Když byl ještě teenager, zkoušel štěstí v americkém fotbale. Navlékl se do chráničů, na hlavu si dal helmu, zapřel se do trávníku a... zmizel.
Tenhle sport se mu zdál příliš tvrdý a surový. Nechtěl se motat ve zbytečných soubojích a dostávat od hromotluků rány, které by ho bolely. Raději zůstal u boxu.
„Možná se vám to bude zdát zvláštní, možná to ani nepochopíte, ale v ringu jsem věděl, že když budu chtít, nemusí mě soupeř za celý zápas zasáhnout ani jednou.“
Byl mužem paradoxů i nesmrtelnou legendou.
Byl chvástavým frajerem, svůdníkem, kultovním boxerem, milujícím otcem i symbolem ponižovaných. Zatímco doma psal básně, na soupeře ječel: „Zkrotil jsem krokodýla, přepral velrybu, medvědovi vyprášil kožich a lvovi dal přes hubu. Jsem prostě zlej.“
Byl možná nejlepším sportovcem 20. století a pro miliony lidí představuje životní inspiraci.
„Létám jako motýl a bodám jako včela.“ |
Když mu bylo sedmdesát, v rodném Louisvillu mu připravili velkolepou třídenní show. V Aliho centru, jež ročně navštíví přes 85 tisíc lidí, nonstop promítali život legendy, slavné zápasy, pobuřující rozhovory, zničující tréninky, poslední údery, charitativní sbírky, dojemné zapálení olympijského ohně v roce 1996 na hrách v Atlantě.
Pak dorazil sám The Greatest, Ten největší.
DOJEMNÁ CHVÍLE. V roce 1996 zapaloval Muhammad Ali olympijský oheň v Atlantě. Ruka s pochodní se mu třásla, Parkinsonova nemoc už si vybrala svou daň. Jako by to velkohubého boxera polidštilo.
Se čtvrtou manželkou Lonnie, s dětmi a roztřeseným tělem. Parkinsonova choroba, kterou podle lékařů způsobily dělové rány do hlavy, už dávno udělala z mohutného bijce starého nemocného pána. Přesto Ali zůstal legendou, které se klaní svět.
Tati, proč nemůžu být bohatý? Protože jsi černý, synku
Město Louisville, stát Kentucky. Tady to všechno začalo: 17. ledna 1942 se hospodyni Odesse a malíři vývěsních štítů Cassiovi narodil Cassius Clay junior, budoucí šampion. Tady, v černošské čtvrti, běhal vnímavý chlapec s hlubokýma očima každý den do školy, protože neměl na autobus. Tady si vydělal první centy jako hlídač dětí.
Tady se vyptával tatínka, proč všichni prodavači jsou bílí, zatímco on ne. „A tati, proč nemůžu být bohatý?“
„Každého sejmu v kole, které si sám vyberu.“ |
Táta mu vzal malé hnědé ruce do dlaní a odpověděl: „Pochop, synku. Kvůli tomuhle nemůžeš být bohatý?“
Tady mu jako 12letému ukradli zlodějíčci staré kolo a při výslechu potkal policistu Joe Martina, který vedl boxerskou školu: „Když k nám Cassius přišel poprvé, vážil jen 40 kilo a choval se jako klaun.“
Tady snil o životě šampiona. „Když mi vyprávěl, že se jednou stane mistrem světa, tak jsem ho brzdil: Chlape, na takovou volovinu zapomeň!“ vzpomínal pro agenturu AP 78letý Lawrence Montgomery, který vyrůstal v sousedství.
Tady v Louisvillu maturoval na střední škole a měsíc poté se vracel jako olympijský vítěz. Právě tady mrštil zlatou medailí vzteky do řeky Ohio.
Dovnitř negři nesmějí. Ani s olympijským zlatem
Psal se rok 1960, Cassius Clay měl 18 let a myslel si, že jako šampion změní Ameriku a utlumí rasovou diskriminaci. Jenže narazil. Ani jako černý král nesměl do bistra pro bílé.
V knize Zabijáci a gentlemani v ringu se píše, jak si odplivl majitel bistra, když si tam olympijský hrdina chtěl zaskočit na koktejl: „Pan Clay? A co mám dělat? Pro mě je to stejně podělanej negr jako všichni ostatní!“
„Včera jsem spoutal blesk a zatknul hrom. Zbil jsem skálu a zranil kámen. Jsem tak strašný, že i lékům se ze mě dělá špatně.“ |
Když za pár minut začal Aliho provokovat gang bílých motorkářů na mostě Jefferson County, mladý boxer vypěnil. Nenechal si nadávat do negrů, pustil se do rvačky a bílé křiklouny vypráskal. Srdce se mu sevřelo, z kapsy vytáhl zlatou placku a zahodil ji do řeky.
Náhradní medaili dostal až o 36 let později na olympiádě v Atlantě. Černobílá Amerika už neexistovala, Casiuss Clay se dávno jmenoval Muhammad Ali a nápadně se mu třásly ruce. Byl trojnásobným profesionálním mistrem světa, filantropem, zpěvákem, filozofem, boháčem i zkrachovancem, ambasadorem, otcem devíti dětí.
Šermíř boxu i drzý provokatér. V Manille byl na pokraji smrti
Jeho hláška „Létám jako motýl a bodám jako včela“ přežije generace.
„Muhammad Ali navždy změnil náhled na těžké váhy, což je v boxu královská kategorie. Ukázal, že box není jen bezhlavé mlácení a chumel rukou, které se setkávají v boji. On byl šermíř boxu. Byl přemýšlivý, předvídavý, rychlý, technický, elastický, elegantní. V nejlepších letech opravdu odcházel z ringu, aniž by ho soupeř udeřil,“ říká známý český trenér Rostislav Osička.
„Viděli jste někdy boxera, který by byl tak chytrý jako já? Jsem doktor filozofie boxu.“ |
Ještě dnes je požitek sledovat Aliho zápasy. Vážil přes metrák, v ringu však tančil jako Fred Astaire. Používal zvláštní a provokativní styl, při kterém si příliš nechránil hlavu, ruce naopak držel na úrovni boků, čímž soupeře hecoval: Tak si bouchni!
Spoléhal na to, že díky skvělému reflexu stačí uhnout. Dlouho mu to vycházelo, i nekvalitní černobílé záznamy působí jako obraz z jiné boxerské galaxie. Až na pár výjimek. Tou nejkřiklavější je Horor v Manile, jak se od 1. října 1975 přezdívá surové řeži s Joe Frazierem... Bourák Frazier byl v roce 1971 prvním, kdo Aliho v profesionálním ringu porazil.
Na rozpálených Filipínách si to rozdali znovu, potřetí a naposledy. Ali rozpoutal nenávistnou kampaň, nestoudně se naparoval a choval se, jako by mu patřil celý svět. Na Fraziera křičel, že je tupá gorila, a při jednom z tréninků po něm dokonce mrštil židli.
A pak to přišlo: 28 tisíc lidí, 38 stupňů Celsia, 14 krvavých kol a jatka do posledního dechu. Oba věděli, že tohle jsou gladiátorské hry.
„Nikdy v životě jsem nebyl tak blízko smrti jako tehdy,“ přiznal Ali později.
Vyhrál, přestože měl rozsekanou tvář a přes napuchlá víčka téměř neviděl. Frazier do posledního, 15. kola nenastoupil, nebyl už schopný se udržet na nohou.
„Musím Joea pochválit, hned po mně byl největším bojovníkem všech dob,“ prohlásil po čase Ali.
Vietnam? Tam ho nedostali. A za trest nesměl boxovat
Zneuctěný Frazier mu nikdy neodpustil. V listopadu roku 2011 zemřel na rakovinu jater. Právě Frazier přitom nejslavnějšímu konkurentovi dojednával milost, když mu bylo nejhůř.
Ten největšíProfil Přezdívka, kterou si sám dal, se s Muhammadem Alim táhne celou kariéru. Svého času byl nejfotografovanější osobností světa, přátelil se s americkými prezidenty i herci. Narodil se 17. ledna 1942 v Louisvillu jako Cassius Marcellus Clay. V roce 1964 přešel na muslimskou víru a posléze odmítl narukovat do Vietnamu. V roce 1982 u něj lékaři zjistili, že trpí Parkinsonovou chorobou neboli třesavou obrnou. Třikrát se stal profesionálním šampionem v těžké váze a svět ho uznává jako nejlepšího boxera všech dob. Časopis Sports Illustrated jej dokonce zvolil Sportovcem tisíciletí. Byl čtyřikrát ženatý a měl devět dětí. Dcera Laila bývala boxerskou šampionkou, syn Asaad, nejmladší z dětí, si vydělává baseballem. Ali proslul tvrdými údery i drzými výroky. Zemřel 3. června 2016 v nemocnici ve Phoenixu. Dlouhých 32 let bojoval s Parkinsonovou chorobou, hospitalizován byl v týdnu své smrti kvůli dýchacím potížím. |
Ali na jaře 1967 odmítl narukovat na vojnu, aby se vyhnul válce ve Vietnamu. Byl odsouzen k pětiletému vězení, pokutě 10 tisíc dolarů a ještě přišel o boxerskou licenci. „Nikdo z těch hochů z Vietkongu mě nikdy nenazval negrem. Navíc jsem konvertoval k islámu a nechodím do válek, pokud je nevyhlásí sám Alláh.“
Amerika jej odsoudila, považovala ho za zbabělce.
Díky kauci nakonec Ali nemusel do vězení, ale licenci dostal až za tři roky. Díky přímluvám Fraziera, který orodoval přímo u prezidenta Nixona.
„Dobře, Joe, ale musíš ho sundat,“ reagoval prý Richard Nixon.
Rok nato pak Frazier opravdu vyhrál, Alimu v nemilosrdné bitvě přerazil čelist. Podle mnohých lékařů právě tehdy u Aliho vznikly zárodky budoucí Parkinsonovy choroby.
Legenda žije dál...
Mezi profesionály nakonec z 61 zápasů prohrál pět, přičemž poslední tři porážky přišly až na samém konci kariéry, kdy už byla stárnoucí ikona unavená, pomalá a boxovala jen kvůli penězům.
Ali se na konci 70. let choval zhýrale, rozhazoval, měnil ženy, tloustl. Za souboj s Larrym Holmesem měl v roce 1980 inkasovat 8 milionů dolarů, ale všichni tušili, že jde téměř na popravu.
Když ho nabušený Holmes zmlátil, téměř plačky Aliho prosil: „Už neboxuj, byl jsi můj vzor. Když jsme spolu byli v ringu, připadal jsem si, že tluču svého tátu. Jestli potřebuješ peníze, dám ti je.“
„Moje rodné jméno bylo jménem otroka.“ |
Ali se už nechvástal a před zápasem neplánoval, v kolikátém kole soupeře sestřelí. Už nikomu nevzkazoval: „Zmlátím tě jako psa a ty mě budeš prosit, abych přestal.“
Stával se boxerskou troskou. Ještě měsíc před 40. narozeninami ho na Bahamách porazil Trevor Berbick a pak už byl konec.
Konec fenomenálního sportovce, ne konec legendy.
