Ševc chtěl Jandačovi podat na ledě ruku a všechno si s ním vyříkat. Zklamaný kouč ho však zcela ignoroval a ani mu nepodal ruku. Krátce po prohraném finále ho zkrátka slova o „paní Jandačové, která si vybrečela zápas“ pořád mrzela.
Zřejmě však nešlo pouze o ně, Ševc na budoucího reprezentačního kouče během třetího finále pokřikoval nejen přes noviny, ale také uličkou, která vede ze střídaček do kabiny. A kdo ví, co si sparťanský kouč musel vyslechnout tam.
„Emoce planou a někdo je vezme, jiný ne. Rád se omluvím - za sprostá slova i za paní Jandačovou. Teď už je to pro mě smázlý a nemám k tomu víc co říct,“ vysvětluje Ševc, jemuž se k celé rozepři už nechce příliš vracet, byť i přes omluvu doteď tvrdí: „Za některými výroky si stojím.“
Ševcovi nejvíc vadilo, že se Jandač snažil přes noviny vytvářet tlak na rozhodčí. Vzhledem ke svým zkušenostem moc dobře ví, že bitvy v play-off jsou z velké části také psychologická válka.
„Samozřejmě, tak je to vždycky. Jsou tam obrovský emoce, to se ani nedá popsat. Bojuje se všemi možnými i nemožnými prostředky. O to víc jsem rád, že jsme ten titul ubojovali,“ říká s úsměvem.
Teď už je vidět, že ho celá záležitost netrápí, ač během finále i jeho vlastní kouč Filip Pešán veřejně prohlásil, že Ševcova slova směrem k Jandačovi byla za hranou a že by se mu měl omluvit.
Kladenský odchovanec si hlavu lámat nemusí, i když si svým chováním mohl definitivně zavřít dveře do reprezentace, kterou Jandač po mistrovství světa převezme.
Duda a jeho encyklopedie průšvihů |
Ostatně podobný osud potkal v minulosti například Radka Dudu, jenž si svými výroky o „šišlavém Polákovi“ znepřátelil Aloise Hadamczika.
Ševc už ovšem národní tým příliš neřeší, protože si už před startem finálové partie koupil letenky na dovolenou. „S mistrovstvím světa jsem vůbec nepočítal.“
Ve svých 34 letech se už soustředí spíše na klubové úspěchy. Za svou kariéru jich vybojoval dost, vždyť jen ve Švédsku získal čtyři mistrovské tituly a kromě Liberce má zlatou medaili i s Plzní. Před třemi lety tam sice jen zahájil sezonu a po deseti zápasech odešel, oficiálně je však šampionem i on.
Takto Liberec slavil titul hned v kabině:
Teď by Ševc rád sbíral další poháry v Liberci, kde má smlouvu ještě na dva roky. „Předpoklady k tomu tady jsou. Kdybych tomu nevěřil, tak sem ani nejdu. Loni jsem se chtěl vrátit domů a důležité pro mě bylo slyšet vizi Filipa Pešána. Byl u toho i majitel klubu pan Syrovátko, který mi potvrdil, že se snaží jít nějakou cestou a i kdyby se náhodou na začátku nedařilo, tak z ní nechtějí ustoupit, protože věří, že je správná. To se mi líbilo,“ popisuje zkušený bek.
Jenže obhájit titul nebo se i jen držet nahoře, to bývá pro úřadujícího šampiona obvykle velký problém. Stačí se podívat, jak dopadl ten poslední z Litvínova, který musel hájit v baráži samotnou extraligovou příslušnost.
Co musí Liberec udělat, aby se podobnému fiasku vyhnul? „Jak se říká - neusnout na vavřínech. Pořád je co vylepšovat. Musíme si dávat postupné cíle jako letos. A také fungovat v kabině. Jasně, nikdy si nesedíte úplně s každým, ale nejdůležitější je si to vyříkat z očí do očí a nechodit za rohem. Hokej je kolektivní sport a každý musí své ego upozadit. Vyhrává vždycky jenom tým.“
Mistrovský tým skládáte jako puzzle, říkali hráči:
