Jitka Kosíková na výstavě Lékařů bez hranic v Praze

Jitka Kosíková na výstavě Lékařů bez hranic v Praze | foto: Yan Renelt, MAFRA

Ve stanu jsme měli padesát stupňů, vzpomíná na Jižní Súdán česká sestra

  • 211
Absolvovala zahraniční mise v Afghánistánu, Bangladéši a Jižním Súdánu. Ve všech těchto zemích česká zdravotní sestra Jitka Kosíková pomáhala zejména malým dětem. V rozhovoru pro iDNES.cz popsala, jak náročná práce v terénu je i zda se někdy setkala s diskriminací kvůli svému pohlaví či kulturním odlišnostem.

Jak jste se dostala ke spolupráci s Lékaři bez hranic?
S Lékaři bez hranic jsem začala pracovat asi před pěti lety. Vrátila jsem se tehdy ze zahraničí, kde jsem byla na misi v Jemenu. Tam jsem si uvědomila, jaké mám štěstí v tom, kde jsem se narodila a jakou tady u nás máme zdravotní péči. Někteří dětští pacienti, které jsme ošetřovali v Jemenu a dělali jsme jim operace srdce, tak by třeba v České republice přežili, kdežto tam takové štěstí neměli. Tam jsem došla přesvědčení, že něco umím a mohu to uplatňovat ještě jinde než v České republice.

Jitka Kosíková

Jitka Kosíková působí jako zdravotní sestra na dětském oddělení ARO ve Fakultní nemocnici v Motole. S Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 2011, kdy s touto organizací vycestovala na misi v Afghánistánu. Později absolvovala také mise v Bangladéši a Jižním Súdánu.

Na misi v Jemenu jste se dostala poněkud nestandardně prostřednictvím zaměstnavatele v Saúdské Arábii.
Ano. Oni tam měli svoje organizace, které se zabývají charitativní činností. Chirurgové, anesteziologové a zdravotní sestry odsud jezdili dělat operace srdce do Jemenu a Afriky. Do Saúdské Arábie jsem přišla pracovat v rámci běžné kliniky. Na misi v Jemenu jsem si vzala volno. Měla jsem zaplacenou cestu a ubytování, jinak se jednalo o dobrovolnickou práci.

Na první misi s Lékaři bez hranic jste vyjela do Afghánistánu. Bála jste se?
Nebála jsem se toho, že by se mi něco mohlo stát. Samozřejmě jsem ale měla pochybnosti, zda všechno zvládnu. Měla jsem sice zkušenosti z Jemenu, ale podmínky v Afghánistánu byly něco zcela jiného. Byly tam nižší standardy. Nevěděla jsem, co všechno umí naši místní kolegové.

Co vás tam nejvíce překvapilo?
Nejvíce asi dětská úmrtnost, která tam byla strašně vysoká, na což jsem nebyla vůbec připravená. Naopak mě ale potěšilo, jak byli naši místní kolegové pracovití a jak vřele mě uvítali. Byli příjemní a neuvěřitelně pohostinní.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ, který vám z afghánské mise utkvěl v paměti?
Jeden z příběhů je zajímavý tím, že v podstatě není o pacientovi, ale o jeho příbuzném. Jednou k nám přivezli pětiletou holčičku v bezvědomí. Zjistili jsme, že má meningitidu. Byl s ní pouze otec a její sestra, které bylo asi jedenáct let. Protože ležela na dětském oddělení, kde většinu doprovodu tvoří matky, tak tam otec nemohl zůstat. Poslal tam tedy jeho starší dceru, která se o svou sestřičku musela starat. Museli jsme ji přesvědčovat, aby tam zůstala. Každý den viděla, jak kolem ní umírají děti. Nakonec jsme jí ale naučili, jak se o sestřičku starat, jak ji koupat, cvičit a další věci. Bylo na ní vidět, jakou má radost, že se umí o sestru postarat. Bylo to, jako kdyby z ní během pár dní vyrostla dospělá žena.

Je tento „vzdělávací faktor“ pro místní důležitý?
Rozhodně. V každém našem zařízení se dělá zdravotní osvěta. Stejně tak naši pracovníci na některých misích chodí přímo do komunit, což je důležité například při epidemiích. Témata osvěty jsou základní. Od správné hygieny, přes plánované rodičovství až po prezentaci toho, s čím jim můžeme pomoct my. Dozví se také, že u nás je péče zdarma, že se k nám chodí beze zbraní.

Měla jste na misi v Afghánistánu nějaké problémy s místními například kvůli tomu, že jste žena?
S tím jsem se nikdy nesetkala. Na dětském oddělení jsme například neměli dostatek ženského personálu, tak jsme tam zaměstnávali i muže. S dětmi tam většinou chodí matky, ale i přesto interakci s našimi pracovníky tam tolerovali. Protože věděli, že jinak bychom jim nebyli schopni pomáhat.

Jaký byla vaše náplň práce? Na webu Lékařů bez hranic se píše, že na misích působíte jako zdravotní sestra. Dá se to nějak porovnat s prací v České republice?
V Afghánistánu jsem měla na starosti dětská oddělení, což bylo asi 70 pacientů. Pracovalo pro nás asi 40 místních pracovníků. Mým úkolem bylo udržet vše v chodu včetně vzdělávání místního personálu. Komunikovala jsem také s ministerstvem zahraničí, které se podílelo na chodu oddělení.

Jak často jste přišla do styku s pacienty?
V podstatě každý den během školení pracovníků. Když bylo hodně práce, tak jsem jim i pomáhala a vlastně jsem si u toho i odpočinula od administrativy.

Jaké to bylo, když jste se vrátila z první mise zpět domů?
Vrátila jsem se do nemocnice na Motole na dětské ARO. Práce je pro mě pořád stejná. Pořád je to poskytování zdravotnické péče a je jedno, zda je pacient odsud nebo z Afghánistánu. I u nás je to adrenalin.

V čem byla jiná vaše druhá mise v Bangladéši?
V podstatě vším. Byl to zcela jiný svět. Měli jsme tam dvě ambulantní kliniky, které fungovaly pouze přes den. Večer a o víkendu jsme měli volno. Péči jsme poskytovali lidem, kteří žili ve slumech na okraji společnosti. Do normálních lékařských zařízení to měli daleko nebo neměli na standardní péči peníze.

Řada lidí si myslí, že humanitární pomoc v rozvojových zemích nezasažených žádnou katastrofou je kontraproduktivní, protože místní obyvatelé se na ní stanou závislí. Co si o tom myslíte?
Nepřijde mi, že by například pomoc v Bangladéši byla tento případ. Lidé, kteří žili ve slumu, kde jsme působili, museli vyžít s jedním dolarem na den. Pokud chtěli navštívit lékaře ve státní nemocnici, tak platili například dva dolary za registraci a ještě si hradili léky. Šlo nám také o prevenci, protože Bangladéš je velmi přelidněná země. Ve slumu žilo na třech kilometrech čtverečních 400 tisíc obyvatel.

Jak to funguje po ukončení mise Lékařů bez hranic v jednotlivých zemích?
Při stažení naší mise se snažíme většinu projektů předat dalším organizacím nebo místnímu ministerstvu zdravotnictví. Snažíme se vytvořit standard, který je na místní poměry poměrně vysoký, a počítáme s tím, že po našem odchodu může klesnout. Stále by však měl být natolik dobrý, aby byla péče kvalitní. I kvůli tomu jsme na spoustě míst velmi dlouho, protože projekty nemáme komu předat. Při předávání projektů děláme například průzkum, jak dlouho jsou organizace schopny v oblasti fungovat. Pokud nám slíbí půl roku, tak je to pro nás do budoucna neperspektivní.

Den na misi v Jižní Súdánu

V 8:00 procházím s Davidem, naším místním zaměstnancem, mezi čekajícími pacienty. Učím ho, že se musí zaměřit na ty, kteří jsou na tom nejhůře, aby se dostali na vyšetření co nejdříve. Mezi nimi je i jedna mladá těhotná žena. Je asi tak v 5. měsíci těhotenství, sama to přesně neví. Na první pohled je vidět, že je slabá. Stěžuje si na bolest břicha, bolest kloubů a horečku. Má teplotu 39 °C. Zvážíme ji a pak ji hned posíláme na test na malárii. Ten je pozitivní a mě to ani moc nepřekvapuje.

A už tu na mě čekají moji pacienti. Mám na starost nutriční centrum. Prvnímu klučinovi, který dnes přichází, jsou tři roky. Poprvé přišel před měsícem. Zvracel, měl zažívací potíže, kašel a horečku. Test na malárii byl pozitivní. Dostal léky, ale hned první tabletu vyzvracel. Tak dostal první dávku v injekci. Následující den už vypadal mnohem lépe. Přijali jsme ho do nutričního programu a dali jsme mu zásoby PlumpyNutu na 14 dní dopředu.

Dnes přichází na kontrolu a vypadá mnohem lépe než před dvěma týdny, kdy jsem ho viděla naposledy. A také že jo, má o jedno kilo víc a jeho matka mi s úsměvem na tváři oznamuje, že se mu daří moc dobře. Dopoledne ještě stačím zorganizovat práci pro našeho nového tesaře Alana. Přivezli jsme s sebou trochu dřeva, a tak nám vyrábí lavice.

Vedro je velké a před klinikou je pouze jeden menší strom, který poskytuje trochu stínu. Odpoledne vždy přichází méně pacientů. Vůbec se jim nedivím, také bych raději přišla brzy ráno, kdy je celkem chládek. Čeká na mě ale ještě několik převazů a vyndání stehů.

Jsem ráda, když slunce zapadá a trochu se ochlazuje. Zapínám generátor, abych dobila baterie do satelitního telefonu a také pro trochu světla. Stmívá se tu kolem sedmé. Večer ještě kontroluji emaily, následuje večeře a rekapitulace s kolegyní Juliette z Haiti. Dnešek proběhl celkem v klidu. Jako každý den jsme tu měli kolem 100 pacientů.

zdroj: dopis Jitky Kosíkové z mise v Lekwongole.

Na své poslední misi jste působila v Jižním Súdánu. Lišila se v něčem?
Po pracovní stránce byla mise stejná, podmínky však byly diametrálně odlišné. Od hlavní základny jsme měli asi třicet kilometrů další dvě kliniky, které jsem měla na starosti. V podstatě jsem řešila hlavně organizační věci, nabírala jsem personál, zajišťovala dodávky materiálu. To byla největší komplikace. V Jižním Súdánu na to nejsou podmínky, když začne pršet, tak tam není možné jezdit autem. Když je sucho, nedostane se člověk nikde lodí. Tohle všechno nás hodně omezovalo.

Nebáli se místní pracovat pro Lékaře bez hranic? Přeci jen je situace v Jižním Súdánu stále napjatá a spolupráce se zahraničními organizacemi nemusí být některým milicím po chuti.
Já osobně jsem se s ničím takovým nesetkala. Je ale pravda, že právě místní pracovníci jsou pro nás klíčoví. Oni tam žijí celou dobu a když odjedeme, zůstane vše na nich.

Jedním z hlavních problémů v Jižním Súdánu je podvýživa. Pomáhali jste i v boji proti hladu?
Projekty na řešení podvýživy jsou většinou pro malé děti do pěti let, což je asi ta nejpostiženější skupina. Na některých místech pomáháme těhotným a kojícím ženám. Když přijdou do našeho střediska, tak je zvážíme a změříme a podle tabulek a obvodu paže stanovíme, zda vykazují podvýživu. Rodičům se pak dělá osvěta, jak mají dítě krmit, jak mají nakládat s vodou.

S dítětem pak chodí každý týden na kontroly. Dostávají speciální arašídovou pastu, která je obohacená sušeným mlékem a vitamíny a minerály. Sníst by dítě mělo asi tři až čtyři balíčky za den. Na kontrolách dostávají přesně dávku na celý týden. Problém občas je, že matky dávají pastu i dalším svým dětem.

Jak rychle se dítě dokáže z podvýživy dostat?
Minimální doba, kdy je máme v programu, jsou tři týdny. Pokud se situace nelepší, zjišťujeme, jestli za podvýživou není nějaká další nemoc jako tuberkulóza či HIV.

Jak často se stává, že již vyléčený člověk opět spadne do podvýživy?
Stává se to, je to dáno také tím, že lidé v Jižním Súdánu hodně migrují. Jsou to zejména pastevci, takže putují se stády tam, kde je voda a roste tráva. Existují i programy, kde jsou pastevcům rozdávána semena, aby byli víc soběstační. Jinak tam nic neroste. Pokud nestačí vypěstovat plodiny během tří měsíců, mají smůlu.

Jak se vypořádáváte s psychickou náročností zahraničních misí?
Je to velký nápor. Fyzicky i psychicky. Každý člověk na misi si vždy najde nějakou duševní očistu, jak odpoutat svou mysl od práce. Ta totiž na misi nikdy nekončí. Já jsem si například v Afghánistánu nechala koupit barvy a na naší terase jsem malovala velkou grafiku na zeď, kde si každý z našeho týmu řekl, co by tam chtěl mít namalované, aby mu to připomínalo domov. V Bangladéši jsem mohla normálně cestovat. V Jižním Súdánu toho moc nebylo, takže jsem se po konci pracovního dne šla třeba projít, což ale bylo i trochu pracovní, protože jsem pořád sledovala, kolik je vody.

Která z misí pro vás byla nejtěžší?
Jednoznačně Jižní Súdán. Tam to byla souhra těžké práce, shánění lidí, kteří uměli psát, a těžké byly také podmínky. Elektřinu jsme si pouštěli jenom na dvě hodiny večer, aby nám vydrželo palivo do generátoru. Žili jsme ve stanu, ve kterém bylo přes padesát stupňů.

Jak po návratu do České republiky vnímáte nálady kolem uprchlíků?
Mě to celkem překvapuje. Když například hovořím s kamarády, tak je to vždycky o tom, jaké má člověk o dané problematice informace. Pokud je má jenom z jednoho zdroje, tak je obtížné si utvořit nějaký realistický obrázek. U nás je problémem to, že se o věcech nedebatuje. Všechno je jednostranné. Jsou to dva tábory, které jdou proti sobě, a neposlouchají se. To je podle mě chyba.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Nejlepší videa na Revue