v tuzemsku uživit jachtingem?
Možná by to šlo, ale žádná sláva to není. Tím, že to dělám déle a byl jsem na olympiádě v Londýně, dokážu sezonu utáhnout a pokrýt z toho, co dostanu od svazu a ministerstva. Hodně v začátcích i teď mi ale pomáhá taťka.

Jak se dá smazat manko, že doma není kde pořádně trénovat?
(směje se) To nevím. Češi nebo další jezdci, kteří prožili dětství na jezeře, mají větší cit ve slabém větru. Umíme v tom víc hrát. Dobří jachtaři ale zvládají závodit ve všech podmínkách. Někdy může rozhodovat váha, lehčí jachtaři jedou lépe ve slabém větru, těžší zase v silném větru. S tímhle se dá kalkulovat, když vedle někoho takového člověk startuje. Když ví, že je někdo rychlý v silném větru, může ho překrýt a brát mu vítr.

Poznáte už na břehu, kdo je dobrý jachtař?
To se moc nedá. V loděnici chodí kluci, co vypadají jako rampy, ale na vodě jsou nepoužitelní. Není to jen o fyzičce, ale o strategii, o citu s lodí.

Jak rozeznáte, že je jachtař ve formě?
Podle výsledků. (směje se) Ale ne, vše souvisí se vším. Když se cítíte dobře fyzicky, ve větrných rozjížďkách se vám líp vyvažuje a máte dost síly. Ale co tak přemýšlím, tak občas zažívám situace, že se mi v noci třeba zdá o tom, že vyhraju všechny rozjížďky. Ale ne vždycky to odráží skutečnost. V jachtingu existuje tolik proměnných, ale podstatné je, abyste šel do závodu v pohodě a věřil ve svoji intuici. Potom to většinou dopadne dobře.

Je váš sport férový v tom, že v něm naplno zúročíte to, co jste natrénoval?
Není férový jako třeba plavání nebo běh, kdy člověk víceméně udělá výkon, na který natrénoval. Naše závody jsou dost dlouhé, trvají pět dní, ve kterých se dá zvládnout deset rozjížděk a jednu nepovedenou si většinou můžeme škrtnout. A vždycky se vepředu objevují stejná jména.

Jachting může být nespravedlivý i jinak. Třeba váš bratr Ondřej ztratil šance na Rio při jarní dodatečné kvalifikaci na Mallorce kvůli „špinavé hře“ soupeřů. Můžete to přiblížit?
Všichni v závodě jedeme na jeden vítr. Když se loď dostane nad vás, tak vám ho bere. Pokud se chcete dostat na čistý vítr, uděláte obrat, jenže soupeř ho udělá taky. A pokud se to opakuje, strašně vás to zdržuje. Když se to děje jeden proti jednomu, jako jsem zažil na Mallorce s jedním soupeřem, je to součást hry a člověk s tím nic nenadělá. Brácha měl ale problém, že Rusů na startu bylo sedm. Jeden byl vepředu, co jel na kvalifikaci, a když brácha pokazil start, další Rus si toho všiml a začal ho krýt a škodit mu. I kvůli tomu rozjížďku zajel strašně špatně. Štěstí bylo, že trochu zasáhli rozhodčí, protože brácha podal protest. Rusa diskvalifikovali a bráchovi dali náhradu z rozjížďky. Stejně to bylo nepříjemné, že si brácha musel dát pozor v dalších startech. Bohužel to nevyšlo, ale je mladý a má před sebou ještě dost závodů.

Naopak vy se chystáte na druhou olympiádu. Hodně se mluví o špinavé zátoce v Riu. Jaký pocit jste z ní měl vy, když jste tam loni závodil?
Když panovaly dobré podmínky, nebylo to tak strašné a závod probíhal v pohodě. V polovině regaty ale přišly nějaké deště, které spláchly veškerý odpad z města do vody. A byl to docela velký nepořádek. Několik jachtařských okruhů bylo v té problémové zátoce, která se musela zavřít, a jezdilo se na otevřeném moři. Ale tam už to je v pohodě.

Voda v zátoce prý i páchne.
Spíš se v ní vůbec nedalo jet. Plavaly tam různé igelity a další věci, které se zachytávaly za ploutev. Než smrad je nepříjemnější pocit, když člověk ví, že voda není v pořádku. Často se v závodě nalokáte nebo se můžete převrátit.

Jak takové podmínky vnímají jachtaři?
Kvalita vody se řeší pořád, ale člověk s tím nic nenadělá. Je to prostě olympiáda a důležitá je prevence. Existují nějaká očkování, já jsem byl zatím jen na tom proti žloutence. Hodně závodníků, co tam trénovalo, dodržovalo pravidla – hodně si umývat ruce, dbát na hygienu. Když to plnili, nikomu se nic nestalo.

V květnu tam španělské jachtaře, včetně olympijského vítěze Echavarriho, okradli. To vás neděsí?
Člověk bere věci, jak jsou. O tom přepadení vím, tři jezdci šli na snídani a najednou je obstoupilo pět mladíků, kteří měli dvě pistole a všechno jim sebrali. Byl z toho velký incident a všem jachtařům potom napsali, že pokud budeme v Riu, máme nahlásit, v jakých oblastech se budeme pohybovat, aby tam zvýšili ostrahu... No, bude to zajímavé. Do Ria se ale těším.

Špína trápila olympijské Rio už loni. Jachtaři při tréninku kvůli odpadkům převrátili loď:

10. dubna 2015


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž