„Nejen že si zápasy odpočítáváním pravidelně startujeme, ale tenhle jste si i sami ukončili,“ prohodil s nadsázkou hlasatel, když invaze fanoušků začala.
Sudí Franěk totiž hned poté, co uviděl, jak se davy lidí hrnou na hřiště, rychle foukl do píšťalky a dal se na úprk do kabiny. Stejně reagovali také hráči, zato pořadatelé měli dost práce: rychle nosili na hřiště plůtky, kterými vyhrazovali území, kde se bude předávat pohár.
Fanoušky nemohlo zastavit nic: ani předchozí výzvy na velkoplošné obrazovce, aby vyčkali na pokyny pořadatelů a nehnali se na trávník hned. Na trofej, kterou si Plzeň zajistila po vítězství nad Baníkem už na konci dubna, byli i po porážce 1:2 natěšení.
Hlasatel ještě před předáním trofeje upozornil, že pohár patří i Václavu Procházkovi, bývalému kapitánovi, který v zimě odešel do Turecka. A také Mariánu Čišovskému, kterému fotbalovou kariéru ukončila zákeřná nemoc. Fanoušci ho podpořili potleskem a skandováním.
Jako první šel na pódium dlouholetý masér Zdeněk Sláma, po něm kustod Václav Rada a další členové realizačního týmu. Doktoři, fyzioterapeuti, vedoucí týmu - někteří i se svými potomky.
Pak už přišla řada na hráče: Pavel Fořt, Radim Řezník, Václav Pilař... Ti toho moc nenahráli, ale i jim fanoušci hlasitě aplaudovali. Další a další fotbalisté vycházeli od tunelu na pódium, v jehož rohu po každém jménu přečteném hlasatelem vyšlehly plameny.
„Je divné slavit po prohraném zápase,“ uznal poté v tiskovém středisku útočník Michal Ďuriš, střelec jediného gólu. „Ale máme další titul, to je velký úspěch.“
Brzy byli na plošině i trenéři - hlavní kouč Karel Krejčí a asistent Pavel Horváth, kterému patřil zdaleka největší aplaus. Bývalý plzeňský kapitán a jeden ze symbolů vzestupu klubu držel v ruce tuplák piva a když ho položil, fanouškům zatleskal.
Někteří hráči drželi v rukou šampaňské, brankář Kozáčik nesl dokonce dvě lahve. Bylo jasné, co bude brzy následovat: sprška lepkavým alkoholem při takové příležitosti nemůže chybět.
Ten pravý čas přišel chvíli po půl deváté, kdy kapitán Hubník zdvihl nad hlavu pohár. Během chvilky bylo pódium zmáčené jako po vydatném lijáku a oslavy propukly naplno. S obvyklým scénářem: trofej putovala z ruky do ruky, pak se hráči chytli za ramena a zpívali hymnu vítězů: píseň We are the Champions od skupiny Queen.
Na porážku s Jabloncem už v tu chvíli nikdo nemyslel. Spíš na pokračování mistrovských radovánek.
„Je to čím dál tím náročnější. Není to jen tak, odehrát zápas a jít slavit,“ oddechoval rozesmátý obránce František Rajtoral, který se před novináři zdržel jen několik vteřin. „Teď se s vámi rozloučím, autobus už čeká,“ omlouval se. A když vyšel na chodbu, zakřičel: „Odjééézd!“
Kam? Na plzeňské Náměstí republiky. Tam oslavy pokračovaly dlouho do noci.
