KOMENTÁŘ: Digitalizace, globalizace. Jak je důležité míti Zdeňka Svěráka

  • 10
Ne, opravdu už nehrozí žádné další gratulace, projevy, oslavy, přípitky,vzpomínky ani veselé historky z natáčení, natož seznamy tvůrčích zásluh. Osmdesátiny Zdeňka Svěráka, které připadly na letošní pomlázku, totiž vyjevily i jiné důvody, proč je důležité mít takového jubilanta.

Přinejmenším ve třech ohledech, nazvěme je dejme tomu unifikace, digitalizace, globalizace. Zní to bláznivě?

Zaprvé, obehraná komedie Vesničko má středisková, ke které Svěrák napsal scénář a kterou by většina národa zvládla odrecitovat zpaměti slovo za slovem, hlášku za hláškou, zase už vyhrála svůj televizní večer. Její nedělní, bůhvíkolikátou reprízu si dopřálo více než milion diváků, takže porazila oba premiérové seriály vyživované mocnou reklamní kampaní, V.I.P. vraždy na Primě i Novu s cyklem Na vodě, které běžely přímo proti ní.

A jestliže jsou diváci ochotni obětovat neznámé příběhy na oltář více než známého filmu, bude asi něco shnilého ve státě českém. Tedy v tuctových, konfekčních, ledabylých, unifikovaných seriálech.

Obecná škola před a po digitalizaci

Zadruhé, každá pozvánka na narozeninové promítání „omlazené“, digitálně remasterované Obecné školy, kterou dostal jubilant jako dárek od svého syna Jana Svěráka, obsahovala drobný unikát. Jedno pamětní okénko ze starého filmového pásu snímku, který ve vyčištěné podobě na plátně doslova zasvítil.

Což byl v současné odbornické válce o způsob digitalizace starších děl krásný laický důkaz, jak to může vypadat, když se poklady nevozí k výhodnému zpracování do ciziny, nýbrž je oživují pod dohledem režiséra domácí špičkové firmy jako UPP nebo Soundsquare, lidé se znalostí hodnoty, historie i podstaty díla.

Jistě i s láskou, lze předpokládat, ovšem v neposlední řadě i s věcnou obchodní kalkulací: v takové moderní kvalitě už se dá s Obecnou školou leccos dál podnikat.

Zatřetí, k návratu Obecné školy patřila mapa světa s vyznačenými body na všech místech, která se k jejímu promítání ve výroční den připojila. A bez levného sebedojímání, byl to fascinující pohled. Jenom na Novém Zélandu blikaly hned čtyři tečky, jedna se našla dokonce v mongolském Ulánbátaru, Chicago poskytlo kinosál s více než tisícovkou míst, naopak na Aljašce se diváci sešli v malém kostelíku, kde připíjeli oslavenci českým pivem.

V době globalizace, kdy se stalo módou vydávat se přinejmenším za hrdého Evropana, ne-li rovnou za světoobčana, překvapí i potěší, kolik lidí po celé zeměkouli se dokáže přihlásit k sounáležitosti s Českem. A je lhostejné, kterých bylo víc, jestli krajanských spolků, sokolských sdružení, rodáků pracujících právě v zahraničí nebo jednotlivých nadšenců.

Ať už se přidali z náklonnosti vůči Zdeňku Svěrákovi, ze společenské recese, nebo aby pozvedli osvětovou zástavu zneuznaného génia Járy Cimrmana, prostě dali vědět, že cosi jako češství existuje napříč rovnoběžkami a poledníky nejen tehdy, když Jaromír Jágr nastupuje za národní tým.

Jistě, byl to pouhý sváteční okamžik, sice milá, ale prchavá hra. Přijdou ponarozeninové kocoviny, všední dny bez Svěráků i bez Jágrů, obvyklé chvíle českého sebemrskačství, malomyslnosti a přimykání se k novým velkým mocným, neřkuli strach ze stále zužované hranice mezi přirozeným vlastenectvím a útočným nacionalismem.

Ale právě pak se bude hodit vzpomínka na světýlka s českou stopou, která existuje daleko mimo křižovatku Pražského hradu s Pražskými kanalizacemi. Kupodivu, jedno blikalo i v Šanghaji. Není to málo, Antone Pavloviči? zeptal by se Cimrman.