Pozor na seychelský syndrom lenosti. Nevyléčí ho ani pohádkové pláže

  • 20
Kýčovitě bílé pláže s pohádkovými resorty, tyrkysově modrá voda rozbíjející se o bloky červených žulových kvádrů. To je ráj na zemi, který nabízejí seychelské ostrovy La Digue a Praslin.

Pokud cestovatel z Evropy dorazí až sem, čtyři a půl stupně pod rovník, bylo by hříchem zdržet se jen v hlavním městě Victoria. Ne že by toho tady nebylo k vidění dost, ale ten pravý ráj na zemi najdete na nedalekých ostrovech Praslin a La Digue. A protože jsme v Ráji na zemi, hřešit se nebude a vyrazíme na jejich návštěvu.

Z hlavního města Seychel Victorie to na nedaleký Praslin trvá moderním katamaránem s turbínovým pohonem hodinu. Jakmile loď zastaví u mola, ocitnou se turisti v obležení taxikářů a průvodců, kteří je směřují do některého z luxusních rezortů, kde vám přání doslova čtou z očí. Jediná věc, kterou neumí zařídit, je počasí. Karen, naše průvodkyně z úřadu pro turistiku, krčí rameny a manažer hotelu Paradise Sun Resort dodává: „Žiju na Seychelách už deset let a vždycky platilo, že březen a duben byly bez deště.“ Letos ne.

Seychely, cestování, Praslin, La Digue, Mahé
Seychely, cestování, Praslin, La Digue, Mahé

Bílé pláže, tyrkysová voda pohoda na pláži. Seychely v kostce.

Do střechy budovy, která vlastně nemá stěny, bubnuje déšť a voda stéká po bujné vegetaci, jež svádí nerovný boj s civilizací. Za „špatné“ počasí může více než tři sta kilometrů široký cyklon, který lízl část ostrovů. Je sice pod mrakem, ale tropický slejvák odešel stejně rychle, jak přišel. Zamračená obloha mi nevadí, slunce opaluje i přes závoj mraků a voda v moři má k třiceti stupňům. Pláž už nemůže být bělejší. Už to není ani písek, ale pudr. Ideální místo pro nabrání sil po osmnáctihodinové cestě.

Raději padesát holek

Na sousední ostrov La Digue je to z Praslinu trajektem dalších patnáct minut. Co zde na první pohled překvapí, je velké množství cyklistů. Úřady totiž záměrně limitují množství aut na ostrově a kromě pár taxíků a náklaďáčků uzpůsobených pro přepravu turistických výprav tu potkáte ještě pár golfových vozíků a pak už jen cyklisty.

V praxi to vypadá tak, že na vás hned po vylodění vyskočí pronajímatelé kol a nabízejí své zboží. „Radši bych měl padesát holek než padesát kol,“ směje se Nedy, jeden z pronajímatelů. Kousek od přístavu má v řadě s ostatními zděnou kůlnu, kde přechovává a opatruje své bohatství. Dotahuje šroubky a čistí jedno z kol od bláta. Vláda sice udělala z tohoto ostrova cykloráj na zemi a z Nedyho potencionálního milionáře, ale není to zadarmo.

Letadlo a trajekt

Na Seychely vás z Prahy dovezou Emirates. S přestupem v Dubaji vás tam vezmou za zhruba 25 tisíc. Společnost Condor, která létá z německého Frankfurtu, vychází o pár tisíc levněji.

Mezi Victorií a Praslinem jezdí několikrát pravidelný trajekt Cat Cocos Ferry. Ceny začínají na 49 eurech. O něco dražší alternativou je letecké spojení mezi ostrovy.

„To máš sto seychelských rupií za povolení na každé kolo, pak dalších sto rupií za pojištění. No a ještě musíš připočíst daň 15 %,“ vypočítává „úskalí“ zdejšího drobného podnikání. Nabízím se, že mu pomůžu odvést jedno z kol do přístavu, ale jen se zasměje. „Uvezu tři, jako ostatně všichni na tomhle ostrově.“ Ještě z něj mámím cenu - kolik si účtuje za pronájem? Ale opět se rozesměje. „Neexistuje žádná pevná, můj příteli. Když budeš ochotný zaplatit 500, zaplatíš 500,“ chechtá se a mizí v provozu hlavní třídy.

My si přeci jen raději bereme náklaďáček a necháme se vyvézt nejdřív na vyhlídku Belle Vue. Kouzelný výhled na panorama sousedních ostrovů trochu kazí mraky, za slunného dne však musí být rozhled z baru zavěšeného pod vrcholem úchvatný. Případnou závrať lze zahnat místním pivem či stopičkou seychelského rumu Takamaka.

Pokračujeme na vyhlášenou pláž Grand Anse. Cestou potkáváme několik skupin turistů, kteří se na vyhlídku vydali na kolech či pěšky. Všichni jsou propocení, že by se trika dala ždímat. Naštěstí je kde se po cestě osvěžit. Sem tam jsou mezi domky a banánovníky bary - spíš takové místní chajdy. Ale pivo a limonáda jsou vždy řádně nachlazené, takže v boji se sluncem a téměř stoprocentní vlhkostí přijdou vhod.

Pár set metrů od pláže z ničeho nic asfaltka končí uprostřed lesa a dál vede jen rozblácená cesta. Za bujnou vegetací, ve které je prošlapaný vchod na pláž, se skrývá surfařský poklad. Už z dálky jsou slyšet bijící vlny. U vstupu na pláž je chatička s barem a grilem. Line se odsud vůně pečených barakud.

Zleva i zprava je pláž uzavřena pro Seychely typicky rudými balvany žuly. A mezi nimi příboj a bílý písek. Nad tím vším se vznáší mlha z rozprášené vody z vln. Komu se podaří dostat přes rudé balvany, dočká se další překrásné pláže. A pak další a další. Když se ve vlnách objeví surfař, je obraz dokonalý. V podstatě celý ostrov La Digue je jedna velká nekončící pláž.

Za královnu LaDigue je však považována Anse Source d’ Argent. „Nikdy bych se odsud neodstěhoval,“ prohodí Derek. Sedí ve stínu stromu takamaka, který stíní bílý písek na dohled pláže, jejíž obrázek nechybí snad v žádném bedekru. Dohlíží na děti, co si opodál hrají v příboji. Na dohled se ční Líbající se skály, nad hlavou nám přelétají kaloni.

Derek tu žije už dvaačtyřicet let. Nevypadá na to. Místní mají obvykle padla ve čtyři hodiny, ty však ještě nejsou. „Jsem umělec,“ vysvětluje. Vyřezává doma suvenýry a prodává je turistům. Má štěstí. Nic ho nenutí stěhovat se. To jeho známí jsou na tom hůř. Přistěhovali se sem před více než deseti lety z Belgie, kde se kvůli víře necítili v bezpečí. A teď jim prý přišlo vyrozumění od úřadů, že mají Seychely opustit. „Dovedeš si představit, jak jim je, že?“ To víš, že rozumím.

Začíná ve mě zrát plán. Zůstanu tady. S prací si pro začátek nelámu hlavu. Budu se živit kokosovými ořechy. Jsou jich tu všude kolem tuny. Beru jeden do ruky, brouzdám po pláži a hledám předmět, o který bych ho otevřel. Místní mi už několikrát ukázali, jak se dostat ke šťávě a tučné dužině ukryté uvnitř. Naposledy před pár hodinami Mava, průvodkyně z ekoparku L ́Union Estate, kde z kokosu připravují tradičním způsobem olej. Sice měla ramena jako Michael Phelps a s mačetou se oháněla jako Sandokan, ale věřím si. O co však uprostřed pláže kokos otevřít?

Vzpomínám si na Toma Hankse, jak v Trosečníkovi bojoval s ořechem. To by mohlo vyjít. Opodál je kmen s příhodně špičatou větví. Beru ořech do dlaní, napřahuji se a vší silou udeřím proti hrotu. Kokos mi v rukou zapéruje a odskočí. Znovu. A znovu a znovu a znovu. Dlaně mě po chvíli pálí, ve slupce z každé ze tří stran, kam jsem směřoval údery, malá škvíra. Snažím se být přesný a trefit se do ní, zároveň však být dost silný. Což jde však těžko, když máte v hlavě obraz Toma Hankse, který takto ve filmu málem přišel o ruku. Nakonec se mi po několika minutách bušení podaří odervat třetinu slupky a deru se blíž k jádru. Vlákna mi za chvíli rozškrábou prsty. Opět mi vytane na mysl Mava. Podle něj prý místní, když pracují na plantáži a nemají s sebou žádný toaletní papír, používají tohle. Nějak se mi tomu nechce věřit. Sice se přeci jen dostanu až ke kokosu, ale vypadá to, že takhle bych se na ostrově neuživil.

Karneval, průvod,veselí, Seychely, maškary,masky, oslava (Seychely, 23. dubna...

Obrazem barevného seychelského karnevalu

„Hlavně klid, relax,“ vybízí mě Nedy. „A zahoď ty hodinky,“ peskuje mě. Skutečně, jako jediný z party, co sedí v přístavu pod fikusem, je mám na rukou a neustále kontroluji čas. Nesmím propásnout nalodění na trajekt zpátky na Praslin. Na Nedyho, pronajímatele kol z rána, jsem náhodou narazil v přístavu. S kamarády mastí u stolku domino. Mlátí kostkami o stůl a neustále se chechtají. „Když prší, má víc kšeftů on,“ ukazuje na kolegu, který mezi kostkami točí v ruce i klíčky od hyundaye. „A když je hezky, pronajmu víc kol já,“ zubí se Nedy, zatímco píše na svém samsungu S7 e-mail.

Spekuluje, jak obejít celníky a dostat na ostrov zásilku z Německa. „Pojď si s náma zahrát,“ vybízí mě. „A nestresuj!“ napomíná mě. Za deset minut mi odplouvá loď. Taky bych brečel, kdybych to tu musel po několika letech opustit. Jednou se sem ale vrátím. Půjčím si od Nedyho kolo, budu na něm jezdit na pláž, večer si s chlapama zahraju v přístavu domino a budu u toho pít místní pivo. Nejdřív ale budu muset vymyslet tu práci.

Dotknout se prciny přináší štěstí

Seychely (23. dubna 2016) - Potápění s tvůrci filmu Aldabra.

O potápění na Seychelech čtěte zde

„Vy jste ještě neochutnal milionářský salát?“ zaskočí mě druhý den dopoledne vážně míněnou otázkou jedna francouzská turistka. Nevěřícně kroutí hlavou, prý musím delikatesu z nevylouplých samčích květů místní endemické palmy Deckenia nobilis hned okusit. Bude to však muset počkat na jindy. Tady v přírodním parku Fond Ferdinand Reserve by mě hnali, kdybych jim začal oloupávat pupeny z palem. Tak si alespoň zkouším po vzoru našeho průvodce nasadit slupku od pupenu na hlavu. Místní je během deště používají jako čepici.

Zatím však lije z nás. Je sice pod mrakem, ale dusno je jako v prádelně. Táhneme se spolu s Karen za skupinou ostatních turistů. Máme čas vychutnat si klid a všechny vůně tropického pralesa. Prošli jsme několik úrovní, než jsme se dostali na vrcholek ostrova Praslin. Dole za námi v údolí rezervace Fond Ferdinand Reserve je zelený koberec z palem. A před námi výhled na Praslin a jeho přístav. „Říká se, že Seychely jsou ráj na zemi. A taky se říká, že lesy na Praslinu jsou pozůstatky původní zahrady Eden,“ vysvětluje Karen.

Na 122 hektarech zde roste velké množství endemických rostlin. Zejména však seychelský unikát, největší kokosová palma zvaná Coco de Mer. Tvar ořechu je naprosto výmluvný. Půlky vypadají jako ženské ohanbí. Taková čtvrt metráková prcina. A aby přirovnání k Adamovi a Evě sedělo dokonale, samčí orgán připomíná penis. A pořádný. Na toho, kdo si na dozrávající ořech sáhne, prý čeká samé štěstí. Sice nejsem pověrčivý, ale nikdy nevíte. Pro jistotu se ho také dotknu. Málem bych při tom vyplašil gekona, který našel v záhybech plodů útočiště. Spolu s hmyzem jsou to právě ještěrky, kdo vzácnou rostlinu opylují.

Kolik si připravit

Na Seychelách nepotkáte příliš batůžkářů. Zdejší hoteliéři se orientují spíš na bohatší klientelu. I když pronajmout si pokoj nebo chatu je zde také možné. Ceny za pronájem domku se pohybují od 80 do 150 eur za dvojlůžkový pokoj. Čtyřhvězdičkový hotel přijde začíná na zhruba 270 eurech a pobyt v pětihvězdičkovém resortu, jakým je například Paradise Sun, začíná na 500 eurech. Není však problém utratit tu i několik tisíc euro za jednu noc. Vše záleží od luxusu, který si hodláte dopřát.

Ceny v restauracích jsou pro Čechy o něco vyšší, nicméně přiměřené. Místní se nejčastěji stravují v bufetech, kde vám dají například rybu na kari do krabičky s sebou. Za takový oběd zaplatíte do padesáti rupií. Což je necelých sto korun.

Ten, kdo chce zažít cenový šok, měl by vyrazit na trh ve Victorii. Krom exotického ovoce, květin a koření tam místní rybáři prodávají své úlovky. Zhruba desetikilový tuňák či jiná varianta podobné ryby (pozor, neváží se, místní ji berou celou) tu v přepočtu vyjde na zhruba tři sta korun.

Pokud na pověry nedržíte, vyrazte určitě na pláž Anse Lazio. Z terasy restaurace ukryté pod stromy se schází po bílém písku rovnou do moře. Panorama vln tříštících se žulové skály musí dostat i toho nejzatvrzelejšího cynika. Kdyby ani to nezabralo, doporučuji protáhnout se mezi bloky kamene a dojít až na konec pláže. Tam čeká do pralesa prosekaný vchod a po schodech nahoru bar. Jestli sháníte místo, kde se chcete po zbytek života zašít, zkusil bych to tady. Tak si představuji bar na konci světa.

Na Seychelách se nemusíte obávat žádných exotických chorob. Žádná malárie nebo žlutá zimnice tu nehrozí. Pozor si jen musíte dávat na syndrom lenosti. Prý hrozí každému, kdo se sem přestěhuje na delší dobu. Nastupuje prý nenápadně.

Pokud se syndromu přeci jen rozhodnete poddat, doporučuji strávit neděli lenošením na pláži Beau Vallon na hlavním ostrově Mahé. Vůbec nemusíte mít obavy z toho, že je to asi nejpopulárnější pláž na Seychelách. Lidí je tu v neděli sice dost, ale jsou rovnoměrně rozptýleni ve stínu stromů po celé její délce. Navíc poznáte, jak se daří těm, co už syndromu lenosti podlehli. Přeborníci jsou v tom místní. Na korbách svých pick-upů tu rozjíždějí párty s jídlem, pitím a muzikou. Hlavní korzo lemují stánky s grilovanými rybami, čerstvě smaženými banány a čerstvými kokosovými ořechy.

Ceny jsou směšné. Takhle nějak bych dovedl trávit každou neděli. Vlastně nejenom neděli. Raději mizím, než syndrom dostane i mě. Ale tajně si slibuji, že třeba příští rok budu slavit první máj tancem s místními pracujícími na pláži. Tu partičku jsem potkal na Praslinu. „Doufám, že tě tu příští týden potkám,“ zkouší mě jeden z dredařů na pláži s cedulí se suverénním nápisem Nejlepší místo na šnorchlování. Je týden do prvního máje. Chystají se slavit „Workers Day“. Spolu s partou kámošů tu staví improvizované pódium pro dýdžeje. A všichni vypadají, že slaví už teď. Na připevnění jednoho kůlku se podílí tři až čtyři lidé, ještě že začali s takovým předstihem. Mám pocit, že mě syndrom začíná zmáhat.

Na dohled pláže Anse Source d’ Argent (jejíž plnou krásu jsem si nemohl kvůli cyklonu plně vychutnat) funguje ekologická farma L’ Union Estate. Předvedou vám tu, jak se tradičním způsobem zpracovávají kokosové ořechy na olej a jak se pěstuje vanilka. S kokosovými ořechy není problém, zpracovávají je tady po celý rok.

Ten, kdo chce vidět opylování vanilky či její sklizeň, by sem měl zamířit na přelomu listopadu a prosince. Šest měsíců pak zraje. Následně se zpracovává tak, že se nejdříve rychle oblanšíruje a pak se nechá několik dní sušit a fermentovat.

Seychely, cestování, Praslin, La Digue, Mahé