Má syn po vás nějakou vlastnost?
Určitě má, ale je samozřejmě hodně svůj a občas i proměnlivý. Jednou v něm vidím Petra, podruhé zase sebe, jindy třeba mého tátu. Po mě má asi hodně takové to vnitřní myšlení. Máme s Toníčkem podobná témata, která nás zajímají nebo nás třeba rozesmějí stejné věci u pohádky, filmu. Ale je to logické. Díváme se na svět stejnýma očima.
Umí být Tonda rošťák?
Bude mu devět let a je to prostě normální kluk svého věku. Nechci říkat, že je raubíř, rošťák. Umí být drzý, ale je pravda, že to více zkouší přirozeně na mě. Hledá ten mantinel, kam může a nemůže jít. Někdy jsem zoufalá, jestli to dělám se synem dobře, protože občas zuřím. Pak ho dám na hlídání ke kamarádce a ona mi ho vrací se slovy, že je fakt bezvadný a hodný kluk. Takže pak si říkám, že ho snad vychovávám dobře. Musím říct, že syn je prima kluk a já ho mám strašně ráda.
Vy jste něco podědila po rodičích?
Bezesporu si nesu celou řadu genů. Docela určitě v podobě fyzické, možná i mentální a spoustu věcí jsem ještě určitě dodala tou kombinací sama za sebe. Přemýšlím, ale je pravda, že občas v sobě zahlédnu nebo zaslechnu oba své rodiče. A to nejen na jevišti, ale i doma. Je to zajímavé, protože pokud hraji na jevišti, někdy si říkám, že by to stejně zahrála i máma.
Chodila jste se na své rodiče koukat do divadla? Třeba že by o tom nevěděli?
To ne, protože jejich představení bývají vyprodaná, a pokud jdu, musím se ptát, zda nemají volný nějaký přístavek. Tudíž na „tajňáka“ jsem nikdy nešla. Ale vážím si toho, že táta občas řekne: ‚Hele ty si dlouho nebyla v divadle, viděla jsi už tohle?‘ Nevidím totiž každé představení, protože mám sama hodně práce a hodně večerů jsem s Tondou. Proto mě potěší, že ho zajímá můj názor, když řekne: ‚Pojď se podívat a řekni, jak se ti to líbí.‘
RODINA POD LUPOU: Tereza Kostková se synem Toníkem a maminkou Carmen Mayerovou
Maminky občas vedou svým dětem knihu o tom, jak rostou. Máte něco takového i vy?
Máme mnoho fotek, na to já hodně dbám. Nechávám si je vyvolat nebo si dělám fotoknihu. K internetovým fotkám se moc nedostaneme, takže jako jedna z mála v rodině dokážu dohledat konkrétní léta, oslavy narozenin, prázdniny. V tomto mám relativně dobrý přehled. Ale taková ta kniha, když se Toník narodil, první rok života dítěte, fotka z porodnice a já nevím co dál, to jsem si vedla asi do jeho jednoho roku. Pak už ne. Pořád si myslím, že je důležitější prožitek a vnímání, než to mít jen zapsané. Fotky jsou hezká vzpomínka.
Prý jste romantik. Složil vám někdy muž báseň? Nebo naopak vy jemu?
Budete se divit, i to už se mi v životě stalo a byla jsem obdarována básní od nějakého muže. Já sama jsem složila ve svém životě nespočet básní, ale ne všechny byly určeny, aby si je někdo četl. Jako mladá jsem ji třeba někomu poslala a byl to i muž. Na druhou stranu jsem obdarovala básní i mou maminku či kamarádky. Takže ano, jsem v tomto ohledu romantik.
Máte ty nepublikované básně stále někde v šuplíku? Nebo jsou součástí nějakého vašeho deníčku?
Je pravda, že jsem si psala deníky, a nestydím se za to. Myslím si, že je to dobrý způsob cesty hledání mladého člověka. Když se bavíme tedy o mládí, dětství a postpubertě. Většinou se k nim záměrně nevracím, ale občas, když jsem se třeba stěhovala, tak mi nějaký ten zápisník padl do ruky a já se začetla, zavzpomínala a zasnila. Často jsem si do nich psala i interní poznámky, postřehy, verše, různě jsem se vyjadřovala písemně. Asi to byla moje cesta dospívání.
