Vždy jste si před koncem sezony představovala, co vše na jaře stihnete a na jaké činnosti konečně budete mít čas. Jenže pokaždé to pak kvůli nejrůznějším povinnostem dopadlo jinak. Letos také?
Také. Už jsem se vyškolila natolik, že po příští sezoně radši až tak optimistická nebudu. Ale nemohu ani říci, že bych toho stihla málo. Nakonec jsem si i docela odpočala.
Vezměme to tedy postupně. Lákaly vás výstavy. Zašla jste?
Hned po sezoně v Praze do Národní galerie. Tam jsem si uklidňovala hlavu. A v Brně mi pak Petr (přítel Petr Koukal) zařídil návštěvu Vily Tugendhat. Ta byla pro mě velkým zážitkem.
Co divadlo?
To jsme bohužel ještě nestihli.
Jiné sporty?
Jedině golf v Hradci Králové. Jinak jsem od konce sezony aktivně nedělala žádný sport. Byla jsem trochu líná.
A další netradiční aktivity?
Šlapadla na Vltavě s Verčou Zvařičovou. Takovou vyjížďku jsem si už tolikrát v minulosti plánovala, ale nikdy nedopadla, teprve letos.
Dovolená?
Jen pár dní v Brně v hotelu, kde mají úžasné wellnes. Na klasickou dovolenou k moři bychom měli s Petrem vyrazit až za pár dní.
Kam?
Ještě pořádně nevíme. Půjde o last minute akci.
Na jaře jste se proměnila i ve fanynku na mistrovství Evropy v badmintonu ve Francii. Křičela jste v hledišti, když hrál váš přítel?
Hrozně. Nejdřív tedy jen opatrně, protože jsem nevěděla, co to s Petrem udělá, abych ho náhodou ze hry spíš nevykolejila. Ale připadalo mi, že mu to pomáhá. Tak jsme s jeho maminkou v hledišti křičely a pískaly na celé kolo.
Co provádí s vaší tepovou frekvencí víc: klíčová rána v biatlonovém závodě, nebo Petrův mečbol?
Petrův mečbol. Stoprocentně.
I když sama o sobě vyprávíte, jak se vám občas na střelnici třesou nohy i ruce?
To je pravda. Ale při badmintonu průběh nemohu ovlivnit. A jak Petrovi strašně moc přeju, aby se mu to povedlo, prožívám s ním doslova každý pohyb na kurtu, posouvám ho tam očima. Nedokážu ze sebe tu nervozitu setřást. Kdežto když jedu sama, většinou ze mě po startu spadne.
Kdy začnete s přípravou na další sezonu?
Poslední týden v květnu. Tu minulou jsem ještě přetáhla o dva týdny, když jsme byli s Michalem Šlesingrem na exhibici v Ťumeni.
Chtělo se vám znovu na Sibiř?
Vůbec. Ale nakonec jsem byla ráda, že jsem letěla. Závody tam namíchali s běžci, což pro mě bylo něco nového a jiného. Hrozně jsem se bavila, byla to krásná tečka za sezonou.
Večírek jste si potom vychutnala víc než po pohárovém finále v Chanty Mansijsku, kde už jste toho měla opravdu plné zuby?
Stoprocentně. V Ťumeni ho měli i připravený, ne jako v Chanty, kde pro nás neudělali vůbec nic. Ani nás v Ťumeni nebylo tolik, díky tomu jsme se líp bavili mezi sebou. Navíc jsem tam s sebou vzala mého jediného synovce, který je nyní v juniorské reprezentaci. Pro něj to byl hrozný zážitek a věřím, že to bude i velká motivace.
Svrbí vás občas ruka? Už se těšíte na malorážku a běžky?
Ne ne. Bylo potřeba si odpočinout, na konci sezony jsem byla psychicky i fyzicky na pokraji sil, což pro tělo už nebylo zdravé. Teprve teď si navyklo, že nějaký čas nemusí nikam běhat. Ale třeba už za týden budu zase přesvědčená o tom, že mi trénink chybí.
Naznačila jste, že se chcete víc připravovat s ženským týmem. Jak to tedy bude?
Na soustředění, kam pojede s klukama Ondřej Rybář, pojedu s mužským týmem i já. Ale na ta, kde Ondra s týmem nebude, budu trénovat se Zdendou Vítkem a s holkama.
Co vás k takovému rozhodnutí vedlo?
Nechtěla jsem se úplně odtrhnout od Ondry, jeho styl tréninku mi sedí. Mám před sebou poslední dva roky závodění, na nějaké experimenty už ani není čas. Tak jsem zvolila kompromis. Zdenda Vítek mi maximálně vyhovuje jako kouč i jako člověk. A má i něco navíc, co si od něj můžu vzít. Holky jsou pod ním zvyklé trénovat velmi drsně a tvrdě.
Řekla jste to nyní jednoznačně: už jen dva roky kariéry. Takhle to máte v hlavě vymyšlené?
Mám. Ve třiceti, což mi bude po olympiádě v Koreji, bych chtěla mít rodinu a dítě. Už na sobě cítím, že bych o tyhle radosti chtěla svůj život obohatit.
Petr Koukal se má stylově loučit na hrách v Riu. Takže ho v zimě 2018 v Koreji napodobíte?
Možná. Třeba mi pak bude biatlon chybět a stejně jako některé jiné závodnice se po mateřské pauze vrátím. I když o tom nejsem úplně přesvědčena.
Každopádně, jak vás znám, byste nejspíš nebyla typem jako Marie Dorinová-Habertová, která znovu závodila čtyři měsíce po porodu.
To tedy ne. Rodina je nejvíc, co člověk může mít, a já se hrozně těším, až ji budu mít. Nedokážu dělat nějakou věc napůl. Chci všechno v životě dělat nejlíp, jak dokážu. Buď tomu dám všechno, nebo nic.
Kde teď máte velký glóbus? Váš Petr už v lednu vtipkoval, že až ho opravdu přivezete domů, budete s glóbem chvíli spát v posteli. Což se asi neuskutečnilo, že?
Vlastně ho mám v Jablonci pořád uložený v té krabici, ve které jsem ho přivezla. Čtyři krabice se čtyřmi glóby jsou tam.
Kde se nakonec ocitnou?
Zatím je nemám kam dát. Musím byt trochu upravit a nachystat na ně polici, abych měla motivační zákoutí.
Potom se na ně podíváte a řeknete si: Ty bych chtěla získat zase?
Asi tak. I když už není moc reálné, že bych toho byla znovu schopná.
Vy jste se vždycky podceňovala.
Já vím. Ale letos už jsem se na konci sezony ocitla opravdu na pokraji sil. Chvílemi jsem si myslela, že mi z toho hrábne. Bylo to tak náročné, že jsem nebyla přesvědčená, jestli bych takovou strašnou bolest a dřinu dokázala ještě někdy vydržet. Martin Fourcade si asi finále poháru vychutnal víc, když měl glóbus skoro jistý od poloviny sezony. Zato já se musela snažit opravdu až do posledního závodu. To bylo hrozně vyčerpávající.
