Z natáčení filmu Monstrum

Z natáčení filmu Monstrum | foto:  Dan Materna, MAFRA

KOMENTÁŘ: Proč si jen tak chvíli tiše postát pod Stalinem

  • 4
Z dálky atrakce zábavná, zblízka nepříjemně tísnivá. Na dočasnou maketu Stalinova pomníku, která se nad Prahu vrátila kvůli natáčení dobového filmu Monstrum, se přišly podívat davy.

Možná je spíše než bizarní návrat někdejšího politického symbolu zajímali herci jištění ve výšce pouze tenkým kaskadérským lankem, možná je zlákal obří kamerový jeřáb. Obří je to pravé slovo: velikost učaruje, i když je stvořena jen z polystyrenu.

Nicméně postát si jen tak na chvíli pod falešným Stalinem není od věci. Z jedné strany Pavel Kohout, který k jeho úmrtí v básni hlásal „prapory na půl žerdi, však srdce o to výš!“, líčí svůj výklad dějin, z druhé strany si děti fotí selfíčka s kamerovým dronem, kroužícím kolem kašírované hlavy kdysi obávaného generalissima.

Technici věcně řeší, jak Stalina po natáčení zase rozporcují, kaskadér s lankem hledá, kam se do vůdcových útrob schovat. Kolem se hromadí pejskaři, turistické skupinky, veselí návštěvníci nedalekých pivních slavností. Ale kupodivu na dohled monstra vesměs ztiší hlasy. Přitom asi málokdo z nich ví, že autor dotyčného sousoší Otakar Švec původně viděl na stejném místě pomník T. G. Masaryka a krátce po své ženě spáchal rovněž sebevraždu ještě před slavným odhalením stalinského monumentu, který se o sedm let později, už bez fanfár a potlesku, zas potupně boural.

Příběh prvorepublikového modernisty, jenž pobýval v Paříži, vystavoval v Benátkách a „dobrovolně povinnou“ soutěž na Stalinův pomník vyhrál, aniž o to zřejmě stál, nakonec vydržel déle a fascinuje silněji než sám jeho Stalin. Jak téma shrnul režisér filmu Viktor Polesný, umělcům se stává, že „podlehnou velikosti svého úkolu“. Vědí, že dělají jen trapnou ideologickou zakázku – ale co když se dílo stane největším svého druhu na světě, vstoupí do historie, přežije pyramidy? Ne všichni tvůrci válečných velkofilmů se bili v prsa čistě vlastenecky, leckdy je hnala jiná, profesní vidina: nejvíc tanků, nejvíc statistů, nejvíc výbuchů, největší podívaná.

Závody v umění trvají i bez propagandistických pobídek. Nemine den, aby se nehlásil nový aukční rekord nebo pokořitel hranice miliardy dolarů v tržbách z kin, naposled Captain Amerika: Občanská válka. Což znamená pouze tolik, že příští komiks musí mít ještě vyšší náklady a bohatší triky, ač bude stejně tupý, a že po koncertu pro sto tisíc diváků je jich třeba nahnat do arény aspoň sto pět tisíc, byť by měli poslouchat dokola jen Halí belí, koně v zelí.

Nesmrtelnost díla se však rodí mimo velikášské statistiky z knihy Guinnessovy knihy rekordů. Čerstvý příklad přináší autoportrét Otakara Kubína, o jehož existenci nikdo nevěděl, než se nedávno zjevil na místní dražbě v severní Francii. V době vzniku obrazu neměl později slavný malíř ještě ani vlastní zámek, ani peníze, naopak živořil – a na výrazu jeho tváře je to znát.

Teď se nevelká podobizna zvíci Stalinova žulového ušního lalůčku prodává za vyvolávací cenu 1,8 milionu korun. Právem.