Kužely světla z přileb přejíždějí stěny staré důlní štoly v Rudě na Rýmařovsku, na pomezí Moravskoslezského a Olomouckého kraje.
Josef Wagner s Arnoštem Macurou jen pokrčí rameny. „Tak odtud už netopýři odletěli, minulý týden bylo teplo. Zkusíme to dál,“ uvažují a po laně ručkují na potemnělém svahu plném kamení.
„Tady jsou, vrápenci nezklamou,“ ukazuje Wagner na kolonii asi třiceti spících netopýrů zachycených drápky za kamenitý strop, přičemž křídla mají složená kolem těla. Na první pohled připomínají spíše seschlé květy nebo listí, které tam zavál vítr.
Štola skrývá okřídlené spáče |
Jeskyňáři z bohumínského spolku Orcus mapují netopýří zimoviště v regionu už desítky let. Zakladatel Josef Wagner od roku 1976. A zjevně ho těší, že se při sčítání dostávají na dříve nemyslitelná čísla.
„V některých beskydských jeskyních netopýrů přibylo až desetkrát. Tam, kde jich před třiceti lety zimovalo čtyřicet, jsou nyní i čtyři stovky. A také v Jeseníkách žije netopýrů o dost více, výjimkou nejsou ani tisícové kolonie,“ popisuje.
Razantní zlepšení stavů Wagner připisuje lepšímu ovzduší poté, co na Ostravsku skončila řada továren. „Například vrápenci jsou velmi citliví na sirovodík. Proto je největší rozdíl právě v blízkých Beskydech. Netopýři jsou indikátorem stavu životního prostředí.“
Tuzemští netopýři jsou vůči nákaze imunní
S kolegou Macurou nyní Wagner stojí ve staré štole, kde lidé před staletími kutali železnou rudu. Předci tak nevědomky vytvořili netopýrům ideální zimoviště: stálá teplota i vlhkost, daleko od civilizace a absolutní klid, který výjimečně ruší právě jen jeskyňáři.
A výpomoc funguje i opačně. „Díky netopýrům jsou štoly chráněné a důkladně zabezpečené,“ libuje si Wagner.
Pak vezme jednoho ze zazimovaných netopýrů a pořádně si ho prohlíží. Zrakem pozorně přejede i ostatní. „To kvůli syndromu bílých nosů,“ poznamenává Macura.
Tato hrozba podivně nazvaná podle bílé plísně u čenichů netopýrů likviduje po statisících populaci na severoamerickém kontinentu. Když před několika lety plíseň, která zimující netopýry oslabuje tak, že uhynou, dorazila do Evropy, všichni měli strach z následků.
Jenže „okřídlení našinci“ jsou imunní. „Nevzpomínám si, že bychom kvůli plísni našli mrtvého netopýra,“ potvrzuje Wagner a přidává svůj poznatek.
Lidé se netopýrů bojí. Zbytečně
„Bylo to zvláštní, protože i netopýři, kteří jsou na konci zimy celí bílí, tak těsně před výletem ze zimoviště byli už bez plísňového povlaku. Při delším pozorování jsme sledovali, jak sami sebe pomocí zubů a křídel čistí.“
Zatímco pro mnohé laiky jsou netopýři symbolem čehosi temného, nevyzpytatelného, až hrozivého, jeskyňáři je považují za takřka dokonalé zvíře.
A lidem radí, aby se netopýrů rozhodně nebáli. „Občas máme telefonáty, ať si přijedeme do domu nebo bytu pro netopýra, jinak ho zabijí. Přitom stačí otevřít okno a netopýr v noci vyletí,“ instruuje Wagner.
Dvaaosmdesát let? Pro jeskyňáře žádný problém
Člověk by podle odborníků měl být naopak za netopýří přítomnost rád. „Každý za noc sežere mnoho hmyzu, například komárů, a to až do poloviny vlastní hmotnosti,“ vysvětluje Wagner.
Speleologové ze spolku Orcus po většinu roku prozkoumávají jeskyně v tuzemsku i v zahraničí a pořizují jejich dokumentaci.
Pětašedesátiletý Wagner začal s lezením do jeskyní při trampování a pokračovatele má ve svém synovi. Macura dokonce před dvěma lety oslavil už osmdesát let, přitom do spolku přišel teprve po padesátce. „Dlouho jsem totiž nevěděl, že něco takového existuje. Proto rozhodně nekončím,“ směje se.
A od netopýrů si teď dají klid. „Zase až za rok,“ loučí se jeskyňáři s dolem Ruda. A s kolonií spící hlavami dolů.
