Psal se červen roku 2006 a v Pelhřimově běžel tradiční festival rekordů a kuriozit. Do města přijeli různí lidé.
Třeba Zdeněk Čítek odpeckoval pomocí speciálního nástroje za tři minuty 170 třešní. Sérii rekordů tam tehdy vytvořil španělský přeborník v oboru fotografické paměti Ramón Campayo.
A pak přišel na pódium tehdy devětadvacetiletý Tomáš Pustina. Budil respekt svou výškou, měřili ho na štaflích. Nakonec ho vyhlásili nejvyšším Čechem. Ten den se mu docela změnil život.
Do té doby ho znali jen jeho známí z Humpolce a okolí. Po festivalu se o jeho těžkém žití postupně dozvídali lidé v celé republice. To mu v dalších letech pomohlo třeba k úpravám bytového domu v Rozkoši, kde žil v patře. Nebo k získání vozu, do něhož se vešel.
Tomáš byl mimino jako každé jiné
Každému tehdy na festivalu v Pelhřimově bylo hned jasné, že tohle prvenství není žádná výhra. Nejvyšší Čech a jeho rodina by ho hned vyměnili za snesitelnější život. Komisaři mapující rekordy tehdy změřili, že mladý muž dorostl do výšky 224 centimetrů. Zároveň měl největší boty, které kdy kdo v tuzemsku nosil. Jeho levá bota měřila 37 centimetrů, pravá 38,5 centimetru. Pustina trpěl vzácnou nemocí, jež spočívá v nadprodukci růstového hormonu.
Když se Tomáš narodil, vážil 3,2 kilogramu a měřil padesát centimetrů. Byl hezké miminko.
Ještě na základní škole neměl problémy s chůzí, po desátém roce života ale začal rychle růst. Přišly potíže s koleny, začala se mu bortit. V pubertě musel Tomáš na operaci.
„Dali mu do kolen skoby, aby se nebortila. Po roce je vyndali a nohy se zbortily načisto,“ vzpomínala jednou Alena Pustinová, Tomášova maminka.
Pak přišla další rána, Tomáš se vyboural na kole. Upadl na kámen. Těžce si poranil bok a musel na další operaci. Lékaři ho opět zpevnili železem a tři měsíce žil v sádře. Z té doby měl dlouhou jizvu nad levou kyčlí.
Invalidní důchod v osmnácti
Po zotavení už to s chozením nebylo valné a vysoký muž dostal v osmnácti invalidní důchod. Měl jednu nohu o deset centimetrů kratší.
Když bylo Tomášovi třicet, vážil 173 kilogramů. Snědl toho za dva až tři. Musel si nechávat šít boty na míru, jeden pár ho stál třeba tři a půl tisíce korun.
Když před svými třicetinami cestoval na kontrolu do pelhřimovské nemocnice a koleno stále neposlouchalo, museli ho z bytu snášet hasiči. Pak ho zase vynesli nahoru. Potřeboval pomoc při oblékání i obouvání. Pokud ho kdysi chtěli doma před odjezdem do nemocnice dostat na WC, museli si dojít do auta pro lano.
Později se podařilo udělat v bytě úpravy. Dělníci jim rozšířili koupelnu i toaletu a vybourali větší dveřní otvory. V roce 2007 běžela veřejná sbírka, díky níž dostal Tomáš Pustina speciálně upravený elektrický vozík a také auto, do něhož se vešel. Do té doby měli Pustinovi renault, který byl pro Tomáše malý. Když někam jeli, museli vyndat sedačku. Tomáš seděl nasoukaný vzadu na tenkém molitanu a nohy měl složené vpředu u spolujezdce. Nahrbený a v nepohodlné pozici vydržel jen kratší jízdy.
Později mu postavili i výtah do patra k bytu, kde žil.
Zvednout syna po pádu bylo nad síly jeho matky
A jak maminka sháněla oblečení pro syna? Tepláky různě nastavovala. Upletli mu dlouhatánskou vestu. Pantofle se nedaly sehnat, a tak chodíval Tomáš v pletených ponožkách.
Tomášova nemoc ovlivnila jeho řeč, mluvil ztěžka. Myslelo mu to ale velmi dobře. Pokud měl koleno jakžtakž v pořádku, chodil o francouzských holích. Držadlo bylo ale na jeho dlaně malé, měl je proto celé otlačené.
Pokud člověku sevřel při pozdravu ruku, ta se v jeho měkké dlani úplně ztratila. Měla totiž v nejširším místě 25 centimetrů.
9. července 2015 |
Když redaktor MF DNES v roce 2007 poprvé navštívil Tomáše Pustinu u něj doma, bydlel nejvyšší Čech v prvním patře bytovky. Kamarádi za Tomášem tehdy žádní nechodili, přitom měl moc rád společnost. Jít ven pro něj znamenalo velkou potíž.
Jednou na Nový rok si přesto přál vyrazit do města, projít se v parku. Jenže se stala nepříjemnost. Šlápl do louže, zvrtla se mu noha a upadl. Zvednout syna bylo nad máminy síly. Nakonec se jí to s pomocí kolemjdoucích podařilo. Oba byli umazaní od bláta.
Filmový fanoušek, který se na plátně i objevil
Nejvyšší muž republiky měl obvyklé zájmy jako jeho vrstevníci. Poslouchal kapely Wohnout, Chinaski, Divokýho Billa. Muzikanti o svém nejvyšším fanouškovi dobře věděli.
Z filmů nejraději sledoval české komedie. Sám si později zahrál ve dvou filmech. První se jmenuje Hodinu nevíš a byl spojován s případem heparinových vražd. Druhý má název Pohádka pohádek. Tento snímek v hlavní roli se Salmou Hayek vznikl v koprodukci Itálie, Francie a Velké Británie. Tomáš Pustina natáčel na jihu Itálie, měl roli jednoho z obrů.
„Ležel jsem na kameni a bolela mě z toho záda,“ popisoval v jednom z dřívějších rozhovorů Tomáš. „Ležel jsem takhle pět natáčecích dnů,“ říkal. V hábitu jakoby slátaném z různých druhů kůže, čerstvě oholený včetně hustého obočí - takto upravený trávil Pustina čas na kameni v pohádkové sluji. Ale nestěžoval si. „Bavilo mě to, pořád se něco dělo.“
Velkou část života ale musel trávit doma. Chtěl hodně cestovat. Snil o tom za záclonou svého pokoje.
V posledních letech života byl nucen opakovaně podstupovat složité operace. „Jeho šlechetné srdce každému štěstí jen přálo, samo však zažilo radosti jen málo,“ zaveršovala Tomášova maminka, když odpovídala na projevy soustrasti.
