Dlouhý obecný komentář zdržuje nejen v úvodu, ale i během ilustračních záběrů, kdy shrnuje profily jednotlivých hráčů jako o přestávkách utkání. Výpravy mimo led zpravidla ukáží vypulírovaný byt, kde pěstěná manželka s roztomilými dětmi servíruje vydatnou snídani a na cestu přibalí sendviče.
Osobnější tóninu zahrne jedna vzpomínka na mrtvého otce, jediný nezadaný tvrdící: „Jsem rád, že mám doma klid a nikomu nemusím nic vysvětlovat“ a debata o zbytečnosti okázalých aut, která „tady nikdo neřeší a já taky ne.“
Zajímavý je pohled na show, již zámořský hokej vypěstoval, a na klubová pravidla, kam spadá povinnost chodit v obleku a podepisovat se do roztrhání těla. Kupodivu často fanynkám z řad kyprých starších dam.
Ale jinak je Sezona za vodou prostě hokejová reportáž, kde trenér pronáší fráze typu „velmi inspirující“ a filmař se po zápasu ptá otřepaně „Jaké máš pocity?“ Projekt dokládá, že nadšenecký fanouškovský průvodce není šťastnou volbou.
Aby se hokejová odysea netočila jen kolem hokeje, musel by se ptát někdo jiný, úplný laik, třeba i žena, která slyšela snad jen o Jágrovi - jenž se tu mihne, ale jinak účast odmítl. Kdo nerozezná zakázané uvolnění, nebude rozebírat zápas, nýbrž vyzvídat: „Co to piješ, proč to piješ, chutná ti to?“
Sestřihy gólů, rolba, posilovna, výstroj, to jsou pouhé kulisy tak jako cesta na nákupy. Dokument by měl proniknout za popisy „je v cíli a zároveň na začátku, kouč chce vidět jeho šikovné ruce“. Jinak unudí znalce, kteří to vše dávno vědí, i nezasvěcené sdělením, že je to dobře placená, tvrdá dřina.
