Osmnáctiměsíční Terezka si hraje s kostkami. Směje se, když o půl roku staršímu kamarádovi spadne pracně postavená věž. Vedle v televizi dovádí Krteček, ale holčička dává přednost plastové skluzavce. Opodál se v hrnci hřeje rajská omáčka s kolínky, která bude k obědu.
Typické pondělní ráno, jen s tím rozdílem, že místo mámy jsou tu tety a místo pokojíčku obří barevně vymalovaná místnost. V ní si hraje celkem deset capartů. Dětské centrum Delfínek, jediné zařízení typu „jeslí“ ve čtyřicetitisícové České Lípě, čeká další perný den.
Ředitelka a zakladatelka miniškolky Dita Vohlídalová byla jedna z prvních žen v Česku, která v právním vakuu roku 2013 založila ve městě jesle, neboť taková služba tu chyběla. Dnes se tu denně stará o dvanáct dětí.
„Jsme pro mladší děti, jejichž rodiče se třeba chtějí vrátit do práce, ale v normální školce, která je zpravidla od tří let, by jim je nevzali. Nebo jejich dítě třeba ještě nosí plenky či nemluví, což je při přijetí do běžné školky překážka,“ vysvětluje ředitelka.
Pohlídat svého potomka si sem dává i jeden z nejlepších českých basketbalistů historie Luboš Bartoň, který dokonce v dresu Barcelony v roce 2010 vyhrál Evropskou ligu.
Jesle jako „přípravka“ na školku
Většina lidí však českolipskou miniškolku využívá jako „přípravku“ na normální školku. Jako třeba Jaroslav Rundus, dědeček Terezky. Rok a půl starou holčičku vodí do Delfínku, protože chce vnučku naučit respektu a základům disciplíny. Dvě hodiny denně zde ji prý vždycky něčemu přiučí.
„Když je dítě do tří - čtyř let jen s mámou a pak ho z ničeho nic dáte do školky, bere to jako křivdu. Protestuje, zlobí, prosazuje si svou. V roce a půl ještě ne. Tady dostane průpravu v toleranci jiných dětí, v respektování autority, v základech stolování, uklízení hraček, mytí rukou. Tohle všechno se mu za dva roky bude hodit ve školce,“ zamýšlí se muž.
A ve svých myšlenkách jde ještě dál: „Matka s dítětem na mateřské z něj často nevykřeše nic, maximálně tak nesamostatnost, nezvladatelnost, rozmazlenost a hyperaktivitu. Vidíme to denně kolem sebe. Schválně se ale podívejte, že děti v miniškolce takové nejsou. Tady už mají své mozečky připravené na vyšší stupeň,“ ukazuje Rundus do davu dětí, které si vzájemně hrají, pobíhají a škádlí se, přitom jsou ale tak nějak podivně klidné, rozvážné a soustředěné.
„Každou chvíli tu mám maminku, která mi ráno šokovaná vypráví, co všechno se dítě od včerejška naučilo nového - což je díky velmi tvořivému prostředí, co tu má. A když mi sem to dítě dávali, neumělo se ani samo najíst nebo říct děkuji,“ potvrzuje Dita Vohlídalová.
Mezitím se do davu dětí vmísí další dvě „tety“, jak děti své vychovatelky oslovují. Blíží se oběd a je třeba děti usadit ke stolečkům. Lenka Svatoňová, alias teta Léňa, mi popisuje, jak těžké případy tu někdy měly.
Malí Vietnamci neuměli ani slovo česky
„Zažily jsme tu třeba čtyři malé Vietnamce, ti neuměli vůbec česky, ani slovo. Jejich rodiče byli od rána do večera v práci a na děti vůbec nemluvili. My tady tu jejich rodinu vlastně suplovali,“ ukazuje mladá vychovatelka na dveře ledničky. Na ní je magnetem připnutý papír s vietnamskými frázemi přepsanými foneticky. Aby se dětí mohly zeptat alespoň na to, jestli nemají hlad nebo nepotřebují čůrat.
Je čas oběda. I ty nejmenší, sotva rok a půl staré děti berou do rukou lžíce a nabírají plné porce červené omáčky s těstovinami. A co víc, žádné z dětí nemusí odkládat dudlík - žádné z nich jej totiž dávno nemá.
„Divil byste se, ale i roční děti se umí strašlivě rychle socializovat a učit žít v kolektivu. Většinou když je problém s ‚mamánkovstvím‘, tak na vině je rodič, ne dítě. Maminky bývají na potomka příliš upnuté a emotivní. Svůj stres pak přenášejí na dítě, které je plačtivé, neboť cítí, že se něco děje,“ zdůrazňuje ředitelka. „V této fázi doporučuji, aby žena omezila emotivní výlevy a srdceryvné loučení. Předání ročního dítěte do školky se pak obejde bez slz,“ radí.
Mezitím děti dojedly a je čas na polední siestu. Tety čtou pohádky, děti polehávají na matracích a několik starších si kreslí. Žádné dítě nezlobí, nekřičí nebo neprotestuje. Nevídané.
„Nemyslete si, malé děti jsou tvárné a pokud mají povahovou vlastnost, která je špatná, hodně rychle se jí tu zbaví. V tom je jejich kouzlo,“ loučí se Dita Vohlídalová.
