Vyplouváme z přístavu ve městě Cienfuegos v zálivu na jižním pobřeží Kuby. Je nás dvacet, kteří jsme se už v Česku rozdělili na dvě posádky a přes internet si na 14 dní zarezervovali dva katamarány. Včera jsme od rána nakupovali zásoby jídla a pití.
Chtěli jsme vyplout už včera, ale nesměli jsme. Více než stokilometrovou vzdálenost mezi přístavem a prvním ostrovem v souostroví bychom totiž do tmy nezvládli a noc může být ve zdejších vodách zrádná, jak kvůli větru a vlnám, tak kvůli všudypřítomným mělčinám. Máme sice na palubě hned čtyři zkušené kapitány, ale v Karibiku jsme všichni poprvé, takže opatrnost je na místě.
První den mám vytopenou kajutu
Na moře vyrážíme další den hned ráno. Asi po hodině proplétání se vstupním kanálem jsme ze zálivu venku na otevřeném moři. Jedeme na motor na západ a já jsem trochu zklamaná.
Mrholí, fouká silný, docela studený vítr, zvedají se vlny. Katamarán do nich noří špičky svého trupu a slaná voda stříká přes palubu. Žádná vysněná romantika.
Je mi zima i v šusťákovce a leginách. Nic teplejšího už s sebou nevezu a jestli bude celé dva týdny takhle, tak se nepřevleču a zaručeně zplesnivím. Teplotu vzduchu odhaduju tak kolem 15 stupňů Celsia. Doma na druhé polokouli je sice ještě studenější únor, ale já počítala s teplým Karibikem.
Navíc mám vytopenou kajutu, i když ne tak dramaticky jako Pavel, který si zapomněl zavřít okno ve špičce. Aby se k němu dostal, musel otevřít spojovací dveře mezi mou a jeho kajutou a právě když to udělá, přelije se otvorem přes něj na mou postel kýbl slané vody.
Navečer konečně připlouváme k nejvýchodnějšímu cípu ostrova Cayo Largo a na noc kotvíme u pláže Tortuga. Široko daleko nikde nikdo, ani na pevnině, a kromě našich dvou katamaránů ani na moři. Po půl sedmé večer se začíná stmívat, před půl sedmou ráno vychází slunce.
Langusty bez chleba a první žralok
Studený vítr ještě fouká a nepřestane prakticky celý první týden. Slunce se už přece jen snaží, moře je smaragdové jako z katalogu. Kotvíme v sotva třímetrové hloubce, dno pokrývá sněhobílý písek.
Aleš vyráží na lov. Objevil totiž na dně past, pod níž se přes den schovávají langusty. Stačí desku nadzvednout a rukou nejlépe v rukavici je pochytat. Útlocit jde stranou, protože maso nakoupené ve městě musíme rychle zpracovat a sníst a na ostrovech už nebude kde čerstvé zásoby doplnit. O šest langust se dělíme s druhou lodí.
Náš kuchař Petr je vaří bezmála tři čtvrtě hodiny ve slané vodě s bobkovým listem, novým kořením a pepřem. Čerstvé jen s citronovým dipem vykouzleným z jogurtu jsou vynikající i bez pečiva, které po dvou dnech ve vlhku stačilo zplesnivět.
Plujeme kousek dál ke korálovým útesům, kotvíme stranou, šnorchlujeme k nim a ocitáme se doslova jako v obřím akváriu. Všude kolem nás se vznášejí hejna barevných ryb, potkáme želvy, trnuchy, perutýny, murény... Dáša hlásí prvního žraloka. Se stejnými se na moři i v příštích dnech setkáme ještě několikrát.
Dny plné zážitků rychle utíkají. Přes zastávku u Playa Los Palos pokračujeme podél břehů ostrova Cayo Largo, kolem proslulé sněhobílé a liduprázdné pláže Playa Sirena. Ve Středomoří by tu stál turisty ověšený slunečníkový les. Tady není ani noha, jsme tu úplně sami.
Proletářské přátelství
Ostrov Cayo Largo de Sul je druhým největším a nejvýchodněji situovaným ostrovem souostroví s rozlohou 38km². Kubánci tu nikdy nežili. Až v 80. letech minulého století z něj účelově vytvořili turistickou destinaci.
Blížíme se opatrně mezi písečnými mělčinami do mariny. Je tu v celém souostroví Canarreos jediná. Jen tady můžeme doplnit do lodní nádrže sladkou vodu, dobít baterii a doufáme, že také dokoupíme čerstvé jídlo.
Marina má jen dvě mola, jedno pro lodě domácí, kde cizinec stát nesmí, druhé pro turisty ze zahraničí. Kubánci bez povolení, které podléhá přísným pravidlům, na moře nesmí. Hradbou mezi turistou a místními je také dvojí měna. Národní měna platí jen mezi domácími, turista platí měnou konvertibilní a za cenu obvykle 25krát vyšší. Cizince většinou letadlem na ostrov dopraví turistická kancelář a doveze je do letoviska, které je dokonalé jako z katalogu. Pokud ho však opustí, najdou jen jeden obchůdek, několik stánků se suvenýry, bar, banku a poloprázdný obchod s potravinami.
Na Československo Kubánci slyší. Tu si k nám v baru přisedne jeden a líčí vzpomínky na to, jak u nás taxikařil, tam se nám prodavačka svěřuje, že má v Česku synovce. I když jsou ty doby dávno pryč, místní si naše někdejší proletářské přátelství pořád pamatují.
Druhý den ráno běháme po městečku a sháníme housky. V jediném místním obchodě už totiž došly. Pod rukou koupíme přímo od pekařů 40 housek za 5 eur. Dokupujeme mléko, kubánskou colu na stylový koktejl Kuba libre. Noc v marině stojí každou loď 35 konvertibilních pesos. Servis, uklizené a voňavé toalety a sprchy si za tu cenu však musíte spíš domyslet.
Odplouváme na moře kanálem mezi mangrovníkovými ostrovy a je zřejmé, že nejméně týden teď nepotkáme ani náznak civilizace. Zastavíme ještě u nedalekého ostrova, na němž žijí leguáni. Vůbec se nebojí, krouží lačně kolem nás a čekají, kdo jim co hodí k snědku.
Karibik konečně podle představ
Moře je plné ryb, ale moc neberou. Naši rybáři mají pár záběrů, jeden dokonce zásadní, ale obr na druhém konci vlasec nakonec utrhl i s voblerem. Náš katamarán opatrně kličkuje mezi korálovými útesy a ostrovy směrem dál na západ. Pokud jsme se první dny obávali mělčin pod dva metry, teď už nás nerozhodí ani 0,2 m pod kýlem. V nocí kotvíme u ostrova Cayo Rico.
Kraťasy jsem ještě nevytáhla, dokola točím mikinu a ty samé leginy. Ještě že je voda teplejší než vzduch, takže je v ní vlastně dobře... dokud nevylezu. Šnorchlujeme na útesech a postupně se posouváme dál kolem pláže ostrova Escopa až na Cayo Rozalio. Na noc kotvíme u krásné liduprázdné pláže a se sluncem se ten den loučíme procházkou, za kterou by se nestyděl žádný režisér těch nejromantičtějších a nejkýčovitějších filmů.
Hejna ryb, rejnoci, siby, barakudy, papouščí ryby, kanicové, ropušnice, perutýni, ale i vrak lodi. To všechno objevujeme pod vodou na dalších zastávkách u útesů, všechno v hloubce maximálně do tří, čtyř metrů. Potopená loď, jejíž kus motoru kouká z vody, vezla zřejmě pytle cementu. Sláva, první den je tepleji, opalujeme se na přídi. Konečně Karibik tak, jak jsme si ho doma vysnili.
Sladkou vodu, která teď po doplnění nádrže v marině už není pitná, šetříme jen na nádobí. Po koupání v moři se občas opláchnu tajně. Přehnané mytí rukou nehrozí, na rozdíl od střevních potíží. Vydatně se dezinfikujeme zevnitř, jak jinak než proslulým kubánským rumem. Jenže tak poctivě, že jeho zásoby docházejí. Nemáme už ani žádné maso, zbývá nám cibule, rýže, čočka, vejce, těstoviny, čočka, fazole a poslední chleba, který jsme před plísní zachránili vysušením v troubě...
Piktogramy od Indiánů
Na ostrově Cayo Campos stojí rozpadlá chatrč, i z lodi vidíme, že je obydlená. Na gumovém člunu vyráží výprava na průzkum. Místo slouží jako vědecká experimentální stanice, tři Kubánci se tu starají o domácí zvířata, ta divoká tu jen pozorují. Sháníme jídlo. Za 15 konvertibilních pesos nám prodají tři velké ryby a pár čerstvě utržených kokosů.
Nejvzdálenějším cílem naší výpravy je Juventud, největší z ostrovů v souostroví. Z průvodce víme, že z pláže Punta del Este na východním pobřeží vede buší pěšinka k jeskyním s více než 200 unikátními předkolumbovskými piktogramy, interpretovanými jako sluneční kalendář, vesmír, či symboly orgánů lidského těla. Odborníci se domnívají, že Indiáni kmene Siboney vymalovali stěny někdy kolem roku 800 n.l., objeveny byly v roce 1910. Pusté pobřeží, zarostlou pěšinku a ticho se snažím vrýt si do paměti, protože až sem vtrhne turistický ruch, bude tu nejspíš dálnice, přístav, hotel vedle hotelu a nemalé vstupné.
Poslední zastávkou směrem na západ je opravený maják Carapachibey, kotvíme v zátoce vedle, rybaříme a šnorchlujeme a uleháme do vlhkých a prosolených kajut. Jen čekám, kdy na mně vyrazí plíseň. Zítra už se budeme stejnou cestou vracet.
Dovádíme s delfíny
Na zpáteční cestě kotvíme přes noc u ostrova Cayo Mathias. Z vody tu rostou mangrovníky, příboj sem vyvrhl nespočet krásných velkých mušlí a pohřbil je do písku, fotíme mladé palmy, termitiště i stopy a bobky Hutia-konga neboli nutrie kubánské.
Proplétáme se v mělkých vodách souostroví zpátky ke konci dovolené. Když fouká, užívají si kapitáni plné plachty. Jednu noc kotvíme dokonce na volném moři, nikde žádná pevnina na dohled.
U Cayo Rozalio se k lodi přidává skupina zvědavých delfínů. Zastavíme a jdeme za nimi do vody. Hodinu kolem nás krouží, podplouvají nás a prohlížejí. Teprve pak plesknou na rozloučenou ocasní ploutví o hladinu, mizí a my se zážitkem až do smrti pokračujeme v cestě.
Svého prvního žraloka objevím pod korálovým útesem. Má odhadem půldruhého metru. Pozoruju ho z bezpečné vzdálenosti a pak za ním postupně dovedu další členy posádky. Žralok se ani nehne, takže vtipkujeme, že byl možná jen betonový, pro turisty a na hlavě měl otvor pro vhození mince a pak by zakýval. Na druhého, asi dvoumetrového žraloka jsem omylem skoro narazila, když jsem se rozhodovala, že se otočím a popluju zpátky k lodi. Letmý pohled pod sebe a přímo pod sebou vidím hlavu. Jak jsem se lekla a rychle plavala pryč, ani jsem si ho nestačila prohlédnout.
Nečekaně došla nafta
Stejně jako první den na moři nás i ten poslední čeká dlouhý přejezd zpátky na pevninu, jenže tentokrát proti větru, takže potrvá ještě déle.
Může se hodit:Měna:
Doprava:
Internet Internet není běžně dostupný, dostanete se na něj výjimečně a za peníze, například v místech, kde ho provozuje telekomunikačních společnost ETECSA. Za 2 CUC koupíte hodinu na internetu, ovšem zatím stále bez amerických stránek (např. Google, YouTube). Půjčovna lodí
|
Fouká z boku proti nám, užíváme si jachting na boční vítr, plujeme rychlostí bezmála deset uzlů. Kolem poledne je však třeba srovnat kurz, zapínáme oba motory, ale už po hodině jeden z nich vypadává. Ačkoliv ukazatel nafty v nádrži stále tvrdí, že paliva máme dost, nafta ve skutečnosti došla.
Naštěstí na lodi vezeme tři plné kanystry, takže je brzy po problému. Jenomže totéž se stalo i naší druhé lodi, která však rezervní naftu na palubě nemá.
Zatímco my se pomalu prokousáváme posledním dnem dovolené zpátky do Cienfuegos, druhá posádka křižuje moře na plachty s vidinou noci strávené pod plachtami. Když naše loď připlouvá v deset večer konečně do domovské mariny, je místní pumpa pochopitelně zavřená. Na rozdíl od kapitána Luďka hodlají kubánští námořníci prekérní situaci řešit až ráno. Nakonec se naštěstí ustrnou. Přivezou plné kanystry, nalodí se k nám a před půlnocí vyrážíme zpátky na moře zachránit parťáky. Jejich zavzdušněné motory se však na moři nedaří opravit.
Navazujeme tedy jejich loď za naši a táhneme je celou noc až do přístavu. Když se vážeme u mola, marina v Cienfuegos se právě probouzí.