RECENZE Kolonie: Pravá sekta zabírá víc než krkolomní milenci Brühl a Watsonová

Film Kolonie má sice hvězdné obsazení, přesto Emma Watsonová a Daniel Brühl nepatří k jeho nejsilnějším zbraním. Nad smyšlenou romancí ční skutečnost: někdejší sekta spjatá s Pinochetovým režimem.

Chilskou kolonii Dignidad založil a vedl bývalý nacistický lékař Paul Schäfer. V 70. letech, kdy z uzavřeného sídla někteří z členů utekli, vyšlo najevo, co se za zdmi přísně izolované komunity dělo, od mučení Pinochetových odpůrců až k sexuálnímu zneužívání dětí.

Tady končí fakta a začíná romantická kovbojka, kterou k historickému základu přidal režisér a spoluscenárista Florian Gallenberger. Dva cizinci, letuška a fotograf, se zapletou do demonstrací na podporu prezidenta Allendeho.

Jejich bezstarostnou love story pod revolučním praporem rozbije vojenský puč, kdy oba skončí na pověstném stadionu a muž pak v pevnosti, odkud jej nedovedou dostat ani jeho druzi ve zbrani. Zato dívka ano: stane se dobrovolnou členkou sekty, aby svého milého našla a osvobodila.

Herecky zrovna neoslňují, uspokojí leda Brühlovy fanynky a ctitele půvabů někdejší Hermiony ze ságy Harryho Pottera. Zato Michael Nyqvist coby zakladatel a velitel sekty je tak dokonale uhrančivý, přitažlivý i odpudivý, jak má správný guru být, a vůbec prostředí kolonie se všemi zvrhlými rituály přidává dobrodružné romanci punc výjimečnosti – zvláště s vědomím, že se opírá o skutečnost.

Málokdo se soustředí na obvyklé uprchlické mezníky, tedy kdy se ztýraný muž předstírající slabomyslnost a dívka pod maskou světice konečně potkají, jaký plán vymyslí a zda se jim útěk podaří.

Kolonie

60 %

Německo / Lucembursko / Francie, 2015, 110 min

režie: Florian Gallenberger

hrají: Emma Watson, Daniel Brühl, Michael Nyqvist, Richenda Carey, Vicky Krieps, Jeanne Werner, Julian Ovenden, Martin Wuttke, August Zirner, Nicolás Barsoff a další

Kinobox: 76 %

IMDb: 7.0

Taktovku přebírá každodenní mašinerie osady, hraničící s koncentračním táborem: dřina pod dohledem biče, kruté bachařky a „vymítání ďábla“, ve kterém se Nyqvist vyžívá – podobně jako během show, kdy se teatrálně pokouší o vzkříšení mrtvého.

Až hororová tíseň, která se při politikově návštěvě oděje do potěmkiniády radostného průvodu, si v akčním finále půjčuje veškeré obvyklé prvky, počínaje podzemními chodbami a konče štvanicí na letišti. Režisér diváky napíná do poslední vteřiny, až za hranici věrohodnosti, nicméně na krkolomnost historky zamilovaných desperátů dává reálná kolonie strachu v jejím pozadí pozapomenout.