Ilustrace katapultovacího křesla kosmické lodi Vostok

Ilustrace katapultovacího křesla kosmické lodi Vostok | foto: Archiv autora: Pavel Toufar

O přistání musel lhát. V kabině Gagarin přistát nemohl, katapultáž zatajili

  • 190
Nejproblematičtější část prvního letu člověka do vesmíru bylo přistání. Ani dlouhé přípravy nemohly Gagarina připravit na neuvěřitelně rychlý sled událostí, který ho měl dostat z padající kabiny.

Minule jsme Jurije Gagarina opustili ve chvíli dramatického sestupu zpět na Zemi, při kterém řada věcí nefungovala úplně podle plánu. Teorií na to, co vedlo k závažným komplikacím je a byla celá řada. Jedna z nejhlasitějších uvádí jako příčinu neodpojení silného kabelu mezi přístrojovým úsekem s návratovou kabinou. Také vyvrácení této teorie byl věnován první díl.

Elektrokabel nebyl bez viny

Doranem a Bizonym, ale také některými dalšími autory (například Nikišin, První kosmonaut v třetí lodi, Radikal, 12, 1990) uváděnou závadu neodpojeného kabelu mezi návratovou kabinou a přístrojovou sekcí kosmické lodi Vostok (viz první díl) zažil však hned druhý sovětský kosmonaut German Titov v srpnu 1961. Během návratu z oběžné dráhy se při oddělení jeho kabiny od přístrojového úseku zmíněný kabel elektrické instalace skutečně neodpojil. Titov sice zaznamenal 10 sekund po vypnutí brzdicího motoru explozi pyrotechniky, oddělující pásy poutající kabinu k přístrojovému úseku, ale současně si nemohl nepovšimnout, že přístroje na palubní desce v kabině, napájené elektrickým proudem z přístrojového úseku, jsou dál v činnosti. Působením žáru a silného namáhání se svazek kabelů přepálil a přetrhl až po vstupu do hustých částí atmosféry, takže kabina se osvobodila.

Podle odborníka na sovětskou kosmonautiku G. Formina a jeho spolupracovníků šlo o nedbalost při montáži. Vinou závady byly předány příkazy k jednotlivým krokům vedoucím k zážehu pyropatron poutacích pásů a k oddělení kabeláže v jiném pořadí, než měly, což vedlo k tomu, že nakonec nebyly všechny provedeny.

Forminovo tvrzení o jediné závadě tohoto druhu je však v rozporu s tím, co v roce 1989 napsal Grigorij Rezničenko v knize Kosmonaut–5, že totiž stejná svízel potkala také Valerije Bykovského, když se v létě 1963 vracel z dlouhodobého letu ve Vostoku 5. Takže ani odborník z konstrukční kanceláře Formin, který přitom na stránkách časopisu Novosti kosmonavtiki dával sebevědomě najevo, že s pomocí svých spolupracovníků a konzultantů vyvrátil a vysvětlil veškeré pochybnosti a fámy o závěru letu Jurije Gagarina, nenapsal plnou pravdu. A to se psal rok 2001!

K tomu ještě dodejme, že ke stejné situaci došlo již při letu čtvrté a páté zkušební lodi v březnu 1961, tedy ještě před letem Jurije Gagarina, ale nepochopitelně a trestuhodně to tehdy nikdo zásadně neřešil. Až po letu Germana Titova se problém začal urychleně zkoumat.

Povel k oddělení rozměrné zástrčky elektrického spoje měl přenést malý kabel a teprve až potom měly pyrotechnické spoje oddělit kovové pásy spojující kabinu s přístrojovou sekcí lodě. Jenže tento malý kabel byl nevhodně umístěný, a byl tudíž poškozen zážehem pyropatrony. Povel k odpojení rozměrné zástrčky elektrického kabelu proto neprošel.

K nápravě stačila drobná montážní úprava. Při letu lodí Vostok 3 a Vostok 4 se nepříjemnost neopakovala, ale došlo k ní znovu při zmíněném letu Vostoku 5, za což ale prý v tomto případě mohla nedbalost jednoho montéra.

Informace o problému se stabilizací a rotací návratové kabiny Gagarinova Vostoku se na veřejnost dostaly kupodivu hned v roce 1961, ale ve velmi malém a především nenápadném rozsahu. Jurij Gagarin je totiž jakoby mimochodem naznačil ve své knize Cesta do kosmu (Doroga v kosmos, 1961): „Kosmická loď se začala otáčet a já jsem o tom informoval Zemi. Avšak rotace, která mě znepokojila, brzy ustala.“

Jindy přísná cenzura nechala v textu i poznámku o „znepokojení“.

Návrat na Zemi vyžadoval odvahu

Podívejme se podrobněji také na další průběh přistávací operace kosmické lodi Vostok, abychom porozuměli její nepochybné dramatičnosti. Po zbrzdění v horních vrstvách atmosféry padala kulová kabina s kosmonautem rychlostí 220 m/s k zemskému povrchu. Uvnitř se zvyšoval hukot rozráženého vzduchu. Automaticky se sklopilo průhledné hledí přílby kosmonautova skafandru SK-1 (pro případ, že by na to sám zapomněl), rovněž automaticky se dotáhly zádové popruhy křesla a otevřel se přívod kyslíku do skafandru, nezávislý na palubních zdrojích kabiny. Zásoba byla v katapultovacím křesle.

Kosmonaut se připravil na katapultáž. K tomu ho nabádal zvukový signál a rozsvícený nápis na palubní přístrojové desce.

Ve výšce sedm kilometrů, pouhé dvě sekundy po odhození poklopu vstupního otvoru, udělil teleskopický mechanismus s pyropatronou během 0,1 až 0,2 sekundy katapultovacímu křeslu rychlost 20 m/s, kosmonaut se vřítil do vzdušného víru a odlétl stranou od rychle padající kabiny.

K okamžiku, kdy odlétl poklop kabiny, Jurij Gagarin ve svých pozdějších vzpomínkách pouze poznamenal: „Byl jsem to já? Já jsem byl katapultován?“

Vše se totiž odehrálo ve sledu neobyčejně krátkých okamžiků, takže nebyl čas zaznamenávat podrobnosti. Půl sekundy poté se otevřel malý stabilizační padáček křesla, odhodilo se křeslo a o další tři sekundy později se rozevřel kosmonautův hlavní osobní padák. V dalších deseti sekundách se odpoutala schránka s nouzovým vybavením a malým nafukovacím člunem a zůstala viset na 15 m dlouhém laně, připevněném k osobnímu padákovému postroji kosmonauta.

Opuštěná kabina se mezitím řítila volným pádem až do výšky kolem čtyř kilometrů. Teprve až zde byl odhozen kryt padákové schránky a začal pracovat hlavní padákový systém kabiny.

Zatímco při tomto neobvyklém způsobu návratu přistávali kosmonauti na svém osobním padáku poměrně přijatelnou rychlostí nejvýše kolem 5 m/s, jejich kabina dosedala s mnohem větším nárazem rychlostí dokonce až 10 m/s, a protože schránka padáků a jejich upevnění byla na jejím levém boku, dopadala z pohledu kosmonauta na bok pravý. Bylo jasné, že pokud by se kosmonaut z kabiny během sestupu nekatapultoval, odnesl by takový tvrdý dopad přinejmenším vážným zraněním, pokud ne přímo smrtí. Proto musel být z kabiny bezpodmínečně katapultován. Jinou možnost neměl.

Lež rozkazem

Technika letu kosmické lodi Vostok nepředpokládala přistání s kosmonautem uvnitř kabiny. Byla to však jedna z přísně utajovaných věcí. O katapultáži a samostatném přistání Jurije Gagarina na osobním padáku se dlouho nesmělo mluvit. Důvod byl zřejmý. Sověti chtěli získat další prvenství a nový světový rekord ve výšce letu člověka, přičemž přísná pravidla Mezinárodní letecké federace FAI (Fédération Aéronautique Internationale) zakazovala, aby pilot po dosažení rekordní výšky přistál jinak než ve svém letounu.

Schválené mezinárodní pravidlo pro uznávání leteckých rekordů mělo zaručit, že se nikdo nepokusí o vytvoření rekordu za každou cenu, kdy by došlo k rozpadnutí konstrukce letadla, a pilot byl nucen zachránit se na padáku. Proto musel Jurij Gagarin po svém návratu z kosmu na tiskové konferenci ve Velkém sále Domu vědců lhát a tvrdit, že přistál v kabině své lodi, z níž pak bezstarostně vystoupil.

O celé věci byl nucen lhát rovněž na stránkách své přísně cenzurované knihy Cesta do kosmu. A lhaní pokračovalo i při dalších kosmických letech lodí Vostok. Andrijan Nikolajev dokonce před kamerami předváděl, jak svižně vyskakuje z kulatého vstupního otvoru kabiny. A co na tom, že na sobě ani neměl oblečený kosmický skafandr, protože záběry nakonec na příkaz cenzorů stejně nebyly zveřejněny a na veřejnost se dostaly až o hodně let později.

Když však vyšla pravda najevo, spustila se lavina zbytečných dohadů a pochybností o celém Gagarinově kosmickém letu. Takový byl důsledek nesmyslného utajování.

Postup katapultáže vyžadoval přísnou kázeň a bylo nutné, aby před opuštěním kabiny kosmonaut bezpodmínečně zaujal určenou polohu hlavy i celého těla a udržel ji za každou cenu. Katapultovací křeslo bylo poměrně rozměrné, zatímco průměr kulatého vstupního otvoru nepřesahoval pouhý jeden metr.

Hned po startu usnula a pak si málem urazila hlavu. První žena v kosmu

V řídicím středisku zavládlo zděšení. Valentina Těreškovová, první kosmonautka světa, neodpovídá. Proč? Vysílením usnula. Tři dny se v těsném křesle nemohla ani pohnout. Při katapultáži se málem zabila. Sledujte s námi napínavé okamžiky prvního letu ženy do vesmíru.

Po obléknutí svrchní kombinézy se prověřovala funkčnost skafandru a jeho správné usazení. Těreškovová si přesto během letu stěžovala na značné nepohodlí

Například Valentina Těreškovová při katapultáži zazmatkovala či spíše propadla panice a přikázanou polohu hlavy neudržela. Výsledek byl krajně nepříjemný. V obličeji si udělala pořádnou modřinu. Přílbou skafandru naštěstí o okraj vstupního otvoru pouze lehce zavadila. Proč naštěstí? Kdyby to bylo o něco víc, mohla si prý urazit i půlku hlavy! Však se také Sergej Koroljov neudržel a rozčileně prohlásil: „Že jsem si s těmi ženskými vůbec něco začínal!“

V roce 2007 se však k tomu vyjádřila Těreškovová zcela jinak. Přišla s vlastní verzí a řekla: „Když jsem opustila kabinu a snášela se na padáku, uviděla jsem pod sebou jezero a pomyslela jsem si: Bože můj, poprvé do vesmíru letěla žena a nakonec skončí v jezeře!“

Prý se jí podařilo vodní hladinu přeletět a dosedla na pevnou zemi, ale než složila vrchlík, vláčel ji ještě nějakou chvíli silný vítr. Právě přitom se prý zranila o mikrofony, které měla v přilbě skafandru, a „udělala si velkou modřinu na nose“.

Jak snadno však mohlo při katapultování dojít ke zranění, potvrzuje poměrně nedávno zveřejněná podrobnost z letu Germana Titova ve Vostoku 2. V okamžiku katapultování zaznamenal kus vnitřního polstrování deroucí se ven z kabiny. Instinktivně mírně pohnul hlavou a při prudkém nárazu katapultáže se udeřil nosem o vnitřek přilby skafandru. Na skle průzoru zůstalo několik kapiček krve.

Při zkouškách první kosmické lodi Vostok před jejími starty s kosmonauty na oběžnou dráhu prověřovali činnost katapultovacího systému zkušební výsadkáři z upravených vojenských letadel i z makety kabiny shazované z transportního letadla. Katapultovací křeslo KP-V-3A bylo vyrobeno podle návrhu konstruktéra Gaje Iljiče Severina a jeho týmu v závodě č. 918 u Moskvy, kde se také šily skafandry, z dílů a součástek užívaných v katapultovacích sedačkách tehdy nových stíhaček MiG-21. Jeho kostra však byla úplně nová. Ke zkouškám s výsadkáři se používal upravený střední bombardér Iljušin Il-28.

Pro vedení křesla po „výstřelu“ musely být do trupu bombardéru vmontovány nejen vodicí lišty, ale také speciální nástavba. Výrazně byla upravena také zadní část letounu, v níž byly soustředěny nezbytné agregáty přemístěné ze středu trupu a nová zařízení pro obsluhu katapultovacího křesla. Při zkouškách kompletního přistávacího systému vynášela velká vojenská transportní letadla maketu kulové návratové kabiny do výšky 10 až 11 km, odkud byla vyhazována z nákladového prostoru. Během volného pádu dosahovala zkušební maketa už ve výšce 7 až 8 km stejné rychlosti, při které mělo během návratu z oběžné dráhy dojít ke katapultování kosmonauta.

Byl sestaven speciální tým deseti zkušebních výsadkářů. Při jedné ze zkoušek katapultáže z letadla Iljušin Il-28 však došlo k tragické nehodě. Zkušební výsadkář se do křesla nejspíš špatně posadil a při pokusu o katapultáž si o okraj úzkého „výstupního otvoru“ utrhl hlavu. Jiné zprávy tvrdí, že vinou technické závady se naopak neodhodil kryt výstupního otvoru, takže zkušební výsadkář do něj narazil jako na pevnou zeď a rozdrtil si hlavu i krční páteř. Na hlavě neměl robustní přilbu kosmického skafandru, ale běžnou přílbu, jakou používali piloti stíhaček a výsadkáři.

Proto byla mezi odhozením krytu a katapultováním napříště zvolena časová prodleva dvou sekund.

Na katapultovací křeslo doplatil také jistý Valerij Golovin. Avšak jinak než při jeho zkoušce. Od roku 1950 pracoval jako zkušební vojenský výsadkář a jeho práce podléhala přísnému utajení, jak bylo v těch dobách pravidlem. Jevgenij Rumancev na svých webových stránkách Kosmičeskij memorial uvádí zajímavé informace, které se mu o případu Valerije Golovina podařilo získat. Podle nich Golovin doplatil na svou přílišnou otevřenost a důvěru, ale také na nezodpovědné jednání lékařů, především však na souseda udavače. Když totiž v roce 1963 seděl v kavárně s přáteli, vyprávěl jim o své práci a zmínil se o tom, že sovětští kosmonauti nepřistávají v kabině, jak se všude oficiálně píše, ale že jsou katapultováni. Ještě dodal, že sám takové křeslo zkoušel.

U vedlejšího stolu seděl jeho soused, který všechno udal. Netrvalo dlouho a Golovina přeřadili na podřadnou práci baliče padáků, což znamenalo nejen podstatně nižší plat, ale především konec všech nadějí na další zajímavou práci. Valerij Golovin propadl depresím, které začal zahánět alkoholem. Jednoho večera měl krajně nepříjemný rozhovor se svým sousedem udavačem, který postával na vedlejším balkonu. Jevgenij Rumancev napsal, že „za nějaký čas“ – přesněji to neuvedl - Golovin skočil z balkonu u svého bytu. Přijela sanitka a odvezla ho do nemocnice.

Byl víkend a služba byla omezená. Lékař na příjmu konstatoval, že pacient je při vědomí, zjevně nemá žádná vážnější poranění, a že tedy bude stačit, když přijde na podrobnější prohlídku až po víkendu v pracovní den. Poslal ho domů. Golovinův zdravotní stav se však rychle zhoršoval a 22. dubna 1963 zemřel na těžké zranění vnitřních orgánů a páteře. Bylo mu třicet sedm roků. Stal se tak další, byť nepřímou obětí kosmického katapultovacího křesla KP-V-3A, ale především nesmyslného utajování jeho existence.

Na neobvyklý způsob zakončení přistávacího manévru lodi Vostok si během přípravy museli zvyknout především sami kosmonauti. Shazovali je proto z výsadkových letadel, kdy byli oblečeni do kompletního poměrně těžkého kosmického skafandru, hledí přilby měli sklopené, na rukou rukavice a na zádech výplň katapultovacího křesla s hlavním a záložním padákem, také s přístroji a s automatikou zajišťující řádný průběh jednotlivých funkcí padákového systému. Pod sedačkou se nacházela schránka s nouzovými zásobami a dalšími potřebami, připravenými pro případ přistání v opuštěné oblasti.

Přibližně 20 minut poté, kdy přistál na poli u Smělovky, obklopili Gagarina na raketové základně protiletadlové obrany důstojníci a vojáci a také jejich rodinní příslušníci, aby se společně vyfotografovali. Gagarin je prostovlasý, vlevo od středu v horní části snímku. O pět minut později už nastupoval do vrtulníku, který ho přepravil ne letiště Engels.

Přes veškerou přípravu a prověřování zvolené techniky potkala Jurije Gagarina po otevření padáku další velká nepříjemnost. Z nezjištěného důvodu se mu totiž vzápětí otevřel i záložní padák. Gagarin nemohl téměř šest minut otevřít velký ventil umístěný vpravo dole na spodním okraji přilby, který měl během sestupu na padáku umožnit ventilaci helmy a dýchání vnějšího normálního vzduchu. Přehrnula se přes něj tkanina vnější oranžové kombinézy skafandru, což Gagarin uviděl až v zrcátku upevněném na rukávu a přehrnutou část skafandru dokázal s obtížemi postupně odstranit, aby se dostal k ovládání ventilu.

Neměl to jednoduché, když si připomeneme, že ještě s obavami sledoval mohutný tok Volhy, který se prostíral pod ním a neměl jistotu, zda nakonec neskončí ve vodě.

Svědectví o návratu

Kulová návratová kabina prvního Vostoku, zčernalá a ohořelá průletem a brzděním v hustých vrstvách atmosféry, dosedla několik desítek metrů od hluboké rokliny, v níž hučely jarní vody, na poli kolchozu Leninskij puť u nevelké osady Uzmorije. Místo přistání bylo vzdáleno severovýchodně asi 2,5 až 3 km od břehu Volhy, na jejímž protějším břehu leží město Saratov, kde se Jurij Gagarin před pouhými třinácti roky začal učit létat v místním aeroklubu. Třebaže si sovětští propagandisté potrpěli na nejrůznější velkolepá gesta, tak takové doslova symbolické přistání předem naplánováno nebylo. Gagarin nakonec přistál na padáku východně od vesnice Smělovka, ale na štábu divize vojenského letectva v Engelsu krátce zavzpomínal, že měl při sestupu na padáku obavy, aby neskončil ve vodách Volhy, která je v těch místech velmi široká.

Zatímco Gagarin se v Engelsu chystal k odletu do Kujbyševa, na místě přistání Vostoku byli nejen vojáci, zajišťující techniku, ale také spousta zvědavců z okolí. Pozornost samozřejmě přitahovala nezvyklá kabina tvaru koule, v té době už zakrytá plachtou.

Jurij Gagarin totiž ve skutečnosti neobletěl celou zeměkouli, ačkoli se to uvádí v učebnicích. Odstartoval z kosmodromu v Kazaschstánu a přistál u Volhy poblíž zmíněné osady Smělovka, což je zhruba 1500 km severozápadním směrem od Bajkonuru. K dokončení celého jednoho obletu Země mu tedy chybělo těchto přibližně 1500 kilometrů. Navíc se přistání původně předpokládalo v okolí města Pestravka, ležícího 89 km jihozápadně od Samary (dříve Kujbyšev).

Na letecké základně v Krjaži, ležící 79 km od Pestravky v blízkosti Samary bylo proto umístěno hlavní velitelství pátrací a záchranné operace, další předsunutá jednotka se nacházela v blízkém Pugačevu.

Když dorazila zpráva, že obzorový radiolokátor radiotechnického střediska letiště Engels zaznamenal v jihozápadním sektoru ve výšce kolem 8 km a ve vzdálenosti 33 km očekávaný cíl, který sledoval až do jeho dosednutí na zem, vzlétla letadla a vrtulníky s výsadkářským týmem lékařů i záchranářů-potápěčů do původně určené oblasti, ale kosmickou kabinu ani kosmonauta jejich posádky nikde neviděly. Jeden z vrtulníků se proto vydal proti předpokládané trase sestupu a přistání.

První lidé, které Gagarin po dosednutí na čerstvě zoraném kolchozním poli opět uviděl, byla starší venkovská žena s malou holčičkou. Bály se k němu přiblížit. Nezvyklý jasně oranžový kosmický skafandr v nich nevzbuzoval důvěru. Manželka místního hajného Anna Akimovna Tachtarovová s vnučkou Ritou vyšly z domova časně a samozřejmě nic netušily o letu prvního kosmonauta. Anna Tachtarovová si naopak vzpomněla na sestřelení amerického letce Garryho Powerse ze špionážního letadla U-2 pouhý rok předtím, takže si hned pomyslela, že by mohlo opět jít o cizího nepřátelského pilota. Zmátla ji však výrazná písmena CCCP na rozměrné bílé přílbě oranžového skafandru onoho neznámého muže, který balil padák, usmíval se a volal na ně, aby se ničeho nebály.

Z nedaleké polní dílny už mezitím přibíhali mechanizátoři, které zavolal traktorista Jakov Lysenko. Zaslechl totiž z velké výšky nad sebou tlumený výbuch a pak uviděl cosi tmavého pod velkým padákem.

Podle některých dobových zpráv muži z vesnice Gagarinovo jméno znali, protože prý poslouchali v rozhlasu zprávu o činu, jehož velikost si v plném významu měli uvědomit až mnohem později. Podle jiných zpráv nic takového netušili, protože ve Smělovce tehdy snad ještě ani nebyl zaveden elektrický proud, a žádné rádio tam tudíž neměli. Pouhých 10 minut od okamžiku, kdy se Gagarin znovu dotkl zemského povrchu, se v automobilu ZiL-151 přiřítili vojáci z blízké raketové divize protivzdušné obrany u vesnice Turnovka severovýchodně od Smělovky a jejich důstojník major Achmed Gasijev křičel, aby všichni zvědavci ustoupili stranou, třebaže se Jurij Gagarin s nimi nadšeně vítal.

Vojáci odvezli Gagarina na svou základnu, kde podal hlášení veliteli divize leteckých sil v Engelsu generálmajoru Brovkovovi. Vojáci mu pomohli svléknout alespoň svrchní oranžovou kapronovou kombinézu a přetlakový oblek skafandru, za což jim Gagarin poděkoval s mohutným odfouknutím. Byl u toho jistý Viktor Arťjomov, který vzpomínal: „Byl úplně celý mokrý... a měl pistoli. Aby se mohl bránit.“

Svrchní oranžová kombinéza měla totiž kapsy určené na pistoli, nůž, vysílačku a dozimetr. Avšak oficiální zprávy TASS se o pistoli nebo noži nikdy nezmiňovaly.

Ohořelá ochranná vrstva tepelného štítu návratové kabiny, závěs padáku, v horní části anténa vyklápějící se po otevření padáku a za kabinou v poli stopa, jak se kabina po dopadu smýkla. Katapultovací otvor není vidět, je vpravo, vlevo je průzor, který měl kosmonaut v přímém pohledu ze svého křesla. Podle popisu z Roskosmosu jde o kabinu Vostoku 1, nicméně to se podle vzhledu terénu a dalších detailů nezdá možné.

Jurij Gagarin zůstal oblečený do spodního tepelně izolačního oděvu s hedvábným povrchem bleděmodré barvy. V něm se v doprovodu vojáků vrátil automobilem na místo svého přistání. Cestou je dostihl vrtulník Mi-4 pátrací skupiny s pilotem Chitrinem, který Gagarina naložil a přepravil na základnu bombardovacího letectva u města Engels, kde už na něj čekal maršál Filip Agalcov a odkud také speciální linkou telefonoval s Chruščovem, Brežněvem, Veršininem a dalšími politickými a vojenskými představiteli v Moskvě. Sem už také dorazil dopravní letoun Lisunov Li-2 (Kamanin uvádí ve svých denících Iljušin Il-14, ale pamětníci se shodují na typu Li-2) s týmem lékařů, vedeným plukovníkem Vitalijem Vološinem. Museli se prodrat obrovským davem nadšených zvědavců. Jurije Gagarina sice zastihli v druhém patře letištní budovy, ale první měření jeho krevního tlaku a tepu mohli provést až na palubě Li-2 během letu na tovární letiště v tehdejším Kujbyševu (dnešní Samaře), kam se také seběhlo velké množství lidí, převážně zaměstnanců sousední továrny.

Velitel letounu sice dostal příkaz, aby zaroloval na vzdálenou stojánku, ale lidé ze štábu kosmického letu se k tomu místu už v osobních automobilech nedostali, protože i tam se seběhla spousta lidí. První z letadla vystoupil Jurij Gagarin, na hlavě měl leteckou kuklu a pilotní bundu, navlečený byl stále ještě do základního bledě modrého obleku svého skafandru. Usmíval se, ale vypadal hodně unavený. Kolem něj se přeléval dav nadšených lidí. Nakonec se všem přece jen podařilo nastoupit do automobilů.

Jurije Gagarina odvezli na rekreační daču oblastního stranického výboru, která stála na vysokém břehu nad řekou Volhou stranou od Kujbyševa. Asi o tři hodiny později přiletěl z města Tjura-Tam u kosmodromu Bajkonur také Sergej Korolojov a s ním akademik Keldyš, maršál Rudněv a další členové Státní komise. Přiletěli rovněž kosmonauti z celé první šestice. Sešli se všichni až v deset večer, snědli pár obložených chlebů, ale pilo se kupodivu velice málo, protože únava z předchozích vypjatých hodin byla příliš velká. V jedenáct hodin v noci šel Gagarin spát. Následující den 13. dubna 1961 zasedala přímo v rekreačním objektu Státní komise a přítomni byli i někteří zástupci vedení průmyslu. Jurij Gagarin podrobně informoval o průběhu svého letu. Vše se filmovalo a nahrávalo na magnetofon. Přijeli také první novináři, bylo hodně telefonátů. Pak Gagarin znovu odpočíval, byl na krátké procházce a s generálem Kamaninem a s některými kamarády kosmonauty si zahrál kulečník.

Odpoledne se začal připravovat na slavnostní přijetí v Moskvě a večer si vyzkoušel novou uniformu. Předpověď počasí na následující den, kdy se mělo letět do Moskvy, nebyla příznivá, ale v šest hodin ráno 14. dubna 1961 se ukázalo, že meteorologická předpověď nebyla přesná, protože nejméně do 13:00 hodin moskevského času mělo být počasí pro let naopak příznivé. V 10:40 moskevského času vzlétl z Kujbyševa letoun Iljušin Il-18 s Jurijem Gagarinem na palubě do Moskvy a asi 50 km před letištěm se k němu připojil čestný doprovod - dvě vojenské stíhačky vpravo, dvě vlevo a tři nahoře. V Moskvě čekalo na Jurije Gagarina triumfální přivítání.

Prý po něm i házeli kameny

Návratová kabina dopadla o 2 km dál, než přistál na padáku Jurij Gagarin, a byť brzděna rozměrným padákem, zanechala notnou prohlubeň, jak prudce dopadla, odrazila se, poskočila a nakonec se ještě převalila na bok. Jak se smýkla na stranu, zůstala po ní ve vzrostlé trávě široká rýha rozryté země.

Svědectví jsou rozporuplná. Někteří autoři totiž tvrdí, že „Gagarin byl přivítán bojovým pokřikem urááá, nadávkami a kolchozníci po něm zpočátku dokonce házeli kamení, protože ho považovali za amerického špiona“, ale není to přesně doložené. Spíše jako komický detail zní další vzpomínka, podle níž prý major Achmed Gasijev při setkání s Gagarinem nejprve přísně pronesl: „Vaše doklady, prosím.“

Pole, na kterém došlo k historickému návratu prvního člověka z vesmíru, totiž náleželo do vojenského prostoru.

Podle Jamie Dorana a Pierse Bizonyho (Starman) byly u kabiny dříve než dospělí děti ze Smělovky, které si hrály na blízké louce u jednoho z přítoků řeky Volhy. Zvědaví kluci hned vlezli dovnitř a vybrali ze skřínky tuby s kosmickou stravou. Běželi s nimi zvlněnou krajinou až do školy a volali na spolužáky, kteří rázem zapomněli na vyučování. Do místa přistání se vypravili také dospělí. Vojáci měli co dělat, aby je udrželi stranou. Přesto zvědavci roztrhali hlavní padák kabiny na kousky, protože každý si chtěl odnést alespoň nějakou památku.

Na místě Gagarinova přistání u obce Smělovka vztyčil major Achmed Gasijev se svými podřízenými provizorní „památník“ s nápisem: Nedotýkat se 12. 4. 1961 10 h 55 m mosk. času.

Jurij Gagarin vítal s úsměvem všechny, kteří přibíhali od vesnice. Zatímco někteří zvědavci se snažili dostat co nejblíže ke kosmonautovi, jiní přičinliví jedinci se naopak starali, aby ukořistili co nejvíce věcí z jeho kosmické výbavy, které se jim mohly příležitostně hodit. Také o tom dodnes existují různá svědectví. Zaznamenali je opět Jamie Doran a Piers Bizony, kteří měli možnost mluvit s přímými pamětníky z osady Smělovka. Jde například o vyprávění o jistém nešťastníkovi, který sice ukořistil malý nafukovací záchranný člun a dokonce se na něm vypravil na ryby na přítok Volhy, ale už o pár dnů později ho musel vrátit. Do vesnice totiž přijeli důstojníci KGB a rozkradené věci hledali a zajišťovali. Postupně tak byly nalezeny a vráceny všechny důležité součásti výbavy, také katapultovací křeslo notně pošramocené nebrzděným pádem na zem, těžký poklop vstupního a katapultovacího otvoru a další.

Také tehdejší kluci a dnešní dospělí ze Smělovky mají v paměti uchovanou vzpomínku na osobní setkání s neobyčejnou událostí, která je zapsána do učebnic. Zejména jak z palubních zásob uložených v kabině s chutí slupli čokoládu a naopak se ošklíbali nad nechutnou kosmickou stravou z tub.

Gagarin je v Rusku populární i dnes. V Rjazanské oblasti vytvořili jeho obří portrét ve sněhu: